O kráse Jižního Tyrolska nepochybuje zřejmě nikdo, kdo alespoň jednou projížděl za dobré viditelnosti po dálnici z Rakouska do Itálie přes Brenner (Brennero). Podél celé trasy až pod Bolzano krajina střídá působivé převleky v překvapivě krátkých intervalech, nicméně pořád je to jen náznak, zlomek půvabů marnotratně rozházených všude, i po těch nejzapadlejších jihotyrolských údolích.
O Jižním Tyrolsku se kupodivu často píše jako o „zemi uprostřed hor“, což nedává moc smysl, protože povrch této nejsevernější italské provincie tvoří pouze hory a horská údolí. V Alpách tedy nic zvláštního, chtělo by se říci, vždyť stejně je tomu i u několika jiných srovnatelně velkých správních celků. Jednu odlišnost však najdeme – Jižní Tyrolsko vzniklo shodou historických okolností v oblasti, v níž se setkává desítka morfologicky osobitých pohoří a horských skupin. A jelikož jsou spolu v těsném kontaktu a navíc mezi ně patří i Dolomity, nemůže být pochyb o tom, že právě zdejší krajina nás obšťastní mírou rozmanitosti jinde v Alpách nevídanou.
O této rozmanitosti se u nás pořád ještě moc neví. Je tomu tak nepochybně kvůli fenoménu zvanému Dolomity, který si dokáže návštěvníky snadno získat a potom je k sobě sobecky připoutat, leckdy i na doživotí. Není však marné zkusit se mu někdy vzepřít a porozhlédnout se i po jiných jihotyrolských oblastech. Nikdy přitom nebude nutné daleko cestovat.
Rozloha Jižního Tyrolska (7400 km2) je téměř shodná s rozlohou Plzeňského kraje, a tak pro získání rámcové představy o zdejších vzdálenostech popusťme trochu uzdu fantazii. Jsme v Plzni a vymýšlíme, kam se vydat do hor. Rozhodování není jednoduché – zajet do Chodové Plané v Ötztalských Alpách či k Manětínu v Alpách Zillertalských? Anebo zkusit výstup na zaledněný Ortler, který se vypíná do téměř čtyřkilometrové nadmořské výšky mezi Domažlicemi a Tachovem? Opravdu těžká volba, zvláště když nás to stejně pořád táhne i k prosluněným Dolomitům, jejichž bizarní skalní formace propichují oblohu v pásmu mezi Rokycany a Sušicí.
Teď ale trochu seriózněji a systematičtěji. Pokud se budeme držet u nás vcelku zavedeného horopisného členění, pak sever území Jižního Tyrolska vyplňuje několik pohoří Centrálních krystalických Alp. O všechna kromě jednoho se Itálie dělí s Rakouskem a ve všech těchto případech jí náleží menší část; státní hranice přitom většinou běží po hlavním alpském hřebeni. Jednotlivá pohoří jsou od sebe oddělena hlubokými, hustě osídlenými údolími, kterými procházejí významné komunikační trasy, odedávna využívané pro dopravu mezi alpským severem a jihem.
Severozápad Jižního Tyrolska zabírají Ötztalské Alpy (Ötztaler Alpen, Alpi Venoste), jejichž výrazným jižním ohraničením je dlouhé údolí Vinschgau (Val Venosta), protékané řekou Adiží (Etsch, Adige). Toto pohoří, budované hlavně rulami a svory, patří v Alpách k nejvíce zaledněným, italská část však v tomto směru paběrkuje. Souvislejší ledovcový pokryv má pouze okolí nejvyšší hory Weisskugel (Pala Bianca, 3739 m n. m.), která se vypíná v hlavním alpském hřebeni a zaostává jen o necelých třicet výškových metrů za nedalekou, ale již výhradně rakouskou Wildspitze, nejvyšším vrcholem celých Ötztalských Alp. Jihotyrolané se zato mohou chlubit největší vodní plochou v pohoří, přehradní nádrží Reschensee, protaženou do délky téměř sedmi kilometrů. Díky vysoké věži zatopeného kostela, která kuriózně trčí z vodní hladiny, se nádrž stala vyhledávanou turistickou lokalitou.
Italskou část Ötztalských Alp tvoří dvě horské skupiny, oddělené údolím Schnalstal (Val Senales) – západnější skupina Salurnkamm, k níž náleží zmíněná Weisskugel, a Texelgruppe, která vykazuje trochu jiný, intimnější charakter. Má kratší a sevřenější údolí a její vrcholy leží v nižších nadmořských výškách. Texelgruppe sahá až na předměstí Meranu (Merano) a patří k ní kupříkladu také sedlo Tisenjoch, naleziště muže z ledu – Ötziho. Celé území je chráněno jako stejnojmenný přírodní park, na své si tu přijdou v první řadě vysokohorští turisté.
Údolí říčky Passer (Passiria) a průsmyk Timmelsjoch, přes který vede jedna z nejznámějších alpských horských silnic, oddělují Ötztalské Alpy od Stubaiských Alp (Stubaier Alpen, Alpi Breonie). Z jejich rozlohy patří Itálii asi čtvrtina, tedy v podstatě oblast tří údolí dlouhých kolem dvanácti kilometrů. Spolu s jedním větším ledovcem přiléhají k hraničnímu hlavnímu alpskému hřebeni, jenž pak za Brennerem pokračuje jako hlavní hřeben Zillertalských Alp (Zillertaler Alpen, Alpi Aurine). Obě pohoří mají oproti Ötztalským Alpám pestřejší horninové složení, kromě poloh různých přeměněných hornin, hlavně rul a břidlic, tu jsou silně zastoupeny žuly. V jihotyrolské minulosti sehrála významnou roli zdejší rudná ložiska, jejichž těžba byla před lety ukončena. Opuštěné doly se však dočkaly znovuoživení a dnes jsou vyhledávanými turistickými atrakcemi.
Dále na jihovýchod zasahují přes italsko-rakouskou hranici do Jižních Tyrol výběžky Vysokých Taur. K těm bývá někdy počítána plošně nevelká, ale půvabná horská skupina Rieserferner Gruppe (Vedretta di Ries), o níž se však v poslední době častěji mluví jako o samostatném pohoří. Skoro celé patří k Itálii a vůči okolí se vymezuje odlišnou stavbou s převahou tonalitu, což je hornina podobná žule, od které se liší hlavně mnohem menším obsahem draselného živce. Rieserferner, vrcholící několika třítisícovkami v čele s impozantním Hochgallem (3436 m) má statut přírodního parku. Najdeme tu i několik menších ledovců, ty však v posledních letech velice rychle odtávají.
Rieserferner je u nás téměř neznámý a víceméně to samé se dá říci o Sarntalských Alpách (Sarntaler Alpen, Alpi Sarentine), které se rozkládají v prostoru mezi městy Sterzing (Vipiteno), Brixen (Bressanone), Bolzano (Bozen) a Meran (Merano). Toto pohoří, jehož nejvyšší vrcholy nepřesahují nadmořskou výšku 2800 metrů, může svým charakterem někomu připomínat slovenské Tatry, častěji ale asi Tatry Západní než Vysoké. Pozoruhodná je tady geologie. Severní částí pohoří prostupuje směrem k Meranu jedna z nejdůležitějších tektonických poruch evropské pevniny, tzv. alpsko-dinárská jizva, jež vznikla v důsledku srážky africké a evropské litosférické desky. Kolize desek stále probíhá, a v důsledku toho jsou horninové komplexy od zlomové linie odsouvány na opačné strany. Jih Sarntalských Alp tvoří tzv. Bolzanská porfyrová plošina, rozlehlý útvar vyvřelých hornin, vděčící za svůj vznik prvohornímu permskému vulkanismu. V těchto místech se Alpy „odkopaly“ až na dno své kolébky, které se utvářelo před více než 200 miliony let. Pro vysokohorské turisty, kteří rádi vyhledávají samotu, představují Sarntalské Alpy ideální terén, neboť přes blízkost velkých měst jsou poměrně málo navštěvované.
Teď už se ale přesuňme do jižní poloviny provincie, kterou vyplňují pohoří řazená k pásmu Jižních vápencových Alp; neznamená to však, že se budeme setkávat jenom s vápencovými horninami. Název pásma nutně trochu zjednodušuje, což se týká zejména skupiny Ortleru (Ortler Gruppe, Gruppo Ortles), o níž se Jižní Tyroly dělí s Lombardií a Trentinem. Ortler je rozlehlé a divoké pohoří, které nejen mohutností svých štítů, ale ani mírou zalednění příliš nezaostává za největšími masivy Západních Alp. Ledovců bychom tady napočítali okolo stovky a bezmála tolik je i třítisícových vrcholů. Ortler má komplikovanou geologickou stavbu, vyskytují se tu horniny krystalinika, ovšem nejvyšší partie – a ty jsou právě na jihotyrolském území – budují vápence. Králem pohoří přitom není Königspitze (Gran Zebrù, 3859 m), jak by se dalo usuzovat z německého názvu, ale stejnojmenný štít Ortler (3905 m), jehož vrchol býval blahé paměti nejvyšším bodem celého c. k. mocnářství. Tehdy se mu přezdívalo Král Tyrolska.
Jedna připomínka starého Rakouska-Uherska na svazích štítu stále zůstává a nás může těšit, že se vztahuje i k naší domovině. Payerova chata totiž nese jméno Juliuse Payera, rodáka ze severočeských Teplic, jenž se po absolvování důstojnické školy brzy etabloval v jihotyrolských horách jako výborný kartograf a zeměměřič, i jako zdatný horolezec. Velký věhlas v celé monarchii získal po návratu z expedice, která v roce 1873 objevila arktické souostroví Země Františka Josefa, a později proslul ještě coby malíř.
Území Ortler Gruppe se víceméně kryje s hranicemi Nationalpark Stilfserjoch (Parco Nazionale dello Stelvio), jenž s celkovou rozlohou 1346 km2 drží primát největšího národního parku Alp. Existuje již od roku 1935 a na jihotyrolské straně je nejlépe přístupný z údolí Vinschgau. Komplexní ochrana velehorského prostředí s typickou faunou (především kamzíci, kozorožci, orli skalní a svišti) nijak podstatně neomezuje turistické či horolezecké aktivity. Možností se tu přitom pro ně nabízí nepřeberně.
Pokud zanedbáme Fleimstalské Alpy na jihu a Karnské Alpy na východě, které na území Jižního Tyrolska zasahují jen okrajově, dostáváme se konečně k jihotyrolským Dolomitům, ke „sjednocenému ráji turistů, lyžařů i horolezců“. Na západě sahají k hluboce zaříznutému údolí Eisacku, na severu je oproti pásmu Centrálních krystalických Alp vymezuje dlouhé podélné údolí Pustertal (Val Pusteria), založené na již vzpomenuté tektonické poruše, alpsko-dinárské jizvě. Směrem k jihu pak přecházejí do Trenta a do Veneta.
Dolomity nejsou kompaktním pohořím, skládají se z více či méně izolovaných skalních masivů, takže spíše připomínají gigantická skalní města. Za jejich fantaskní vzhled a výjimečné bohatství tvarů je zodpovědná mateřská hornina dolomit, v podstatě podvojný uhličitan vápenato-hořečnatý, který se ve vodě rozpouští hůře než vápenec a lépe odolává erozním procesům. Jen díky těmto jeho vlastnostem mohla vzniknout skalní seskupení Rosengarten (Catinaccio), Vajolettürme (Torri del Vajolet) a Drei Zinnen (Tre Cime di Lavaredo), světoznámé „majstrštyky“ jihotyrolské přírody.