Oblasti v předhůří Bavorských Alp, vymezené zhruba řekami Lech a Loisach, se říká Pfaffenwinkel, což je možné přeložit jako „kněžský kout“. Tento výraz vyznívá možná trochu zvláštně, ale není třeba za ním hledat nic jiného, než zdejší pozoruhodně velkou koncentraci kostelů a klášterů. A to ne ledajakých – mnohé se řadí k architektonicky nejhodnotnějším církevním stavbám, jaké lze v Bavorsku vidět. Platí to i pro pozdně románskou baziliku sv. Michala v Altenstadtu.
Obec Altenstadt má statut administrativně samostatné jednotky, přestože víceméně splývá s dvanáctitisícovým městem Schongau. Je to tady trochu zamotané – pod názvem Schongau se totiž původně etabloval Altenstadt (Staré město), ve středověku známý jako vzkvétající sídlo na transalpské komunikaci, kterou na přelomu letopočtu vybudovali Římané a nazvali ji Via Claudia Augusta. Zlaté časy dlouhodobé prosperity už ale dávno zmizely v nenávratnu a jejich jedinou hmotnou připomínkou je právě bazilika. O vzniku tohoto chrámu se nedochovaly žádné písemné doklady, historici ale na základě různých analýz soudí, že musel být vystavěn mezi lety 1180 a 1220.
Zvenčí není chrám omítnutý a kamenné zdivo podporuje dojem strohosti, vyplývající z matematicky přísně vyvážených proporcí. Nic na tom nemění skutečnost, že tu jsou na první pohled patrné stavební zásahy z pozdějších dob. Matematika opravdu hrála při projektování velkou roli – hlavní loď, dlouhá 40, široká 7 a vysoká 13 m je dvakrát tak široká i vysoká než obě stejně dlouhé boční lodě, u nichž výška rovněž činí dvojnásobek šířky. Délce celého soulodí (32 m bez apsid) zase odpovídá výška dvou mohutných věží vyrůstajících z východních nároží chrámu. Tolik jen pro základní představu, podobných vztahů lze v konstrukci baziliky, která nemá příčnou loď, nalézt víc.
Do chrámu se vyplatí vstoupit od západu hlavním vchodem s krásným ústupkovým portálem, kde zaujme jemný šroubovitý ornament a ještě více tympanon. V něm je vytesán rytíř zachraňující člověka z čelistí netvora. Scéna bývá vykládána symbolicky, nejčastěji jako vítězství Krista nad zlem a vysvobození lidstva. Hned za vchodem pak návštěvník může očekávat asi nejsilnější vizuální zážitek z chrámové architektury – pohled do hlavní lodi, kterou oddělují od bočních sloupořadí mohutných svazkových pilířů. Těch je celkem 12 (symbolicky jako apoštolů), mají průřez čtyřlístku a z každého vybíhá vnitřní část svazku ve formě pilastru po stěně hlavní lodi ke klenebnímu oblouku. Toto velice elegantní řešení nemá v Bavorsku obdoby.
Hlavní loď je bohatě prosvětlena, což ovšem mají na svědomí stavební úpravy v 17. a 18. stol., kdy byly ve stěnách chrámu prolomeny otvory pro velká okna. Na stylovost se tehdy až tak nehledělo, o to víc však dnes vynikne hlavní dominanta interiéru – velká polychromovaná dřevořezba Kalvárie umístěná na příčném břevně v triumfálním oblouku. Tato nádherná práce z počátku 13. století zpodobňuje Ježíše atypicky, se zlatou královskou korunou namísto koruny trnové.
Figura Spasitele měří na výšku impozantních 3,2 m, menší plastiky Panny Marie a sv. Jana po stranách jsou kopie originálů uložených v Mnichově.
V roce 1994 byla na stěně kůru objevena 8 m vysoká freska s velice sugestivním portrétem sv. Jana Křtitele. Pochází rovněž z počátku 13. stol. a je nejstarším vyobrazením tohoto světce v Bavorsku. V chrámu se také dochovalo několik fresek ze 14. stol., z nichž jsou asi nejpůsobivější dvě na stěnách presbytáře: Zvěstování Panny Marie a zobrazení patrona baziliky, archanděla Michaela, při vážení duší. Mobiliář se pak může pochlubit románskou křtitelnicí s překrásnou kamenickou výzdobou, která je počítána k nejvzácnějším románským památkám Německa. I ona přispěla k tomu, že v roce 1966 tehdejší papež Pavel VI. povýšil baziliku sv. Michala na baziliku papežskou.
Další články z vydání o Bavorsku zde