Kdo navštívil Španělsko, nemohl si nevšimnout typických keramických kachlů a dlaždic, kterým se tu říká azulejos. Jsou po celém Španělsku, od Baskicka a Katalánska na severu, v samotném Madridu a jeho okolí a směrem na jih jich ještě přibývá. V Andalusii pak lze hovořit o hotových „azulejových orgiích“. Azulejos však nechybí ani ve vzdálenějších španělských územích jako jsou Baleáry nebo Kanárské ostrovy.
Označení azulejo pochází z arabských slov al a zuleycha, což doslova znamená glazovaná cihla. Původ jména napovídá, že tato tradice, pro Španělsko velmi charakteristická, se váže k dobám, kdy na Pyrenejském poloostrově vládli muslimové. Ti si keramikou své domy nejen zdobili, ale i prakticky zařizovali. Tak, jak křesťané stupně dobývali svá území zpět, přecházela výroba keramických kachlů do jejich rukou a dál se rozvíjela. Dnes jsou azulejos vyráběny moderními technologickými postupy, ale většinou si uchovávají tradiční vzory i typické barvy, takže se dá říci, že se staly živoucí tradicí, která nám i po staletích připomíná dávnou přítomnost arabské kultury v této části Evropy.
Velice složité, barevné ornamenty arabských azulejos nahrazovaly původně pracnou a nákladnou mozaiku, jíž se zdobily podlahy i stěny honosných budov. Nejprve se začaly vyrábět kachle technikou ‘cuerda seca’, doslova „suchého provázku“. Na vypáleném kachli se vytvořil ornamentální vzor pomocí provázku, který byl předtím namočený v olejovém inkoustu, aby zabránil smíchání jednotlivých barev. Těmi se vyznačená ornamentální políčka vyplnila a potom se dal kachlík opět vypálit do pece.
Tato výroba byla také pracná,ale přece jen byla rychlejší a cenově dostupnější. Velká poptávka si vynutila další zdokonalení technologie. Od 16. století se už začaly vyrábět azulejos de arista. Podstatou i této technologie byla snaha zabraňovala slití jednotlivých barev designu, tentokrát však reliéfním způsobem, vtlačováním vzorů do čerstvé hlíny pomocí šablony. Oba druhy kachlů byly vyráběny sériově a objevovaly se na nich zejména květinové a geometrické motivy. Dlaždice se používaly především na výzdobu podlah, schodů, ale i střech paláců a mešit nejen ve Španělsku, ale i za jeho hranicemi. Azulejos se totiž záhy staly i výhodným vývozním artiklem.
Tradiční střediska. Ve 13. století vzniklo jedno z prvních středisek azulejos v obci Manises nedaleko Valencie. Vyráběly se tady luxusní zelenočerné azulejos s pozlaceným nebo měděným dekorem, které byly mimo jiné použity i v papežských komnatách. Na výrobu keramiky v Manises dohlížela přímo královská kancelář Jaimeho II. Aragonského (1267—1327). Druhé velké středisko na výrobu azulejos a další keramiky vzniká v sevillské čtvrti Triana. Tato „keramická čtvrť“ si svou tradici přenesla přes dlouhá staletí až do současnosti. Zdejší produkce však nebyla podrobena dozoru, a tím i vkusu královského dvora. Umělci měli větší tvůrčí svobodu, a proto tady vzniká nepřeberné množství vzorů a barevných kombinací. Místní keramici navíc rychle a vstřícně vstřebávali nápady a zkušenosti keramiků, kteří přišli z ciziny. A právě míšením nejrůznějších vlivů evropských s původním arabským dekorem vzniká nová tradice dnes typické sevillské keramiky.
Třetím velkým střediskem výroby keramiky a azulejos bylo Toledo a blízká obec Talavera de la Reina. Významná je hlavně tím, že místní keramici přenesli své zkušenosti do zámoří, do španělské kolonie v Mexiku a v koloniálním městě Puebla položili základ dnes velice rozšířené výrobě keramiky, které se dodnes říká „talavera z Puebly“ . Tato keramika se nejčastěji vyskytuje jako kuchyňské nádobí, od hrnků přes talíře, misky nejrůznějších tvarů a velikostí až po dózičky, cukřenky a „frutery“ (ovocné mísy na nožičce). Talaverou jsou obloženy kuchyně domácností i restaurací stejně jako interiéry veřejných místností .Španělský talaverský design byl později silně ovlivněn italskou renesancí, ale za oceán tento vliv nedorazil, a tak je paradoxně mexická talavera blíže původnímu arabskému charakteru než talavera španělská. Ta dosáhla svého vrcholu v 16.-17. století, ale pak její význam pomalu upadal.
Azulejos jako užité umění. S keramickými kachlíky se ve Španělsku člověk setkává na každém kroku. Jsou jak na starých historických budovách, tak i na nové zástavbě. Zdobí kašny v patiích i reklamní štíty restaurací. V Madridu jsou i názvy ulic a náměstí na keramických cedulích.. Majitelé vil na okrajích měst zkrášlují typickými kachlíky se starodávnými i zcela moderními vzory nejen schody svých teras, ale i patia a balkony, ba i krovy střech. Když chce turista všechnu tu krásu obdivovat, musí chodit po ulicích se Svérázným druhem umění jsou nástěnné obrazy poskládané z jednotlivých kachlíků, které mohou sloužit nejen k výzdobě, ale i jako názorná pomůcka pro výklad historie. Příkladů je po celém Španělsku nepřeberné množství a tento v druh výtvarného umění se přenesl i na španělské ostrovy, například na Mallorku. V městečku Petrá , v jedné uličce, která vede k františkánskému klášteru, je celá série kachlových obrazů, které soustředěného diváka nepozorovaně dovedou až ke klášterním branám. Za nimi působil Junípero Serra (1713—1784), františkánský misionář, kterého osud zavál až do Ameriky. Tam založil několik misijních stanic a mezi nimi i kalifornský přístav San Diego. Seriál azulejových obrazů líčí právě život a misionářské zásluhy tohoto Junípera Serry.
S velkými dějinami Španělska se zase můžeme seznámit na kachlíkových obrazech v Seville, a to na Španělském náměstí (Plaza de Espaňa ). Před půlkruhovým palácem z červených cihel, který vystavěl v roce 1929 sevillský architekt Aníbal Gonzáles , stojí 58 laviček bohatě zdobených kachlíky. Opěradla každé z lavic přinášejí výjevy z historie jednotlivých provincií Španělska, od dobytí Numancie Římany v roce 133 před Kristem, přes znovudobytí Toleda roku 1085 Alfonsem VI. Kastilským (1040—1109) a založení salamanské univerzity Alofonsem IX. (1171—1230) v roce 1218, až po schválení moderní ústavy v Cádizu roku 1812.
V andaluském městečku Frigiliana zase obrovské kachlové obrazy na bílých domech informují kolemjdoucí o bojích křesťanů s maury a barvité obrázky jsou dokonce doprovázeny citáty ze starých kronik. Tady už jde o jakousi ilustrovanou kachlovou literaturu. Podobné poslání mají i sevillské kachlové informační tabule, které se stávají průvodcem po Příkladných novelách Miguela de Cervantese.
V jihošpanělském Mogueru, městečku, které ještě neztratilo atmosféru dávných dob, zase azulejos sdělují, že se tu narodil básník Juan Ramón Jiménez (1881-1958), nositel Nobelovy ceny za literaturu (1956). Téměř na každém rohu a v každé ulici tohoto bílého městečka září v horkém slunci azulejos, na nichž jsou ozdobným písmem uvedeny citáty z knížky Stříbrák a já, která se stala populární mezi dětmi i dospělými na celém světě.
Ve španělských azulejos se tak snoubí umění a řemeslo, dějiny a současnost, literatura s výtvarným uměním, reklama s informatikou. A především je do nich zakleta dlouhá historie samotných keramických kachlíků, která prošla tisíciletým vývojem. Po několika návštěvách této země si Španělsko bez „azulejos“ už člověk ani nedovede představit.