V údolí Schnalstal (Val Senales) je krásně. Hmyz bzučí nad rozkvetlými loukami, sytá zeleň lesů zve k vycházce v příjemném stínu, na konci údolí se tyčí šedá masa hlavního alpského hřebene prokvetlá zářivě bílými sněžnými poli. Stejně krásně zde bylo určitě i v roce 3350 př. n. l. (a nebo možná o 250 let později, přesněji ten čas určit nejde), kdy tudy procházel na své poslední cestě Ötzi, muž z ledu.
Světová senzace se narodila 19. září 1991 na italsko-rakouské hranici. Manželé Erika a Helmut Simonovi z Norimberka se vraceli z túry na vrchol Finailspitze. Sestupovali do sedla Tisenjoch (3280 m), když v jedné proláklině spatřili ve směsi tající vody a firnu cosi, co původně považovali za umělohmotnou panenku. Odpověď na nabízející se otázku, jak by se na takové místo dostala dětská hračka, šokovala celý svět. Nešlo o hračku, nýbrž o kompletní přírodně mumifikované ostatky člověka z konce mladší doby kamenné.
Původně se předpokládalo, že místo nálezu bylo již na rakouské straně hranic. I vzhledem k aktuálním klimatickým podmínkám byli u nálezu jako první záchranáři a další odborníci z Rakouska, kterým se teprve čtvrtý den podařilo mumii vyzdvihnout a odvézt do Ústavu forenzní medicíny v Innsbrucku, kde také proběhlo její první zkoumání. O nálezu začaly psát noviny a zákon dobrého příběhu velel – mumii je třeba více „polidštit“, udělat ji přitažlivější pro čtenáře. Vídeňský novinář Karl Wendl použil jako první její pojmenování Ötzi, které vytvořil podle toho, že byla nalezena v Ötztalských Alpách. Ujalo se natolik, že v populárních kruzích už dnes mumii nikdo jinak neřekne. Ve vědeckém světě se však o ní mluví spíše jako o „muži z ledu“ (Iceman).
K nálezu mumie se záhy začalo hlásit také Jižní Tyrolsko – a oprávněně. Když se totiž po skončení první světové války v roce 1918 nově stanovovala hranice mezi Itálií a Rakouskem, bylo rozhodnuto, že hraniční čára bude probíhat jako spojnice sousedních hraničních kamenů. Nebral se tedy ohled na přirozenou hranici, kterou v této oblasti hlavního alpského hřebenu tvoří rozvodí Jaderského a Černého moře. Díky tomu existovala místa severně od rozvodí, která patřila Itálii, a naopak oblasti jižně od rozvodí patřící Rakousku. Přesným prozkoumáním a zaměřením místa nálezu se ukázalo, že leží na italském, jihotyrolském území. (V roce 2006 vstoupila v platnost nová italsko-rakouská dohoda, podle níž je průběh státní hranice totožný s průběhem rozvodí. Pro místo nálezu Ötziho však byla přijata výjimka, díky níž zůstává lokalita i nadále součástí Jižního Tyrolska.) A tak se po několika letech dohadování Ötzi přestěhoval. Od roku 1998 je vystaven při teplotě -6 °C a relativní vlhkosti vzduchu 98 % ve speciální chladové komoře v Jihotyrolském archeologickém muzeu v Bolzanu (Bozen). Její provoz stojí při započtení všech nákladů včetně péče týmu odborníků, kteří pravidelně mumii kontrolují a upravují, téměř 600 eur denně. I když je Ötzi nejznámějším exponátem a největším lákadlem bolzanského muzea, které přitahuje na čtvrt milionu návštěvníků ročně, v jeho čtyřech podlažích je toho k vidění daleko více. Sbírky totiž dokumentují lidskou přítomnost v jihotyrolském regionu od konce poslední doby ledové asi 15 000 let př. n. l. až do období vlády Karla Velikého, tj. zhruba do přelomu 8. a 9. století naší éry.
A co všechno o Ötzim víme? Daleko víc, než by se na první pohled zdálo, že je vůbec možné. Ötzi byl muž vysoký asi 160 cm a vážící zhruba 50 kg, což odpovídá předpokládaným průměrným hodnotám lidí na přelomu mladší doby kamenné a doby měděné. Bylo mu asi 45 let, takže na svou dobu byl již starcem, měl modré oči a tmavé, asi 10 cm dlouhé vlasy. Den či dva před smrtí jedl maso kozorožce a nějaké rostliny, naposledy, asi 12 hodin před svou smrtí, pojedl jelení maso a obilniny. Za svůj život prodělal různá zranění včetně zlomených žeber a nosu, v době před smrtí nebyl v dobrém zdravotním stavu, trpěl chronickými chorobami, ve střevě měl parazitické hlístice. Pocházel z Jižního Tyrolska, dětství strávil zřejmě v Eisacktalu (Valle Isarco, údolí řeky Eisack směřující od Brenneru k Brixenu), poslední období svého života pak asi ve Vinschgau (Val Venosta). Z dolní části Vinschgau zřejmě vyrazil na svou poslední cestu. Nějakou dobu před smrtí utrpěl řeznou ránu na pravé ruce. S sebou měl luk, který byl nebezpečnou smrtící zbraní, jenže ten Ötziho nebyl dokončený, jako by si ve chvatu vyráběl nový. Také ze 14 šípů byly hotové jen dva. Nejcennějším předmětem, který měl Ötzi na své poslední cestě, byla měděná sekera. I podle toho mnozí archeologové usuzují, že šlo o významnou osobu. Do hor byl Ötzi výborně vybaven – měl kabát a nohavice z kozí kůže, pláštěnku z trávy a čepici z medvědí kůže. Oprávněný údiv budí jeho boty – uvnitř byla výstelka ze sena, svršky měly z jelení a podrážky z medvědí kůže. Kromě luku a sekery měl i dýku s pazourkovým ostřím a také soupravu na rozdělávání ohně i žhavé uhlíky zabalené v javorových listech. Právě podle nich a podle pylu habrovců kvetoucích v červnu, který se našel v Ötziho trávicím traktu, se soudí, že svou poslední cestu absolvoval na samém počátku léta.
Mnohé z těchto podrobných údajů byly zjištěny v roce 2001, kdy byl Ötzi na krátkou dobu částečně rozmražen. Přišlo se přitom také na významnou věc, která vědcům v Innsbrucku unikla. Tomografickým vyšetřením mumie se zjistilo, že má v těle pod levým ramenem hrot šípu. Šíp, který dokázal na třicet metrů zabít jelena, zasáhl Ötziho zezadu, poškodil mu podklíčkovou tepnu a zastavil se těsně před plící. Dosavadní teorie o tom, že vyčerpaný Ötzi zemřel v horách na podchlazení, vzala za své. Ve skutečnosti byl zastřelen ze zálohy. Vlastní šíp se nenašel – je pravděpodobné, že vrah ho z rány vytrhl, a urychlil tak Ötziho smrt vykrvácením. Ve světle tohoto násilného konce i dalších informací o Ötzim se celá jeho poslední cesta dnes nejčastěji interpretuje jako útěk zřejmě po prohraném konfliktu o vůdcovství svého rodu.
Kromě muzea v Bolzanu se lze s Ötzim a jeho dobou setkat ještě na jednom místě. V nejširší části Schnalstalu, v nadmořské výšce 1500 m, vznikla dnes největší obec v celém údolí, Unser Frau (Madonna di Senales). Už od roku 1304 se tu uctívá malá mariánská soška, a tak je Unser Frau jedním z nejstarších poutních míst v celém Tyrolsku. O jeho významu svědčí i nápadný barokní poutní kostel zasazený mezi směsici starých selských stavení a novostaveb v alpském stylu. Od roku 2001 má však obec ještě jedno místo přitahující pozornost návštěvníků. K desátému výročí nálezu Ötziho tu byl otevřen Archeoparc, zážitkové muzeum, zčásti pod širým nebem, umístěné tak, že je z něj přímý výhled na místo, kde byl Ötzi objeven.
I když se v závěrečné části vnitřní expozice muzeum věnuje také osobě Ötziho, využívá ho spíše jen jako příklad – hlavním cílem je seznámit návštěvníky se životem lidí v Ötziho době. Proto je v zahradě replika tehdejšího dřevěného domu obývaného „velkorodinou“ o 16–20 členech, pícka, v níž se tavila měď, či ohniště, kde se velmi jednoduchým způsobem vypalovala keramika. Na střelnici si každý může vyzkoušet, jak náročné bylo střílet z Ötziho luku, malá políčka jsou oseta plodinami, které se pěstovaly již v Ötziho době.
V expozici koncipované jako dvě cesty – putování k místu, kde byl Ötzi nalezen, a putování v čase – jsou k vidění tři originály: 8000 let starý kus kmene borovice limby nalezený v roce 1999 v nadmořské výšce 2425 m, tzv. kámen duší, plochý kámen, pod nímž se pohřbívalo, s otvorem uprostřed, aby mohla uniknout duše zemřelého, a kámen přitesaný do siluety ovčí hlavy. Ten dokládá, jak významné byly ovce pro lidi již v Ötziho době. S tím souvisí i jiná zajímavost. Cesta, po níž se Ötzi ubíral vzhůru do hor, je jednou z těch, po nichž se již v jeho době přeháněly ovce přes alpský hřeben na letní pastviny. Tento zvyk nazývaný Transhumanz se uplatňuje dodnes. V polovině června se asi 3 000 ovcí ze Schnalstalu a Vinschgau převádí přes Alpy na rakouskou stranu. Tam na letních pastvinách zůstávají ovce do poloviny září, kdy se za velké slávy vracejí zase zpátky do Jižního Tyrolska.
Pro fyzicky zdatnější turisty, kteří se zajímají o prehistorii a nespokojí se jen s muzei, je Jižní Tyrolsko rájem. Je zde celkem 17 značených archeologických stezek, po nichž lze absolvovat jedno- i několikadenní alpské túry spojené s prohlídkou památek na dávné lidské osídlení. Stezka číslo dvě vede mimo jiné i na naleziště Ötziho, které dnes zdobí kamenná mohyla. Východištěm je obec Unser Frau nebo Vernagt (Vernago) ležící o 200 metrů výše na konci Schnalstalu u stejnojmenného jezera.
Další články z vydání o Jižním Tyrolsku zde