Hadriánova vila
V kopcovité krajině východně od Říma se nachází místo, které se stalo symbolem bezstarostného veselí a příjemných chvil stranou každodenních starostí – městečko Tivoli.
Od Říma je vzdáleno necelých 30 km, což kdysi představovalo asi tři hodiny jízdy po Via Tiburtina. Už na sklonku minulého letopočtu se těšilo přízni římských boháčů, kteří si ve zdejší kopcovité krajině budovali letní sídla a někdejší sabinskou či latinskou osadu, tehdy zvanou Tibur, proměnili v oblíbené letovisko. Pobývali zde básníci Horatius a Catullus, politik Cassius (účastník spiknutí proti Caesarovi) i nešťastný vojevůdce Varus (známý katastrofální porážkou v Teutoburském lese), krátce zde úřadoval i sám Augustus.
Největší slávy se však Tivoli dočkalo po roce 117, s nástupem císaře Hadriana. Ten byl znám jako zcestovalý a vzdělaný člověk, podporovatel umění a navíc také snílek a nadšený architekt. Právě zde, ve volné krajině západně od Tivoli, mimo sevření města, mohl uplatnit svoje představy a popustit uzdu své tvůrčí fantazii, obohacené o zážitky z cest po Řecku, Egyptě a dalších zemích, jejichž kulturní dědictví Římané obdivovali. Výsledkem byla slavná Villa Adriana, jak se jeho rezidence dnes italsky nazývá: nikoliv obvyklý palác, natož běžná venkovská villa, jakou bychom si představovali podle jiných soudobých příkladů, ale rozsáhlý komplex budov a zahrad na ploše kolem 125 ha, na délku měřící kolem 3 km a na šířku 1,5 km – patrně největší rezidence, jakou si kdy nějaký římský císař vybudoval.
Od roku 1999 je areál součástí Světového dědictví UNESCO. Davy turistů, kteří sem dnes proudí, jsou ohromeny rozsahem zřícenin, které z Hadrianova díla zbyly, ale po jedné dvou hodinách zpravidla začínají pošilhávat po stánku s občerstvením a výsledným dojmem ze všech zážitků nakonec bývá jen změť dojmů a desítky snímků, které se nedaří identifikovat. Což ani moc nevadí, protože přesným určením zachovaných zbytků staveb a jejich ztotožněním s objekty zmiňovanými současníky (např. Pliniem mladším) si nejsou vždy jisti ani archeologové…
Takže nikoliv detailní popis, ale vytčení hlavních rysů toho všeho bude smyslem našeho článku… a nakonec i zamyšlení nad příkladem, který tehdy Římané dali do vínku dalšímu vývoji architektury. Předně se jednalo o velkorysé přizpůsobení terénu zamýšlené výstavbě, včetně zcela užitkových záležitostí, jako byl přívod vody (nově upravený akvadukt sem ze vzdálenosti 90 km přiváděl téměř 200 000 m3 vody denně) nebo řešení provozu areálu. Ten po dokončení vyžadoval kolem půldruhého tisíce pracovních sil (většinou otroků), pro něž byly zřízeny třípatrové ubikace ve svahu pod jednou jeho částí. Areál vyžadoval i promyšlené propojení jednotlivých částí a návaznost jejich funkcí, ať už šlo o vlastní…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Řím 2