O kráse Jižního Tyrolska nepochybuje zřejmě nikdo, kdo alespoň jednou projížděl za dobré viditelnosti po dálnici z Rakouska do Itálie přes Brenner. Podél celé trasy až pod Bolzano krajina střídá působivé převleky v překvapivě krátkých intervalech, nicméně pořád je to jen náznak, zlomek půvabů marnotratně rozházených všude, i po těch nejzapadlejších jihotyrolských údolích…
Jižní Tyrolsko, kraj na pomezí středoevropského a středomořského prostoru přírodně-klimatického, kulturně-historického i politického, bývá nazýváno také krajem hradů. Právem – ať jede člověk kterýmkoli údolím, nestačí je počítat, celkem jich je v provincii přes čtyři stovky. A tak není divu, že i „kolébkou“ celého Tyrolska je hrad…
Představte si, že se necháte hýčkat v lázních, které vám nabídnou vše, nač si vzpomenete, od koupelí v termální radioaktivní vodě po omlazovací kúru založenou na oleji z hroznových jadérek. Na obzoru uvidíte zasněžené vrcholky alpských třítisícovek, ale hřát vás bude středomořské slunce. Když se vám nebude chtít na pěší nebo cyklistickou túru, potěšíte se vonící nádherou elegantní zahrady nebo si zajedete na některý z historických hradů v okolí. Tohle všechno vám nabízí Merano…
Líbilo by se vám, kdybyste mohli za necelou hodinu vyjet tramvají z pražského Václaváku do nadmořské výšky, jakou má třeba vrchol krušnohorského Klínovce? Že je to scestná představa? Jak kde. V Bolzanu byla takováto jízda možná již před sto lety, přesně od 13. srpna 1907. Vděčným výletem zůstala dodnes a vydat se na ni je jedna z nejlepších věcí, které můžete v Bolzanu udělat…
V horách jsem už zažil leccos, ale ještě nikdy jsem nešel na túru s horským vůdcem. Zítra bych si měl tuto mezeru ve vzdělání doplnit, z čehož jsem nejdřív lehce rozpačitý. Vůdce mi byl totiž přidělen „ex offo“, stejně jako výstup, který je prachobyčejným „choďákem“ a který navíc končí v místech, kde jsem už několikrát byl. Nechci ale organizátorům mého programu komplikovat život, takže bez výhrad souhlasím. No a potom zjišťuji, že jsem na toho vůdce vlastně docela zvědavý…
Charakter velehorské krajiny s dlouhými úzkými údolími, uzavřenými neprostupnou hradbou horských hřebenů a navzájem spojenými pouze cestami přes horské průsmyky, nahrává vzniku různých přírodních i etnologických zajímavostí. V Dolomitech tak zůstalo zachováno pět ostrůvků pozoruhodného etnika – Ladinů
Vyrůstal v údolí Villnöss na dohled úchvatných dolomitských třítisícovek a na vrchol jedné z nich vylezl v doprovodu svého otce již jako pětiletý. Hory ho potom přitahovaly stále víc (jak dnes říká, možná i proto, že nikde poblíž nebylo fotbalové hřiště), byly mu stále naléhavější výzvou a sotva plnoletý si už stačil získat renomé jednoho z nejlepších alpských horolezců. Když v roce 1978 vystoupil spolu s Rakušanem Habelerem na Mount Everest bez pomoci kyslíku, což bylo považováno za nemožné, stal se Reinhold Messner nejznámějším Jihotyrolanem všech dob…
Pokud by se někdy objevila anketa o nejpříjemnější jihotyrolské město, nevelký Bruneck (Brunico) by byl vážným kandidátem na vítězství. Co na tom, že má dvě tváře a že podobu té druhé určují hlavně průmyslové objekty – jeho staré město oddělené od nových čtvrtí řekou Rienz (Rienze) je zosobněním přívětivosti i útulnosti…
Ze jména Churburg jako by zaznívalo řinčení rytířských brnění, jimiž je zaplněna zdejší zbrojnice. Nedejme se však mýlit – jméno vzniklo mírumilovně, prostě podle toho, že stavitelem prvního hradu byl Jindřich IV. z Montfortu, biskup z Churu v dnešním Švýcarsku. V roce 1253 získal povolení k jeho stavbě a o šest let později v něm již vydal první úřední listinu, kde se hrad ve staré němčině nazývá Curberch…
Coby kamenem dohodil z Brixenu, odkud se sem dá dojít asi tříkilometrovou procházkou, místně však náležející k obci Vahrn, vzdálené sice méně, ale oddělené řekou Eisack i brennerskou dálnicí, stojí mezi vinicemi klášter Neustift. Stále v něm žijí augustiniáni, ale část areálu je přeměněna ve veřejně přístupné muzeum a klášter je také úspěšně fungující hospodářskou jednotkou…
V jednom z nejzapadlejších koutů Jižního Tyrolska, ve spleti horských hřebenů mezi velkými údolími Ridnauntal a Passeiertal, se ukrývá Schneeberg, česky Sněžná hora. Bylo by zajímavé vědět, proč má zrovna takový název, když je odnepaměti známo, že se v jejím nitru nachází ohromné rudné bohatství. Kdyby se jmenovala třeba Stříbrná nebo Olověná hora, mělo by to mnohem větší opodstatnění…
V údolí Schnalstal (Val Senales) je krásně. Hmyz bzučí nad rozkvetlými loukami, sytá zeleň lesů zve k vycházce v příjemném stínu, na konci údolí se tyčí šedá masa hlavního alpského hřebene prokvetlá zářivě bílými sněžnými poli. Stejně krásně zde bylo určitě i v roce 3350 př. n. l. (a nebo možná o 250 let později, přesněji ten čas určit nejde), kdy tudy procházel na své poslední cestě Ötzi, muž z ledu…
Sviť, měsíčku, polehoučku / skrz ten hustý mrak,
jakpak se ti Brixen líbí? – / Neškareď se tak!
Karel Havlíček Borovský: Tyrolské elegie
