Líbilo by se vám, kdybyste mohli za necelou hodinu vyjet tramvají z pražského Václaváku do nadmořské výšky, jakou má třeba vrchol krušnohorského Klínovce? Že je to scestná představa? Jak kde. V Bolzanu byla takováto jízda možná již před sto lety, přesně od 13. srpna 1907. Vděčným výletem zůstala dodnes a vydat se na ni je jedna z nejlepších věcí, které můžete v Bolzanu udělat.
Bolzano (německy Bozen, ladinsky Balsan či Bulsan) je správním centrem Jižního Tyrolska; v ulicích bezmála stotisícového města se – a o tom panuje všeobecná shoda – potkává alpský sever se středozemním jihem. Lépe řečeno, je to prý tak, že kdo sem přijíždí od jihu, vnímá hlavně prvky charakteristické pro alpský prostor, kdežto „seveřan“ tu ucítí první závany Středomoří. Tato dvojakost, o níž by se dalo dlouho psát i diskutovat, zvyšuje přitažlivost města, pro návštěvníky beztak již velkou. Je všeobecně známo, že v Bolzanu najdou půvabné centrum s řadou významných středověkých památek, především s trojicí gotických chrámů, ale hlavně nepomíjivý turistický šlágr – mumii Ledového muže alias Ötziho.
Město je však i místem jiných setkání. Leží v kotlině, kde se stékají řeky Etsch (Adige), Eisack (Isarco) a Talfer (Talvera) a kolem které si daly schůzku skalní hřeben Mendelkamm (Altopiano della Predaia), Sarntalské Alpy s Východními Dolomity a s náhorní plošinou Ritten (Renon). Ta je z pohledu geologa strukturním tvarem, součástí Bolzanské porfyrové plošiny, zatímco z pohledu dnešních bolzanských občanů rekreačním zázemím anebo i luxusní čtvrtí, ležící ovšem skoro o celý kilometr výše než město. I když Bolzanská kotlina, chráněná ze všech stran před silnými větry, má po většinu roku příjemné klima s dostatkem slunečního svitu, ve vrcholném létě tu teploty často atakují třicetistupňovou hranici. Zvláště v takových dnech bývá Ritten vyhledávaným útočištěm. Mnoho majetnějších lidí si proto nahoře postavilo domy k letnímu pobytu, a někteří z nich se tam dokonce odstěhovali natrvalo.
Turistický zájem o Ritten začal silně vzrůstat koncem 19. století. Brzy poté se město rozhodlo zpřístupnit náhorní plošinu elektrifikovanou úzkorozchodnou tratí, která byla uvedena do provozu k již výše zmíněnému datu. Začínala přímo v centru na náměstí Walther Platz (Piazza Walther), odkud motorový vůz podobný staré tatranské električce vyjížděl k východnímu okraji města, k úpatí strmých rittenských svahů. Tam začínal čtyřkilometrový úsek ozubnicové tratě, po níž vůz tlačila vzhůru malá lokomotiva s ozubenou hnací nápravou; nad stoupáním ji strojvedoucí odpojil a s jiným vozem sjížděl zpět dolů do města. Vůz jedoucí vzhůru pak znovu samostatně pokračoval víceméně po rovině přes osadu Oberbozen (Soprabolzano, 1220 m) do konečné stanice Klobenstein (Collalbo), které dosáhl po celkových 12 kilometrech jízdy.
Dráha Rittnerbahn (Ferrovia del Renon) se díky své koncepci i nádherné okolní krajině zařadila k nejpozoruhodnějším horským železnicím Evropy. Přestože po 2. světové válce přestávala stačit kapacitním požadavkům, sloužila bez větších změn téměř 60 let. V roce 1964 však v ozubnicovém úseku došlo k havárii, když po vykolejení lokomotivy a následném pádu soupravy svahem dolů zahynuli čtyři lidé a mnoho osob se těžce zranilo. Po tragédii byly první dva úseky dráhy zrušeny a v provozu zůstala jen trať na náhorní planině. S Bolzanem ji po dvou letech spojila visutá kabinová lanovka.
Údolní stanice lanovky stojí na východě Bolzana nedaleko hlavního nádraží, v okolní zástavbě se trochu ztrácí, a tak ji málem přehlédnu. Jízda je zážitkem od první minuty – vzneseme se nad střechy domů a vzápětí rychle nabíráme výšku nad vinicemi, které ve vlnách sbíhají k okraji města po dolních úbočích Ritt…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Jižní Tyrolsko