Beyoğlu
Část Istanbulu ležící naproti historickému poloostrovu na severní straně Zlatého rohu se v dějinách dlouho označovala řeckým jménem Pera. Dnes tomuto území odpovídá městský obvod Beyoğlu. Některé jeho čtvrti vyrostly koncem 19. stol. a staly se symbolem poevropšťování někdejší osmanské metropole a jejího otevírání se světu. Dnes se Beyoğlu se skoro čtvrt milionem obyvatel a rozlohou 9 km2 všeobecně považuje za nejevropštější ze všech 39 istanbulských městských obvodů.
V kopci na severním břehu Zlatého rohu trůní středověká Galatská věž, jedna z ikonických staveb Istanbulu. Je 67 m vysoká, má 4 m silné zdi a byla součástí městského opevnění, které zde vybudovali Janované v roce 1348. Roku 1630 ji proslavil istanbulský „Baron Prášil“ Hezârfen Ahmed Çelebi. Podle záznamů osmanského cestovatele známého jako Evliya Çelebi uskutečnil Ahmed první mezikontinentální let, když s pomocí dřevěných křídel, která si sám sestrojil, vzlétl z Galatské věže, hnán větrem překonal Bospor a po více než 3,5 km přistál na náměstí Doğancılar v anatolském Üsküdaru. Sultán Murâd IV. ho údajně sledoval z vyhlídky v protilehlém paláci Topkapı, za výkon ho odměnil pytlem zlatých mincí, ale zároveň ho vyhostil do Alžírska, protože ho považoval za zvláštního člověka schopného provést vše, co si usmyslí – a podle sultána nebylo správné obklopovat se takovými lidmi.
Galatská věž s terasou je jedním z míst, odkud máme Istanbul jako na dlani. Obzvláště při západu slunce, když jeho oranžově-žlutá koule poskakuje po špičkách minaretů, nabízí úchvatný pohled přes Zlatý roh na historickou část Istanbulu.
Peru s přístavní čtvrtí Galata (dnešní Karaköy) obývali po staletí cizinci, kteří zde od 13. stol. čile obchodovali. Zprvu zde dominovali Italové, v pozdějších staletích se Pera vyvinula v mezinárodní centrum. Již v 16. stol. byla sídlem prvních velvyslanectví, později se zde usazovaly banky a zahraniční obchodní společnosti. Kromě asi 14 000 Italů zde žilo na 50 000 sefardských Židů vyhoštěných v roce 1492 ze Španělska, které velkoryse přijal sultán Bâyezîd II., ale také Řekové, Arméni či Levantinci. Své sklady a kanceláře měli na nábřeží, u obchodního přístavu, svá obydlí na kopci. Život v Peře se značně lišil od života muslimského Istanbulu na druhém břehu zátoky. Nemuslimské elity dávaly této části města zvláštní ráz. Nebylo to pouze vzhledem, oblečením nebo životním stylem. K multietnické populaci se připojila i rozmanitost církevních budov – byly tu římskokatolické kostely, řecký pravoslavný chrám i synagogy.
Zejména od poloviny 19. stol. se oblast mezi čtvrtěmi Galatasaray a Taksim stávala evropsky vyhlížejícím městem, což způsobovaly nejen budovy četných evropských velvyslanectví, ale také moderní stavby, které vyrostly kolem nich. Zcela tu vymizely pro Istanbul jinak typické původní dřevěné domy a nahradily je stylově i stavebně moderní domy „evropské“. Na konci 19. stol. již Pera oplývala veškerou základní infrastrukturou, kterou tehdejší moderní západní společnost vyžadovala: Byla zde rozvedena elektřina, plyn, vybudován vodovod i kanalizace, jezdila tu tramvaj. Už od roku 1875 spojovala nábřeží s rezidenční čtvrtí na kopci 573 m dlouhá podzemní lanovka Tünel, první svého druhu na evropském kontinentě, která funguje dodnes.
Do Pery zavítal komfort a luxusní zboží ze všech částí Evropy. Grand Rue de Pera, ve své době nejelegantnější ulice Istanbulu, často přezdívaná „orientální Champs-Élysées“, neměla sice vizuálně s proslulou pařížskou třídou nic společného, nicméně její evropský ráz byl nepřehlédnutelný. Pera dýchala módou a životním stylem Paříže a jiných západních metropolí. Stála tu tři divadla, hotel Pera Palas a další anglické a francouzské hotely, restaurace, kavárny a pâtisserie, obchody a módní butiky. K návštěvníkům nepatřili jenom Evropané, nýbrž s pořád větším nadšením také lidé z nejvyšších vrstev osmanské společnosti včetně příslušníků sultánského dvora. Galata rozkvetla jako mezinárodní obchodní centrum a dostala moderní vzhled. Svou roli v tomto vývoji sehrál i Orient expres, kterým od roku 1889 pravidelně přijížděli na nádraží Sirkeci mezi Gala…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Istanbul