Italské Anzio se nám většinou vybaví v souvislosti s vyloděním Spojenců v lednu 1944 a možná i jako oblíbené letovisko u Tyrhénského moře. Ale kdo ví, že zdejší písčité pláže měli v oblibě už staří Římané, kteří si zde stavěli luxusní vily, a že se zde narodili císařové Nero a Caligula?
Z původní osady na nízkém skalnatém mysu, obývané už v 11. stol. př. n. l. latinským kmenem Volsků, se během staletí vyvinulo město s vlastním přístavem a pevností. Přístav znamenal nezávislé spojení s okolním světem… a pevnost? Tu Volskové jistě potřebovali, když jejich aktivity v zámořském obchodu občas hraničily s nepokrytým pirátstvím.
Na počátku 5. stol. př. n. l. bylo Antium dokonce jejich hlavním městem, než jejich aktivitám učinili definitivní konec Římané. Ale to až v roce 338 př. n. l., po dvou staletích vojenských konfliktů a zvratů místní politiky.
Pod římskou správou, už na sklonku římské republiky, se pak z Antia stalo oblíbené přímořské letovisko. Bohatí Římané si zde stavěli honosné rezidence a výjimkou nebyl ani smutně proslulý císař Nero. Už před ním v Antiu pobýval například filozof Gaius Lucretius nebo Gaius Cilnius Maecenas, známý podporovatel umělců, a v roce 2 př. n. l. údajně právě zde Octavianus Augustus od delegace vyslané z Říma přijal čestný titul Pater Patriae. Caligula chtěl dokonce Antium povýšit na hlavní město celé Římské říše a v jeho vile později pobývali i císařové Domitianus, Hadrián a Septimius Severus.
Slávu císařského letoviska už odvál čas, ale dodnes se v Anziu, jak se jmenuje dnes, zachovaly impozantní zbytky římských chrámů a paláců, včetně mořem ohlodaných zřícenin Neronovy vily, Ciceronovy knihovny a části původního opevnění. Dále od moře, mezi městskou zástavbou, lze spatřit skromné pozůstatky divadla a významné jsou i archeologické nálezy různých artefaktů v místním muzeu (Museo civico archeologico). Ostatně právě v Anziu byla na konci 15. stol. vykopána socha Apollóna, nazvaná posléze Belvederský podle svého umístění v Belvederu papežského paláce ve Vatikánu. Její význam pro osudy evropského sochařství, od renesance až do 19. stol., by vydal na celou knížku.
Ve středověku ani v následujících staletích se v Anziu neodehrálo nic mimořádného; přes snahy o udržování přístavu a vylepšování infrastruktury (zejména díky papežské správě v 17. a 18. stol.) a přes různé válečné události (včetně dramatu napoleonských válek a bojů za sjednocení Itálie v polovině 19. stol.) se malé město pomalu propadalo do provinční bezvýznamnosti a jeho obrození přišlo až s turistickým ruchem 20. stol. Zřejmě by se řadilo k desítkám podobných letovisek s příjemnými plážemi, restauracemi a hotely, kam až oko dohlédne, nebýt událostí 2. sv. války: 22. ledna 1944 se u Anzia, v týlu německých jednotek okupujících Itálii, nečekaně vylodili Britové s Američany. Dodejme, že to bylo půl roku po sesazení Mussoliniho a následné italské kapitulaci, kdy velká část Italů včetně ochromené armády sympatizovala spíše se Spojenci, takže veškerý odpor proti nim už spočíval pouze na bedrech Němců, kteří se v té době snažili u Montecassina zastavit postup amerických, britských a polských jednotek z jižní Itálie.
V důsledku obratného utajování a obvyklých dezinformačních her se spojeneckému výsadku podařilo nečekaně se zachytit na plážích v okolí Anzia a zdejší přístav stejně jako letovisko Nettuno jižně odtud rozšířit umělými moly. Než překvapení Němci po třech dnech mohli účinně reagovat, stačili Spojenci vytvořit pevné předmostí a za zády Němců zamířit na sever, přímo k Římu, vzdálenému jen 50 km. Předsunuté hlídky v džípech tehdy pronikly až na jeho periferii, ale pak cosi selhalo a Věčné město se spojeneckým jednotkám podařilo osvobodit až 4. června, po čtyřech měsících krvavých bojů.
Celkový počet mrtvých a raněných v této ofenzivě činil kolem 40 000 (z toho na straně Spojenců asi 7000 a na německé straně 5000 padlých), nehledě na utrpení civilního obyvatelstva a škody způsobené v obou městech. Ozvěnou toho je i drobný detail z oblasti hudby: Jednu ze skladeb na albu The Final Cut britské skupiny Pink Floyd věnoval Roger Waters svému otci: poručík Eric Fletcher Waters byl mezi padlými.