Na nejvýchodnějším ze tří „prstů“ poloostrova Chalkidiki, jenž nese jméno Athos po Gigantovi, s nímž bojoval Poseidón, se na ploše 336 km2 rozkládá Agion Óros neboli Svatá Hora, autonomní mnišské společenství, které i dnes obestírá závoj tajemna.
K největším zvláštnostem patří to, že na Athos nemají přístup ženy. Aby nesváděly mnichy na cestu pokušení a hříchu, byl jim vstup na území mnišského státu zakázán již ve zlaté bule byzantského císaře Konstantina IX. Monomacha z roku 1046. Několika ženám se však v minulosti vstoupit podařilo, ale svým jednáním rozhodně riskovaly. Jako jednu z posledních uvádějí záznamy Řekyni Marii Poimenidou, která v převlečení za muže strávila na Athosu tři dny v roce 1953. Odhalení jejího činu vedlo k přijetí zákona, který ženám vstup na území mnišského společenství zakazuje pod hrozbou trestu odnětí svobody až na 12 měsíců. Pozoruhodné je, že zákaz platí i pro samice domácích zvířat, ať už jde o slepice, ovce, kozy, či krávy. Místní mniši jsou proto téměř vegetariáni a všichni mají štíhlé postavy. Maso se dováží jen výjimečně a konzumuje se při slavnostních příležitostech.
Upraven je i vstup pro muže, kteří musí dostat předem diamonitirion, povolení, jež je jakýmsi vstupním vízem. Na každý den se vydává pouze 10 těchto povolení pro návštěvníky, kteří nevyznávají pravoslaví, a 100 pro ortodoxní věřící. Povolení, jehož vydání je zpoplatněno, opravňuje návštěvníka k tomu, aby setrval na Athosu včetně odjezdu čtyři dny a tři noci v dohodnutých klášterech, kde také dostane skromnou vegetariánskou stravu. V největší uzavřené mnišské komunitě na světě žije dnes přibližně 1800 osob (nejen mnichů, ale i různých pomocníků a řemeslníků) ve 20 klášterech, více než desítce relativně izolovaných komunit označovaných jako „skity“ a v nejrůznějších poustevnách. Sedmnáct klášterů je řeckých, po jednom pak ruský, srbský a bulharský.
Výchozím místem k cestě na Athos je přístav ve vesnici Ouranoupoli. Ta sice leží jen pár kilometrů od hranice mnišského území, ale pozemní spojení neexistuje, a tak se dál musí lodí. Na palubě trajektu byli kromě návštěvníků také mniši, kteří se vraceli domů s nejrůznějším zbožím potřebným pro jejich komunity. Cestou podél pobřeží vidíme co chvíli některý z klášterů či menších staveb – většinou stojí kvůli bezpečnosti docela vysoko nad vodou. Nejprve jsem takhle spatřil kláštery Konstamonitou, Dochiariou a Xenofontos. Pak následoval největší klášter na Athosu vůbec, Agios Panteleimonos patřící ruské pravoslavné církvi, který množstvím budov připomíná spíše celou vesnici. To už jsem ale po zhruba dvouhodinové plavbě netrpělivě očekával přistání a začátek nevšedn…
Úplné znění článku naleznete zde