Mezi severem a jihem

Jižní Tyrolsko, kraj na pomezí středoevropského a středomořského prostoru přírodně-klimatického, kulturně-historického i politického, bývá nazýváno také krajem hradů. Právem – ať jede člověk kterýmkoli údolím, nestačí je počítat, celkem jich je v provincii přes čtyři stovky. A tak není divu, že i „kolébkou“ celého Tyrolska je hrad.

Volné hranice uvnitř schengenského prostoru obnovily na mnoha místech Evropy plynulé spojení historických oblastí, rozdělených často až následkem válečných konfliktů 19. a 20. století. Týká se to i Jižního Tyrolska. Při pátrání po jeho historii se nevyhneme ani severní části, která je dnes jednou ze spolkových zemí Rakouska. Dávné Tyrolské hrabství bylo mezi dva různé státy rozděleno teprve po skončení první světové války.

Pár kilometrů severně od Meranu (Merano) leží v předhůří mohutné horské skupiny Texel (Tessa) obec a nad ní hrad, stejného jména – Tirol. Jméno odvozené od latinského terra, „země“, bylo původně místním označením, použitým později pro hrad, pak pro vesnici, která u něj vznikla, a nakonec pro celé hrabství, jež hradní pánové ovládali. Původ hradu není úplně jasný, předpokládá se, že první vznikl někdy kolem roku 1080, nejstarší části dnešní stavby asi o 60 let později. Hádankou pro historiky a archeology zřejmě ještě nějakou dobu zůstane samotné místo, na němž hrad vznikl. Podle zprávy z 15. století, považované však v moderní době za omyl či přímo záměrný falzifikát, tu měl dávno před hradem stát klášter benediktinek. Při vykopávkách zahájených v minulém desetiletí byly objeveny nálezy patřící do 5.–9. století, které otázku někdejšího předhradního osídlení znovu otevřely.

První tyrolská hrabata, bratři Albrecht a Berthold, jsou zmiňováni v roce 1141. Záhy poté začal rychlý vzestup jejich rodu spojený s rozšiřováním rodového území. Když v roce 1253 vymřela Albertem III. po meči první linie tyrolských hrabat, získali dědictví dva Albertovi zeťové – Gebhart z Hiršberka a Menhart z Gorice. Albertův vnuk Menhart II. dílo dokončil a vytvořil na území dnešní Itálie a Rakouska konsolidované Tyrolské hrabství zahrnující oblast vymezenou zhruba údolími řek Etsch (Adige), Eisack (Isarco) a Inn. S drobnými územními změnami existovalo hrabství více než šest století, až do roku 1918.

Poslední vládkyní druhé linie tyrolských hrabat byla Markéta Pyskatá, známá „ošklivá vévodkyně“ ze stejnojmenného Feuchtwangerova románu. Když v roce 1363 zemřel ve dvou letech její jediný syn, Markéta se souhlasem tyrolské šlechty předala vládu svým nejbližším dalším příbuzným, Habsburkům, kteří si ji podrželi až do konce první světové války. Díky tomu se posléze naše země sešly s Tyrolskem ve společném státě, rakouské monarchii. Ale…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Jižní Tyrolsko