Řím 2

65 

vydání: říjen 2016

Říkává se mu různě. Třeba caput mundi, hlavní město světa, doslova „hlava světa“ – někdy to byla pravda, jindy zrovna moc ne. Nebo věčné město – přijmeme-li toto přízvisko, známe hned odpověď na zapeklitou fyzikální otázku. Věčnost je letos dlouhá přesně 2768 let. Ale taky nám mohou stačit pouhá tři písmena bez dalších dovětků – Řím. Možná je to tak nejlepší. Přívlastků si může každý návštěvník doplnit sám, kolik je mu libo…

Řím

 

Řím

Říkává se mu různě. Třeba caput mundi, hlavní město světa, doslova „hlava světa“ – někdy to byla pravda, jindy zrovna moc ne. Nebo věčné město – přijmeme-li toto přízvisko, známe hned odpověď na zapeklitou fyzikální otázku. Věčnost je letos dlouhá přesně 2768 let. Ale taky nám mohou stačit pouhá tři písmena bez dalších dovětků – Řím. Možná je to tak nejlepší. Přívlastků si může každý návštěvník doplnit sám, kolik je mu libo.

Sedím na jednom z nejvyšších stupňů „nebeského žebříku“, strmého mramorového schodiště vedoucího ke kostelu Santa Maria in Aracoeli. Paprsky zapadajícího jarního slunce nechávají jeho prosté cihlové průčelí zářit v postupně tmavnoucích odstínech oranžové a rezavé. Přimhouřené oči, kontury se stávají nezřetelnými, reálný svět ustupuje do pozadí, nahrazují ho představy a pocity. Jsem na vrcholku Kapitolu, dnes Campidoglia, na jednom z těch míst ve Věčném městě, kde člověka obklopují a prostupují připomínky všech hlavních etap jeho historie.

Kapitol, ač plochou nevelký, byl skutečným srdcem antického města, jeho politickým i náboženským centrem. Přímo za mnou, tam, co dnes stojí kostel, stával chrám Junony Monety s první římskou mincovnou a kousek vedle v místech paláce Konzervátorů nejvýznamnější chrám Jupitera Optima Maxima, jeho manželky Junony a jejich dcery Minervy. Z těchto chrámů nezůstalo nic, ale kdybych přešel ze záře slunečních paprsků na druhou stranu vršku, otevřel by se přede mnou pohled na Forum Romanum s Koloseem v pozadí. Ale to až někdy jindy, teď zůstanu tady a připomenu si legendu, která předznamenala druhou slavnou éru Říma. Kromě chrámů stála na Kapitolu také stará pevnost a v ní prý jedna Sibyla věštila prvnímu římskému císaři Augustovi, že boží dítě z panny zrozené strhne oltáře bohů. Augustus na to zareagoval tím, že v místě věštby nechal vysvětit nebeský oltář, ara coeli (odtud jméno dnešního kostela), věnovaný „prvorozenému bohu“. Nebylo to nic platné, Sibyla měla pravdu. Víra vzniklá v Judeji se rychle rozšířila do Říma, po počátečním pronásledování zesílila, strhla oltáře starých bohů a začala se institucionalizovat. Kolébkou víry byla sice Svatá země, ale hlavním sídlem instituce zásadně ovlivňující dějiny a kulturu Evropy ve středověku i notné části novověku se stal s drobnými přestávkami Řím. Jako důkaz stačí jeden pohled na město přede mnou, na to množství kopulí a zvonic vystupujících nad střechami.

Téměř na dosah ruky je z vršku Kapitolu obrovský bělostný památník, kterému Římané s oblibou přezdívají „psací stroj“ nebo „svatební dort“. Monumento Nazionale a Vittorio Emanuele II nás přenáší do moderní historie města. Pomník byl vybudován na oslavu nezávislosti Itálie a na paměť prvního italského krále Viktora Emanuela II. Nezávislost byla vyhlášena v roce 1861 a v témže roce byl Řím prohlášen hlavním městem, i když se nenacházel na území sjednocené Itálie. Teprve v roce 1870 byl poražen papežský stát a o rok později se pak mohlo konečně přesunout hlavní město z Florencie opravdu do Říma.

Pod Kapitolem vrcholí naproti pomníku na Piazza Venezia večerní dopravní špička. Proudy aut z několika směrů doplněné o městské autobusy, z nichž některé mají na náměstí konečnou a otáčejí se tam, vytvářejí surrealistické spletence před semafory, jež se pro tuto chvíli zdají být trochu nadbytečné, neboť doprava stojí před nimi i za nimi. Jednou z hlavních zdrojnic veletoku vozidel je široká třída Via dei Fori Imperiali, brutální zářez do antických fór nemilosrdně oddělivší ta císařská od Fora Romana a Caesarova fóra. Asi 850 m dlouhá třída vedoucí z Piazza Venezia ke Koloseu vznikla jako součást megalomanských plánů Mussoliniho na vytvoření „Třetího Říma“. Duce osobně ji pod názvem Via dellʼImpero otevřel v roce 1932 a na koni po ní vedl vojenskou přehlídku veteránů první světové války. Při pohledu na množství aut se zdá nemožné, že by snad mohla současná římská doprava fungovat bez ní. Ale přece – o víkendech se mění v promenádu, kam auta nesmějí, a doprava přesto funguje. A nejen to. Už více než 30 let se s různou hlasitostí mluví o tom, že by tahle třída nemusela existovat vůbec. Debatu nedávno oživil současný římský starosta Ignazio Marino, když se po svém zvolení rozpovídal o plánu vytvořit v centru Říma po likvidaci Via dei Fori Imperiali největší archeologický park na světě. Vzhledem k tomu, že ale sám hovořil o perspektivě nějakých 25–30 let, je zatím určitě zbytečné se na takový archeopark těšit.

Slunce kleslo pod obzor, přichází čas opustit nadčasový ostrůvek na vršku Kapitolu a vydat se římským šerem k hotelu. Dobrá příležitost k tomu, uspořádat si trochu chronologii věčného města.

Legendární datum založení Říma 21. dubna 753 př. n. l. vychází až z díla historika Livia v 1. stol., více spisovatele a vypravěče pracujícího se staršími prameny než pečlivého badatele.  Příběh, který mu předcházel, je notoricky známý. Aeneas, jeden z obránců Tróje, uprchl po pádu města do Itálie, přistál v Latiu, oženil se s Lavinií, dcerou místního krále Latina, a založil panovnický rod, z něhož asi po 400 letech vzešel král Numitor. Jeho mladší bratr Amulius ho ale brzy zbavil vlády, nechal zabít všechny jeho syny a dceru Rheu Silvii přinutil stát se vestálkou, jednou z kněžek bohyně Vesty, jež musely skládat slib panenské čistoty. Jenže slib nepomohl, Rhea Silvia otěhotněla s bohem války Martem a porodila dvojčata, Romula a Rema. Amulius ji nechal podle jedné verze uvěznit, podle jiné utopit v Tibeře, a novorozeňata pustit po rozvodněné řece. Proutěný koš, dřevěné korýtko či nějaké podobné plavidlo se zachytilo u břehu a dětský pláč přilákal vlčici, která si mimina odnesla do doupěte na Palatinu, kde je kojila a zahřívala. Pak je našel pastýř Amuliových stád Faustulus, vychoval je a Romulus s Remem nakonec Amulia zabili, vrátili na trůn Numitora, a aby mohli vládnout, aniž by museli čekat na Numitorovu smrt, rozhodli se založit vlastní město, samozřejmě na Palatinu. Protože Romulus při auspiciích, pozorování vůle bohů z letu ptáků, spatřil 12 supů, zatímco Remus jenom šest, začal v novém městě vládnout a dal mu své jméno. Podle jedné verze legendy zabil Romulus svého bratra už při sporech o vládu ve městě, podle druhé, rozšířenější, až ve chvíli, kdy Remus zesměšnil jeho hradby.

Symbolem této legendy se stala bronzová socha vlčice kojící dvojčata, která je vystavena v Kapitolských muzeích. Že jsou sošky dvojčat renesančním přídavkem z 15. stol., to se ví už dlouho. Samotná socha vlčice se ale tradičně datuje coby etruská práce do 5. stol. př. n. l. V posledních zhruba 15 letech je však toto stáří sochy zpochybňováno. Způsob odlití sochy nasvědčuje jejímu středověkému, nikoli starověkému původu, a stanovení jejího stáří radiokarbonovou a termoluminiscenční metodou směřuje údajně s 95% přesností kamsi do období 11. až první poloviny 12. stol. Názory ale nejsou jednotné, Kapitolská muzea se změně datace brání a zatím pouze připouštějí, že socha je možná až středověkého původu.

Archeologické nálezy dokládají, že Kapitol byl osídlen už někdy ve 14. stol. př. n. l., Palatin asi o 400 let později, někteří archeologové jsou přesvědčeni, že našli zbytky palatinských hradeb z 8. stol. př. n. l. Proto je třeba možné, že v 8. stol. př. n. l. existoval nějaký kmenový vůdce Romulus, který sjednotil roztříštěné kmeny do státního útvaru s centrem na Kapitolu. Po počátečním královském období následovala v historii Říma fáze republiky, k jejímž nejvýznamnějším památkám patří Forum Romanum, byť samozřejmě s výhradou, že zbytky mnoha staveb, které tam dnes vidíme, pocházejí až z éry císařství. To vystřídalo republiku v době kolem přelomu letopočtu – když převzal Octavianus 16. ledna 27 př. n. l. vládu nad Římem coby princeps senatus, první mezi senátory, stal se fakticky prvním císařem. Všechny nejnápadnější antické stavby v Římě, vítězné oblouky, Koloseum, triumfální sloupy, lázně, ruiny palatinských paláců, stejně jako třeba proslulý Pantheon, pocházejí z císařské éry.

V roce 313 známým ediktem milánským povolil císař Konstantin v říši oficiálně křesťanství, které ještě do konce 4. stol. získalo v Římě nebývalý vliv, když císař Theodosius vydal přísné zákony proti nekřesťanským kultům a dokonce uznal nadřazenost církve nad státní mocí. Když pak po jeho smrti došlo k definitivnímu rozdělení římské říše na východní a západní část a Řím ztratil status císařské rezidence, jíž se stal zprvu Milán a po pár letech Ravenna, nemuselo ho to ani mrzet, neboť jeho další osudy už neměli určovat světští vládci, nýbrž papežové. Během středověku se musel Řím vyrovnat s několika obdobími chaosu a válečných střetů, ať už mezi papežem a římským císařem, nebo mezi městskými šlechtickými rody, a také s obdobím avignonského „zajetí“ papežů a „velkého schizmatu“, kdy měla církev občas i tři papeže najednou. I ze středověku se v Římě dochovalo několik pozoruhodných kostelů cenných jak architektonicky, tak svou uměleckou výzdobou, ale systematické plánování města spojené s budováním jeho nové, velkolepé tváře přinesl až definitivní návrat papeže Martina V. do Říma a nástup renesance. Další architektonický a umělecký rozvoj pak přineslo Římu baroko.

V roce 1870 se papež Pius IX. stáhl do Vatikánu a přenechal území papežského státu včetně Říma italskému králi Viktoru Emanuelovi II. Choulostivou otázku územních vztahů mezi italským státem a Svatým stolcem vyřešily v roce 1929 tzv. lateránské dohody, jimiž Svatý stolec získal jako své svrchované území vatikánský městský stát spolu s extrateritoriálními nemovitostmi v Římě (a několika mimo něj) a k tomu významnou finanční kompenzaci za odstoupené území někdejšího papežského státu. K vatikánským nemovitostem v Římě patří tři „větší“ baziliky a některé paláce a další budovy v různých částech města.

Uvádí se, že kostelů je v Římě skoro tisíc. Z paláců a vil jsou, chtělo by se skoro říci, že naštěstí, přístupné jen ty, v nichž je umístěno nějaké muzeum či podobná instituce, ale když k tomu připočítáme ještě všechny památky antické, je zjevné, že turista stojí po příjezdu do Říma před téměř neřešitelným úkolem. Nemá ale smysl příliš se s ním trápit. Znalci říkají, že jeden život na Řím nestačí. Ostatně, už francouzský spisovatel 18. stol. Charles de Brosses, blízký přítel přírodovědce Buffona a zapřisáhlý odpůrce Voltairův, říkal, že by snáze čtyřikrát popsal celou zbylou Itálii, než jedinkrát Řím. Obrovskému množství pamětihodností a zajímavých míst jsme se museli přizpůsobit i my. Kromě toho, že jsme samostatné číslo věnovali Vatikánu (ZS 9/2011), rozdělili jsme teď Řím do dvou částí – první držíte v rukou, druhá vyjde v příštím roce.

Hmotnost 0.17 kg