Řím 2

Řím
Říkává se mu různě. Třeba caput mundi, hlavní město světa, doslova „hlava světa“ – někdy to byla pravda, jindy zrovna moc ne. Nebo věčné město – přijmeme-li toto přízvisko, známe hned odpověď na zapeklitou fyzikální otázku. Věčnost je letos dlouhá přesně 2768 let. Ale taky nám mohou stačit pouhá tři písmena bez dalších dovětků – Řím. Možná je to tak nejlepší. Přívlastků si může každý návštěvník doplnit sám, kolik je mu libo.

Sedím na jednom z nejvyšších stupňů „nebeského žebříku“, strmého mramorového schodiště vedoucího ke kostelu Santa Maria in Aracoeli. Paprsky zapadajícího jarního slunce nechávají jeho prosté cihlové průčelí zářit v postupně tmavnoucích odstínech oranžové a rezavé. Přimhouřené oči, kontury se stávají nezřetelnými, reálný svět ustupuje do pozadí, nahrazují ho představy a pocity. Jsem na vrcholku Kapitolu, dnes Campidoglia, na jednom z těch míst ve Věčném městě, kde člověka obklopují a prostupují připomínky všech hlavních etap jeho historie.

Kapitol, ač plochou nevelký, byl skutečným srdcem antického města, jeho politickým i náboženským centrem. Přímo za mnou, tam, co dnes stojí kostel, stával chrám Junony Monety s první římskou mincovnou a kousek vedle v místech paláce Konzervátorů nejvýznamnější chrám Jupitera Optima Maxima, jeho manželky Junony a jejich dcery Minervy. Z těchto chrámů nezůstalo nic, ale kdybych přešel ze záře slunečních paprsků na druhou stranu vršku, otevřel by se přede mnou pohled na Forum Romanum s Koloseem v pozadí. Ale to až někdy jindy, teď zůstanu tady a připomenu si legendu, která předznamenala druhou slavnou éru Říma. Kromě chrámů stála na Kapitolu také stará pevnost a v ní prý jedna Sibyla věštila prvnímu římskému císaři Augustovi, že boží dítě z panny zrozené strhne oltáře bohů. Augustus na to zareagoval tím, že v místě věštby nechal vysvětit nebeský oltář, ara coeli (odtud jméno dnešního kostela), věnovaný „prvorozenému bohu“. Nebylo to nic platné, Sibyla měla pravdu. Víra vzniklá v Judeji se rychle rozšířila do Říma, po počátečním pronásledování zesílila, strhla oltáře starých bohů a začala se institucionalizovat. Kolébkou víry byla sice Svatá země, ale hlavním sídlem instituce zásadně ovlivňující dějiny a kulturu Evropy ve středověku i notné části novověku se stal s drobnými přestávkami Řím. Jako důkaz stačí jeden pohled na město přede mnou, na to množství kopulí a zvonic vystupujících nad střechami.

Téměř na dosah ruky je z vršku Kapitolu obrovský bělostný památník, kterému Římané s oblibou přezdívají „psací stroj“ nebo „svatební dort“. Monumento Nazionale a Vittorio Emanuele II nás přenáší do moderní historie města. Pomník byl vybudován na oslavu nezávislosti Itálie a na paměť prvního italského krále Viktora Emanuela II. Nezávislost byla vyhlášena v roce 1861 a v témže roce byl Řím prohlášen hlavním městem, i když se nenacházel na území sjednocené Itálie. Teprve v roce 1870 byl poražen papežský stát a o rok později se pak mohlo konečně přesunout hlavní město z Florencie opravdu do Říma.

Pod Kapitolem vrcholí naproti pomníku na Piazza Venezia večerní dopravní špička. Proudy aut z několika směrů doplněné o městské autobusy, z nichž některé mají na náměstí konečnou a otáčejí se tam, vytvářejí surrealistické spletence před semafory, jež se pro tuto chvíli zdají být trochu nadbytečné, neboť doprava stojí před nimi i za nimi. Jednou z hlavních zdrojnic veletoku vozidel je široká třída Via dei Fori Imperiali, brutální zářez do antických fór nemilosrdně oddělivší ta císařská od Fora Romana a Caesarova fóra. Asi 850 m dlouhá třída vedoucí z Piazza Venezia ke Koloseu vznikla jako součást megalomanských plánů Mussoliniho na vytvoření „Třetího Říma“. Duce osobně ji pod názvem Via dellʼImpero otevřel v roce 1932 a na koni po ní vedl vojenskou přehlídku veteránů první světové války. Při pohledu na množství aut se zdá nemožné, že by snad mohla současná římská doprava fungovat bez ní. Ale přece – o víkendech se mění v promenádu, kam auta nesmějí, a doprava přesto funguje. A nejen to. Už více než 30 let se s různou hlasitostí mluví o tom, že by tahle třída nemusela existovat vůbec. Debatu nedávno oživil současný římský starosta Ignazio Marino, když se po svém zvolení rozpovídal o plánu vytvořit v centru Říma po likvidaci Via dei Fori Imperiali největší archeologický park na světě. Vzhledem k tomu, že ale sám hovořil o perspektivě nějakých 25–30 let, je zatím určitě zbytečné se na takový archeopark těšit.

Slunce kleslo pod obzor, přichází čas opustit nadčasový ostrůvek na vršku Kapitolu a vydat se římským šerem k hotelu. Dobrá příležitost k tomu, uspořádat si trochu chronologii věčného města.

Legendární datum založení Říma 21. dubna 753 př. n. l. vychází až z díla historika Livia v 1. stol., více spisovatele a vypravěče pracujícího se staršími prameny než pečlivého badatele.  Příběh, který mu předcházel, je notoricky známý. Aeneas, jeden z obránců Tróje, uprchl po pádu města do Itálie, přistál v Latiu, oženil se s Lavinií, dcerou místního krále Latina, a založil panovnický rod, z něhož asi po 400 letech vzešel král Numitor. Jeho mladší bratr Amulius ho ale brzy zbavil vlády, nechal zabít všechny jeho syny a dceru Rheu Silvii přinutil stát se vestálkou, jednou z kněžek bohyně Vesty, jež musely skládat slib panenské čistoty. Jenže slib nepomohl, Rhea Silvia otěhotněla s bohem války Martem a porodila dvojčata, Romula a Rema. Amulius ji nechal podle jedné verze uvěznit, podle jiné utopit v Tibeře, a novorozeňata pustit po rozvodněné řece. Proutěný koš, dřevěné korýtko či nějaké podobné plavidlo se zachytilo u břehu a dětský pláč přilákal vlčici, která si mimina odnesla do doupěte na Palatinu, kde je kojila a zahřívala. Pak je našel pastýř Amuliových stád Faustulus, vychoval je a Romulus s Remem nakonec Amulia zabili, vrátili na trůn Numitora, a aby mohli vládnout, aniž by museli čekat na Numitorovu smrt, rozhodli se založit vlastní město, samozřejmě na Palatinu. Protože Romulus při auspiciích, pozorování vůle bohů z letu ptáků, spatřil 12 supů, zatímco Remus jenom šest, začal v novém městě vládnout a dal mu své jméno. Podle jedné verze legendy zabil Romulus svého bratra už při sporech o vládu ve městě, podle druhé, rozšířenější, až ve chvíli, kdy Remus zesměšnil jeho hradby.

Symbolem této legendy se stala bronzová socha vlčice kojící dvojčata, která je vystavena v Kapitolských muzeích. Že jsou sošky dvojčat renesančním přídavkem z 15. stol., to se ví už dlouho. Samotná socha vlčice se ale tradičně datuje coby etruská práce do 5. stol. př. n. l. V posledních zhruba 15 letech je však toto stáří sochy zpochybňováno. Způsob odlití sochy nasvědčuje jejímu středověkému, nikoli starověkému původu, a stanovení jejího stáří radiokarbonovou a termoluminiscenční metodou směřuje údajně s 95% přesností kamsi do období 11. až první poloviny 12. stol. Názory ale nejsou jednotné, Kapitolská muzea se změně datace brání a zatím pouze připouštějí, že socha je možná až středověkého původu.

Archeologické nálezy dokládají, že Kapitol byl osídlen už někdy ve 14. stol. př. n. l., Palatin asi o 400 let později, někteří archeologové jsou přesvědčeni, že našli zbytky palatinských hradeb z 8. stol. př. n. l. Proto je třeba možné, že v 8. stol. př. n. l. existoval nějaký kmenový vůdce Romulus, který sjednotil roztříštěné kmeny do státního útvaru s centrem na Kapitolu. Po počátečním královském období následovala v historii Říma fáze republiky, k jejímž nejvýznamnějším památkám patří Forum Romanum, byť samozřejmě s výhradou, že zbytky mnoha staveb, které tam dnes vidíme, pocházejí až z éry císařství. To vystřídalo republiku v době kolem přelomu letopočtu – když převzal Octavianus 16. ledna 27 př. n. l. vládu nad Římem coby princeps senatus, první mezi senátory, stal se fakticky prvním císařem. Všechny nejnápadnější antické stavby v Římě, vítězné oblouky, Koloseum, triumfální sloupy, lázně, ruiny palatinských paláců, stejně jako třeba proslulý Pantheon, pocházejí z císařské éry.

V roce 313 známým ediktem milánským povolil císař Konstantin v říši oficiálně křesťanství, které ještě do konce 4. stol. získalo v Římě nebývalý vliv, když císař Theodosius vydal přísné zákony proti nekřesťanským kultům a dokonce uznal nadřazenost církve nad státní mocí. Když pak po jeho smrti došlo k definitivnímu rozdělení římské říše na východní a západní část a Řím ztratil status císařské rezidence, jíž se stal zprvu Milán a po pár letech Ravenna, nemuselo ho to ani mrzet, neboť jeho další osudy už neměli určovat světští vládci, nýbrž papežové. Během středověku se musel Řím vyrovnat s několika obdobími chaosu a válečných střetů, ať už mezi papežem a římským císařem, nebo mezi městskými šlechtickými rody, a také s obdobím avignonského „zajetí“ papežů a „velkého schizmatu“, kdy měla církev občas i tři papeže najednou. I ze středověku se v Římě dochovalo několik pozoruhodných kostelů cenných jak architektonicky, tak svou uměleckou výzdobou, ale systematické plánování města spojené s budováním jeho nové, velkolepé tváře přinesl až definitivní návrat papeže Martina V. do Říma a nástup renesance. Další architektonický a umělecký rozvoj pak přineslo Římu baroko.

V roce 1870 se papež Pius IX. stáhl do Vatikánu a přenechal území papežského státu včetně Říma italskému králi Viktoru Emanuelovi II. Choulostivou otázku územních vztahů mezi italským státem a Svatým stolcem vyřešily v roce 1929 tzv. lateránské dohody, jimiž Svatý stolec získal jako své svrchované území vatikánský městský stát spolu s extrateritoriálními nemovitostmi v Římě (a několika mimo něj) a k tomu významnou finanční kompenzaci za odstoupené území někdejšího papežského státu. K vatikánským nemovitostem v Římě patří tři „větší“ baziliky a některé paláce a další budovy v různých částech města.

Uvádí se, že kostelů je v Římě skoro tisíc. Z paláců a vil jsou, chtělo by se skoro říci, že naštěstí, přístupné jen ty, v nichž je umístěno nějaké muzeum či podobná instituce, ale když k tomu připočítáme ještě všechny památky antické, je zjevné, že turista stojí po příjezdu do Říma před téměř neřešitelným úkolem. Nemá ale smysl příliš se s ním trápit. Znalci říkají, že jeden život na Řím nestačí. Ostatně, už francouzský spisovatel 18. stol. Charles de Brosses, blízký přítel přírodovědce Buffona a zapřisáhlý odpůrce Voltairův, říkal, že by snáze čtyřikrát popsal celou zbylou Itálii, než jedinkrát Řím. Obrovskému množství pamětihodností a zajímavých míst jsme se museli přizpůsobit i my. Kromě toho, že jsme samostatné číslo věnovali Vatikánu (ZS 9/2011), rozdělili jsme teď Řím do dvou částí – první držíte v rukou, druhá vyjde v příštím roce.

Řím