Přemýšlíme-li o obyvatelích čínského hlavního města, musíme si před otázkou „Jací jsou?“ položit ještě jednu: „Kdo vlastně jsou Pekinčané?“ Vždyť více než polovina obyvatel Pekingu nejsou „čistokrevní“ místní. Do hlavního města se za prací, vzděláním, bohatstvím a možnostmi stěhují lidé z celé země…
Do ticha prázdného jeviště se rozezní naléhavé bušení bubnů, gongů, cimbálů. Kakofonie zvuků zaplní každý kout divadla. Jako by chtěly říct: „Teď dávejte všichni pozor! Teď se stane něco veledůležitého!“
Velkou zeď zná každý. Byly o ní popsány tuny papíru, nesčetněkrát byla vyfotografována a nafilmována, stala se zdrojem více či méně pravdivých legend a mýtů, předmětem více či méně vážných sporů. Ten poslední – Je vidět z vesmíru? – se nově rozpoutal před pár lety po návratu prvního čínského kosmonauta z oběžné dráhy. Může ještě vůbec něčím překvapit? Ale jistě – dokud nestane člověk na Velké zdi vlastní nohou, neví o ní vůbec nic…
„Hrobky Mingů bezpochyby představují jedno z nejrozsáhlejších a nejnádhernějších královských pohřebišť, jaké kdy stvořila lidská ruka. Egyptské pyramidy je sice porážejí velikostí, ale určitě ne stylem a důstojností…“
Je to park nebo palác? Ukázka klasické dřevěné čínské architektury 19. století nebo příklad bohapustého mrhání prostředků ve chvíli, kdy státní pokladna zeje prázdnotou? Místo bezbřehých radovánek nebo tajných státnických rozhodnutí? To i to, oboje a všechno – Letní palác…
Tři návštěvy, tři byty, tři ukázky vcelku běžného bydlení v čínské metropoli v době „předolympijské“. Jenže jak známo, Peking se mění doslova ze dne na den, a tak už je teď dost možná zase leccos trochu jinak…
V osm hodin osm minut osmého dne osmého měsíce dvoutisícího osmého roku (8.8.2008 v 08:08:08) budou zahájeny 29. letní olympijské hry v Pekingu. Den, kdy Mezinárodní olympijský výbor o hostitelské zemi rozhodl, se stal pro Čínskou lidovou republiku skutečným svátkem…
Řídit se vůlí Nebes znamená prosperovat; protestovat proti vůli Nebes znamená být zničen. Čínské přísloví
První kroky snad každého návštěvníka Pekingu vedou do Zakázaného města a k monumentální bráně Nebeského klidu, k nejlepším příkladům císařské architektury, jaké se tu zachovaly, a zároveň do symbolického centra čínského hlavního města…
Kdysi to byl Severní mír, Pej-pching, to ještě předtím, než získal nové postavení a s ním i jméno Severní hlavní město, Pej-ťing, po našem Peking. Vládli odtud císařové i předseda Mao se svými soudruhy. Jedni i druzí by asi měli dnes trochu potíž své město poznat. Skoro 14 milionů lidí, dva miliony aut, plocha blížící se čtvrtině rozlohy České republiky, více než 14 tisíc kilometrů ulic a silnic. Stále více hypermoderních křivek z oceli a skla, jež přinejmenším na první pohled překrývají připomínky minulosti…
Varování autora: Nečíst nalačno, po přečtení uklidnit vzrušené chuťové pohárky libovolnou oblíbenou pochoutkou, nepokoušet se o vlastní variantu, jedinou skutečnou pekingskou kachnu servírují v Pekingu…
Zlatožlutá glazura tašek na střechách byla v dobách mandžuské dynastie Čching vyhrazena císaři, nikdo jiný nesměl takto zbarvené střechy mít. Tady jsou střechy zlaté, ale v síních pod nimi chybí trůny i jiné známky světské moci. Zato tam jsou desítky soch buddhů, svaté texty a dým z vykuřovadel i vonných tyčinek. Někdejší palác Harmonie a klidu je totiž buddhistickým klášterem…
