Charakter velehorské krajiny s dlouhými úzkými údolími, uzavřenými neprostupnou hradbou horských hřebenů a navzájem spojenými pouze cestami přes horské průsmyky, nahrává vzniku různých přírodních i etnologických zajímavostí. V Dolomitech tak zůstalo zachováno pět ostrůvků pozoruhodného etnika – Ladinů.
Jen díky nepřístupnosti a vysoké nadmořské výšce se v pěti údolích v samém srdci italské a německé kulturní oblasti dodnes udržel jazyk, kterým mluví jen něco kolem 30 000 lidí. Čtyři z pěti ladinských údolí vycházejí od horské skupiny Sella. K severozápadu směřuje Gherdëina – pokud se domníváte, že jste ji dosud na mapě Alp přehlíželi, asi tomu tak nebude, jen jste zatím neměli v rukou mapu trojjazyčnou. Německé pojmenování Grödnertal neboli Gröden či italské Val Gardena už zní určitě povědoměji. K severu se táhne Val Badia (Gadertal), údolí, které by si měli zájemci o ladinskou kulturu zapamatovat obzvlášť dobře. Nad obcí San Martin de Tor (německy St. Martin in Thurn a italsky San Martino in Badia) se tam tyčí hrad Tor či Thurn, v němž je od roku 2001 otevřeno Ladinské muzeum. Kromě jazyka a kultury Ladinů seznamuje i se vznikem a přírodou Dolomit. Ostatně, místní tvrdí, že Gadertal je perlou Dolomit, a na tom, že v oblasti mezi ním a Grödenem se rozkládá jedna z nejznámějších oblastí jihotyrolských hor vůbec, se snadno shodnou i s turisty z nejrůznějších koutů Evropy. Informace o geologické minulosti Dolomit jsou tak umístěny na velmi příhodné lokalitě.
Na jihozápad od Selly směřuje Fascia (Fassatal neboli Val di Fassa), údolí, které leží již v Trentinu, druhé provincii, jež tvoří spolu s Jižním Tyrolskem italskou autonomní oblast Trentino-Alto Adige/Südtirol. Rozložení ladinských údolí je však ještě komplikovanější. Fodom (Buchenstein či Livinallongo) táhnoucí se od Selly k východu patří podobně jako dále na východ ležící páté údolí Anpezo (Valle d´Ampezzo) do oblasti Veneto. Ta není autonomní, takže ladinská kultura tam nepožívá výhod, jaké má v oblasti Trentino-Alto Adige/Südtirol. Venetští Ladinové by proto byli rádi, kdyby jejich údolí byla připojena k Jižnímu Tyrolsku. Tam dnes žije skoro 19 000 Ladinů, kteří tvoří více než 4 % všech obyvatel provincie. O takovém zastoupení si šest až sedm tisíc venetských Ladinů může nechat jen zdát.
Nejstarší stopy lidské přítomnosti jsou z oblasti kolem Selly známé ze střední doby kamenné, zhruba z období 9000–5000 př. n. l. Jedná se o úlomky kamenných hrotů šípů a podobné nálezy. V době bronzové, v 16.–14. stol. př. n. l., tu vznikala již opevněná sídla za palisádovými ohradami. Pozůstatky jednoho takového dvorce byly nalezeny nedaleko dnešní obce Abtei (Badia) na strategickém místě u cesty spojující dolní a horní část Gadertalu. V 5. stol. př. n. l. přišli do Dolomit Rétové, kteří tu zanechali nejstarší písemnou památku – malou kamennou stélu s vyrytými nápisy. Byla nalezena v nadmořské výšce 2100 m. Rétové umísťovali svá kultovní místa na horské vrcholky, a tak není místo nálezu nijak překvapivé. I když se ví, že rétské písmo pocházelo z etruských vzorů, na přesný význam nalezeného textu nemají odborníci stále jednotný názor.
Pro vznik ladinštiny byl však rozhodující jiný dějinný moment – příchod Římanů. Jako počátek římské přítomnosti v ladinských údolích se tradičně udává rok 15 př. n. l., kdy Tiberius a Drusus dobyli Raetii, oblast, jež zahrnovala zhruba dnešní Tyrolsko a Graubünden. Ladinština se totiž vyvinula z tzv. vulgární latiny, hovorového jazyka, jímž mezi sebou mluvili římští vojáci, vysloužilci apod. Odhaduje se, že z vulgární latiny pochází až 95 % ladinské slovní zásoby. V průběhu staletí se ladinština vyvíjela, vstřebala do sebe určité prvky z němčiny i italštiny a také vytvořila vzhledem k izolovanosti jednotlivých míst několik dialektů (většinou se jich uvádí nejméně šest). Tato skutečnost hodně zkomplikovala situaci už v 19. století, kdy začaly vycházet v ladinštině první knihy a kdy se také začalo pracovat na jednotné písemné podobě spisovného jazyka. V roce 1833 sice kněz Micurà de Rü pravidla spisovné ladinštiny vytvořil, jenže se je nepodařilo prosadit do praxe. Jednotlivá údolí dál sveřepě trvala na svém dialektu – a dodnes se na tom nic podstatného nezměnilo. A tak dochází ke kuriózním situacím, třeba při vydávání knížek. Ročně vychází v ladinštině několik desítek titulů. Každý je však pouze v dia…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Jižní Tyrolsko