2010

Jsou lidé, kteří mají rádi hru geocaching, ale do Novohradských hor se nechystají. Pak jsou lidé, kteří Novohradsko zbožňují, ale nebaví je chodit po lese se satelitní navigací a hledat poklady. A najdou se i tací, kterým je obojí naprosto ukradené. Ti všichni už dál číst nemusí. Ostatním bychom rádi představili novou zajímavou možnost, jak si zpestřit pěší výlety v Novohradských horách. Geocaching je, stručně řečeno, hledání skrytého pokladu v terénu s využitím satelitní navigace GPS. Těm, kteří by se snad s touto zábavou setkávali poprvé, doporučujeme navštívit oficiální internetové stránky www.geocaching.com, kde se dozví vše o principu a pravidlech hry. Ostatním pak osvětlíme drobné rozdíly, které jsme si dovolili udělat v naší sérii Novohradské hory…

Nevelké město se položilo do svažitého terénu právě v místě, kde se Novohradské podhůří zvolna sklání k Budějovické pánvi. V jižních Čechách jsou Trhové Sviny populární svým starobylým, nápadným jménem a prosluly, a to i v sousedním Dolním Rakousku, velkými dobytčími trhy…

Příjemné jihočeské městečko nezapře, že bylo po staletí zemědělskou obcí, protože i kolem dnešního náměstí, které má podobu parku, stojí četné selské usedlosti postavené v duchu venkovského baroka. V jednom z těchto domů dnes sídlí i radnice…

Novohradské hory jsou plné poutních míst. Od vztyčených prstů víry, maličkých, snadno přehlédnutelných božích muk sloupkových, pilířových, zděných či stélových, přes rozevřené dlaně kapliček – výklenkových i síňových, na návsích i jen tak v krajině – až po nápadně vztažené paže kostelů. Tím nejslavnějším a nejnavštěvovanějším je Dobrá Voda…

Krajina v Novohradském podhůří „je tak akorát“, jak říkají Jihočeši. Je kopcovitá, ale ne moc, je z větší části zalesněná, ale jsou tu i rozlehlé louky, žitná pole a svažité pastviny. Je protkaná říčkami a potoky, ale žádné velké toky, ostatně, na povodně si zdejší potůčky vystačí samy. Nestojí tady žádná velká města, jen městečka, městyse a nejvíc je vesnic s rozptýlenými osadami a samotami. Rybníky, ta mateřská znamení jižních Čech, bývají spíš menší, ale mnohé z nich jsou starobylé, ještě z předhusitských dob, jako rybník Žár. A ty cesty, pěšiny, stezky, úvozy a drobné silničky vroubené alejemi! Když podél nich rozkvetou na jaře staré jabloně a počátkem léta mohutné lípy, nastává nejkrásnější čas putování po této krajině, která má svou důstojnost i prostý venkovský půvab…

K Novohradským horám počítáme v širším slova smyslu na české straně také Novohradské podhůří, na rakouské pak Vitorazsko (Weitra), resp. celý kraj zvaný Waldviertel. Oblast zahrnuje jak nepříliš zvlněná, avšak poměrně vysoko položená (kolem 500 m n. m.) místa mezi Slepičími a Novohradskými horami, tak i vlastní masiv pohraničních lesnatých kopců vysokých 800–1000 m a široké nivy v povodí Stropnice, Malše a Lužnice. Granitická tělesa pronikající krystalickými břidlicemi moldanubického plutonu jako by určovala tvrdou tvář místa. Vodní tělesa skrytá v lesích a sevřená horami jsou při deštích stálou hrozbou povodní. Rybničnaté plochy se nepodobají sousednímu, sametově hebkému Třeboňsku ani v nejmenším. Snad jen přírodní památka Přesličkový rybník spolu s Kamenným rybníkem, porosty leknínu bělostného a vzácnými druhy vážek zasněně spočívá v měkkém stínu, jenž kladou okolní stromy koupající se v odpoledním slunci…

Povědomí o tomto historickém českém území se u nás téměř vytratilo. Jedinou živou vzpomínkou na Vitoraz zůstává snad jen Vitorazská stezka, spojující kdysi centra dvou významných staroslovanských kmenů – Doudlebů a Vitorazů. Sledovala toky místních řek a vyrostlo na ní také několik strážních hradů. Ale to všechno je už tak dávno…

Nevlídný a pustý kraj Novohradských hor zůstal z české strany prakticky liduprázdný až do šestého či sedmého století. I pak slovanské osídlení „Horního hvozdu“, či „Hor Cáhlovských“ jen velmi váhavě dotýkalo se po bezpečných stezkách, na nichž kolem dvorů vznikaly vsi („sedla“), divočejších horských poloh lesů jmenovaných svatou říší římskou „Silva nortica“. Gmündská stezka vedla od stejnojmenného města ke Stráži a přes Soběslav mířila ku Praze, Cetvinská solná stezka spojila Freistadt a Weitru přes Malonty a Nové Hrady, cesta Lauterbašská pak přiblížila Luggau (Luog) a Lauterbach…

V úseku mezi humenickou hrází a Novými Hrady má říčka Stropnice sílu zdatného potoka a vytváří malebné údolí, v němž se střídají široké travnaté nivy se stinnými lesními zákoutími a místy i hlubokými meandry zakleslými do skal. V tomto říčním údolí si v roce 1667 založili novohradští Buquoyové bažantnici, která tam byla téměř sto let, než ji vystřídal anglický park doplněný později různými stavbami, známý dnes jako Terezino či Terčino údolí…

Netradiční úvod není vybrán bez záměru. Mnoho turistů přijíždějících do Nových Hradů je překvapeno, jaké množství památek a přírodních zajímavostí skrývá město, jehož příběh připomíná tak trochu pohádku o Popelce nebo Šípkové Růžence. Dlouho se o těchto krásách nevědělo, na starších mapách byla celá příhraniční oblast často nahrazována plánem Českých Budějovic, a tak mnozí ani nemohli tušit, že město existuje nebo co vše je zde k vidění. A přitom jsou Nové Hrady městem s největším počtem památek na počet obyvatel v rámci celé České republiky! Dnes již navíc město nespí, je plné života, nabízí mnoho opravených památek a je také hlavním výchozím bodem pro objevování přírodních krás Novohradska a Novohradských hor…

Z hlediska zachovalosti přírodních krás patří u nás Novohradské hory k místům nejméně dotčeným. Jistěže je celá oblast, stejně jako většina plochy Evropy, stoprocentně změněna lidskou činností a zdejší hvozdy nemají s původními středoevropskými horskými lesy mnoho společného, protože v nich stále převládají uměle zavedené, po staletí pěstované a těžené rychle rostoucí smrky. Plochy lesů, luk, skal a vody, kde po osídlení není ani stopy, jsou tu však ohromné. K odlehlosti a nepřístupnosti, jež poznamenaly nízkou hustotu osídlení po obou stranách hranice, přibylo z československé strany gigantické a prakticky pusté hraniční pásmo. To vše přispělo a přispívá k pocitu velké krajiny, který se návštěvníka obou stran hranice zmocňuje…

Z českého pohledu jsou Novohradské hory jedny z nejmenších v celém pásmu hornatin, které obepínají naše pohraničí. Dokonce nemají ani své vlastní jméno jako ostatní pohoří, ale jen odvozené od Nových Hradů, města v jejich podhůří. Orograficky jsou součástí Šumavské hornatiny, která se člení na vlastní Šumavu o ploše 1680 km² a Novohradské hory s rozlohou pouhých 190 km² , což je partnerství značně nerovné…

Starověcí obyvatelé Podunají s posvátnou bázní hledívali na temnou hradbu hor lámající sluneční paprsky, za níž se vypravovali jen odvážnější z nich, aby tam, v třísovském oppidu, nejvýznamnějším z celého řetězce, i v dalších, navlečených jako korálky nad řekou Malší, měnili sůl za šperky, nádobí a řemeslné výtvory zručných rukou Keltů. Ze strany druhé jeví se pak ona hradba tajemným modravým obzorem, jenž svažuje se k bájné neviditelné Veliké řece. Však také vrcholky kopců Slepičích hor, plné přízračna téměř hmatatelného, byly nesčíslněkrát svědky prastarých obřadů, jimž právě obzory pomezí Novohradska, Waldviertlu a Vitorazska posloužily jako kulisa…