Je to park nebo palác? Ukázka klasické dřevěné čínské architektury 19. století nebo příklad bohapustého mrhání prostředků ve chvíli, kdy státní pokladna zeje prázdnotou? Místo bezbřehých radovánek nebo tajných státnických rozhodnutí? To i to, oboje a všechno – Letní palác.
Na severozápadním okraji Pekingu se rozkládá na ploše asi 290 ha areál, pro který se už dobrých sto let používá nejčastěji označení Letní palác. Nečekejme však žádnou mohutnou rozlehlou budovu s několika patry a stovkami oken. Pravda, je tu dohromady 3000 pokojů, ale ty se nacházejí v nesčetných stavbách rozmístěných po parku, jehož nejnápadnějšími dominantami jsou Wan-šou-šan, hora Dlouhověkosti, a Kchun-ming-chu, uměle vybudované jezero pojmenované podle svého slavného vzoru, jezera v Čchang-anu, velkolepém hlavním městě dynastie Tchang, která vládla Číně od 7. do počátku 10. století. Ano, jsou tu i stavby nepřehlédnutelné, jako třípatrový, osmiboký, přes 40 m vysoký pavilon Libovonného Buddhy (Fo-siang-ke) na úbočí hory Dlouhověkosti. Do dějin však vstoupily spíše ty tradiční přízemní, jako třeba nenápadná síň Nefritových vln (Jü-lan-tchang) se soukromými pokoji a zároveň domácím vězením císaře Kuang-sü (1875–1908), v němž ho držela jeho teta a regentka Cch´-si. Právě tato podivuhodná žena, známá v historii jako „císařovna-vdova“, která více či méně skrytě, o to však pevněji ovládala čínskou říši v posledních 50 letech císařství, je s osudy Letního paláce spjata nejvíc ze všech čínských panovníků. Než je však začala určovat, uplynulo v Letním paláci hodně času…
První zahrada v těchto místech byla založena již v polovině 12. století a už tehdy se záměrem, že by zde později mělo vzniknout letní sídlo panovníka. V té době existovaly na čínském území dva státy – na jihu „skutečná“ Čína pod vládou dynastie Sung a na severu říše, v jejímž čele stála Zlatá dynastie (čínsky Ťin) nečínského původu. Šlo o Džürčeny, původně tunguzské kmeny z Dálného Východu, kteří na počátku 12. století ovládli říši Liao mongolských Kitanů. Stejně jako oni převzali čínskou kulturu a zvyky včetně císařského úřadu a byli tak silní, že jim po většinu období paralelní existence „dvou Čín“ platili Sungové tribut jen proto, aby je Ťinové nechali na pokoji. Zakladatelem zahrady Zlaté vody, jak se zdejší první park jmenoval, byl císař Wan-jan-liang (1149–1161), kterého ale historie zná zpravidla jako prince Chaj-linga. Odlišnost jména není nijak výjimečná, jde o tzv. posmrtné jméno, které se nejen v Číně, ale i v dalších východoasijských kulturách běžně používalo. Daleko zajímavější je změna titulu – Chaj-ling totiž vládl tak krutě, že byl posmrtně degradován a titul císaře mu byl odebrán. Mít ho za souseda zřejmě nebylo vůbec nic příjemného. Za Chaj-linga v zahradě Zlaté vody žádné letní sídlo nevzniklo, na to byla doba příliš neklidná, ale základ největšího čínského parku byl položen. A ještě jeden historický kruh je v této souvislosti zajímavý. Džürčenové byli etnickými předky Mandžuů – národa, který roku 1644 ovládl Čínu a dal jí poslední císařskou dynastii Čching. Právě Čchingové pak vybudovali Letní palác v jeho dnešní podobě.
V době, kdy Čchingové nastoupili na čínský císařský trůn, nesl areál dnešního Letního paláce jméno Zahrada Divotvorného kopce. Stály v ní již četné pavilony a síně, jež tu postavili Mingové. Jejich nástupci začali areál rozšiřovat, ale nejen to – v krásné kopcovité krajině západně od hlavního města nechali zakládat další zahrady, až nakonec vznikl obrovský komplex známý jako „tři hory a pět parků“. Jeho součástí byla i zahrada Dokonalosti a jasu (Jüan-ming-jüan), jejíž rozloha byla ještě větší než plocha Letního paláce. Část staveb v ní z pověření císaře Čchien-lunga (1736–1795) postavil italský architekt a jezuitský páter Giuseppe Castiglione společně s několika dalšími evropskými staviteli. Vytvořili tam patrové zděné budovy v pozoruhodné směsici tradičního čínského stylu a evropského baroka. Čínští císaři si zahradu tak oblíbili, že odsud po několik letních měsíců každého roku vládli říši. Proto bývá zahrada Dokonalosti a jasu často označována také jako Starý letní palác. Její někdejší krása se však dochovala jen ve zlomcích. Přišel rok 1860 a s ním anglicko-francouzská okupace Pekingu, spojená s ničením a rabováním, které měly co nejvíce pokořit císařský dvůr. Podle očitých svědků vypadal Starý letní palác za pouhých 10 dnů přítomnosti evropských vojáků jako po zemět…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Vysoké Tatry