Chce-li někdo psát o Amsterdamu, jen málokdy se vyvaruje klišé. Těžko lze vynechat grachty a blízkost moře, brusiče diamantů, multikulturní a multietnickou otevřenost města, projevující se i v jeho vůních, k nimž kromě vody, herinků a tulipánů patří i marihuana a palačinky, ale také třeba kontrast nemravné čtvrti De Wallen za kostelem Oude Kerk s mravným poklidem Begijnhofu ze 14. století.
V Begijnhofu neboli bekináži bydlely ve středověku zbožné katoličky, často vdovy, jež se chtěly věnovat péči o chudé a nemocné, žít v nábožensky založené komunitě, avšak mimo uzavřené klášterní společenství. Dnes v amsterdamském Begijnhofu přebývá za nízký nájem několik desítek nezadaných starších dam nebo naopak studentek, které se chovají docela jinak než polosvlečené dívky v nasvícených výkladních skříních kolem Oude Kerk. Doufejme jen, že nežijí dvojím životem.
Osudem Amsterdamu je voda. Počet zdejších grachtů výrazně přesahuje sto padesát. Původně městem procházel normální kanál s hrází, náspy a věžemi. Jenže město vystoupilo ze svých původních hranic a z podmáčených stavebních pozemků bylo potřeba odvést vodu. Zároveň se vodní cesta jevila jako nejvhodnější způsob cestování a dopravy. Postupně proto začaly vznikat soustředné prstence vodních kanálů. Skoro až do konce 19. stol. proudila voda v kanálech díky mořskému přílivu a odlivu. Budování nových částí města s sebou přineslo narušení tohoto přirozeného pohybu vody, který dnes musí „povzbuzovat“ čerpací stanice. Obsluha amsterodamských grachtů stejně jako soužití celé země s mořem zahrnuje náročné činnosti, jež laikovi mohou připadat jako obsluha alchymistické laboratoře. Amsterdam stejně jako třeba Benátky či Bruggy ovládá umění života s vodou.
Na světě existují místa produkující zvláštní energii, která nutí výtvarníky, aby podobu toho místa ukládali do paměti obrazů. Při prohlídkách amsterdamských muzeí získáme dojem, že v Nizozemsku se tato energie vyskytuje až hýřivě marnotratně. Malíři působící třeba ve francouzské metropoli jako by ve svých obrazech vytvářeli každý svou vlastní Paříž. V Nizozemsku je to jiné, tam se zase zdá, že všichni zdejší malíři malují jednu zemi, jedno město, i když samozřejmě v různých podobách. V Paříži každý malíř „píše“ svou knihu o městě, v Nizozemsku malíři „píší“ své kapitoly jedné knihy. „Už v 17. století mělo holandské malířství jen jeden námět, a tím bylo Holandsko, jeho města a měšťané, jeho venkov a venkované, jeho lodě, krávy, sledě a tulipány, jeho střelecké cechy a dobročinné spolky. Toto malířství žilo domácím životem: malovaly se květiny do starostovy ložnice, pouliční výjev pro advokáta, portrét pastora, podobizna lékaře vyučujícího anatomii, loď pro rejdaře, býčci pro chovatele dobytka, rybí trh pro obchodníka s rybami,“ napsal José Pijoan.
Na jedno téma katalánský hi…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Nizozemsko