Vznosná žena ve splývavém zřaseném rouchu a medvědí kožešině, se lvem hrdě sedícím u nohou, ve vztyčené levici dubový věnec, pravice třímá široký meč. Taková je dnes nejslavnější podoba Bavarie, personifikace Bavorska a zároveň jakési jeho světské patronky, jež se tyčí do více než osmnáctimetrové výšky před Síní slávy v bavorské metropoli Mnichově. Ale jsou i jiné, křehčí a ženštější, evokující spíše dary a krásy země než pýchu a sílu národa, jako ta skoro roztančená, jen pár kilometrů vzdálená a až podezřele neoblečená kráska na špici Dianina chrámu v zahradě Hofgarten. Jako by nás tyhle dvě sochy připravovaly na to, že poznat pravou tvář Bavarie nebude lehké…
Budeme si vyprávět o zemi, jež v podobě dnešního Svobodného státu Bavorsko je nejrozlehlejší a druhou nejlidnatější v rámci celého Německa. O zemi, která je jen o málo menší (70 550 km2) a o trochu obydlenější (12,5 milionů) než Česká republika. O zemi, která vznikla spojením několika v lecčem odlišných historických území – hledat, nacházet a pozorovat tyhle staletí přetrvavší rozdíly je dnes docela zábavné. Budeme si ale také vyprávět o zemi, která to neměla v našich očích vždycky úplně snadné, byť patří k oblastem s nejrozvinutější a nejpropracovanější Erinnerungskultur, kulturou vzpomínání, kulturou paměti. Největší válečný konflikt v dějinách lidstva začal pro nás v jihobavorském Mnichově a skončil jako pro celý svět v severobavorském Norimberku. Bavarie tak přišla ke dvěma stigmatům, jež mizela z její tváře jen postupně, jak se prožité události měnily v historické položky na stránkách učebnic moderních dějin. Škoda, že jejich hojení zpomalí čas od času mediálně vždy ostře sledovaná a vděčná bublina fouknutá přes hraniční hvozdy Sudetoněmeckým krajanským sdružením. Ale i to patří do mozaiky vzájemných vztahů tvořené už dvacet let opět hlavně spoustou nejrůznějších přeshraničních projektů a společných aktivit. Tak, jak to vystihl název bavorské zemské výstavy konané roku 2007 v Zwieselu: „Bavorsko – Čechy: 1500 let v sousedství“.
Sousedství nemusí být vždycky jenom bratrské objímání. A 1500 let je hodně dlouhá doba na to, aby vzájemný vztah byl jen idylický. Půldruhého tisíciletí, možná trochu víc, možná trochu míň, při téhle době na přesné cifře nesejde. V zajetí obrozenecko-romantických nálad jsme se kdysi zahleděli do východních dálav, a přitom trochu přehlédli, že ve středoevropském prostoru máme dlouhodobé vztahy ekonomické i kulturní vybudovány směrem opačným a bezprostředním. Z temných dob raného středověku vysvítá trochu záhadná zpráva o křtu 14 českých knížat v bavorském Řezně roku 845, následovaná hned, jak symbolické, válkou s Ludvíkem Němcem. Z časů daleko známějších stačí namátkou připomenout „Největšího Čecha“ (a, jak symbolické, jednu ze 30 osobností 1200 let německých dějin, jíž byl věnován jeden díl v seriálu hraných dokumentů Němci, připravovaném německou veřejnoprávní televizí ZDF) – Karel IV. byl v Norimberku skoro jako doma, vyhlásil tam Zlatou bulu, postavil kostel Panny Marie a udělil městu 150 konfirmací a práv včetně privilegií, která zvýhodňovala obchod s Čechami. Česká koruna měla ostatně v té době v Horní Falci přes 20 držav, až se začalo hovořit o „Nových Čec…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Bavorsko