Richard Pratt zvolna vznesl sklenku k nosu a čichal k vínu dobrou minutu. Potom snížil sklenici k ústům a vlil si do nich téměř polovinu obsahu. Plnými ústy je začal vychutnávat. Pak nechal část vína projít hrdlem, ale většinu si ponechal v ústech. Nabral trochu vzduchu, smísil jej v ústech s vinnými výpary a vtáhl do plic. Zadržel dech a pak ho vypustil nosem. Nakonec začal víno válet po jazyku a žvýkat, jako by to byl chléb…
„Hm… Nesmírně zajímavé vínko z Bordeaux – jemné, půvabné, na druhou chuť téměř ženské… můžeme začít vylučovat, v sázce je mnoho. Je příliš lehké, aby mohlo být ze St. Emilionu nebo z Graves. Je to Médoc… ale z kterého okresu? Margaux to být nemůže, nemá jeho drsný buket. Panillac? Ne, je příliš něžné, jemné a zamyšlené. Panillocké víno má na chuť téměř panovačnou povahu. Jeho zvláštní říznou chuť získávají hrozny z tamější půdy. A toto je víno na první ochutnání skromné a upejpavé, jen plaše zjevuje svou chuť. Při druhém ochutnání je trochu šelmovské, skoro darebné a na jazyku nechává jemnou příchuť taninu. Po polknutí je rozkošné. Je rozjařeně velkomyslné a to je vlastnost příznačná pro vína z okresu St. Julien.“
Další část útoku pana Pratta, gurmeta, čili degustéra vín byla těžší, protože měl určit jméno vinice, z níž víno pocházelo. V sázce, kterou uzavřel se svým přítelem Mikem, bylo opravdu mnoho: jeho dva domy proti ruce přítelovy dcery. Rozhodl se nejprve stanovit sklizeň a když mu jeho zázračná chuť napověděla, že je to čtvrtá sklizeň dobrého ročníku 1943, váhal mezi vinicemi vesnice Bey echevelle a zámeckými vinicemi Château Talbot. Nakonec se ale rozhodl jinak.
„Tak víte co to je? Château Branoire – Ducru.“
Mike obrátil láhev vinětou vzhůru a ta prozradila, že pan Pratt měl pravdu.
Zapomenuté Prattovy brýle v místnosti, kde byla předtím lahev bordeaux uskladněna, o něco později zase prozradily, že slavný gurmet podváděl.
Tak právě na truhle Dahlovu povídku Chuť a také na její televizní inscenaci jsem si několikrát vzpomněl, když náš karavan, velký jak koráb, kolébavě projížděl vinorodým krajem Bordeaux. A myslel jsem také na víno. na slavné Bordeaux, které je doslova symbolem červených vín. Dokonce i ta jeho proslulá temně červená barva bordó, po česku bordová se stala pojmem, což teprve sám mok. Fascinující přehlídka jeho značek ve všech místních supermarketech, v malých obchůdcích i v hostincích se podobala jakési putovní výstavě slavných vinět. A jak těžké bylo vždy rozhodování, kterou si vybrat. Okouzlení z četby jmen jako Château Margaux, Canon nebo Graves rouge sice krotily vysoké ceny, ale po prvních zkušenostech i s levnějšími druhy vín stolních (de table) a místních (de pays) vín zjišťujeme, že i ta jsou dobrá. Dokonce velmi dobrá. Jako takový Panillac temně červené barvy. Pili jsme ho u venkovského stolu s výhledem na ostrovy v řece Gironde a tehdy můj kamarád Dan, odchovanec pražských pivnic, pronesl pamětihodnou větu: „Nikdy jsem netušil, že víno může mít tak fantastickou chuť. To musím mít o promoční hostině!“
Vinařská oblast Bordeaux je jedním z deseti velkých vinorodých krajů Francie, ale má mezi nimi výjimečné postavení, protože je jak svou rozlohou, tak i proslulostí největší vinařskou oblastí světa. Leží na jihozápadě Francie, v historické Akvitánii, na dolním toku dvou místních řek Garonne a Dordogne. Jejich soutok, v podstatě obrovité říční estuárium dlouhé kolem 70 km, končí v Atlantském oceáně a říká se mu Gironde, stejně jako přilehlému departmentu.
Deště, které přináší západní vítr od oceánu, jsou občas tak hojné, že řeky vystupují z břehů a zaplavují okolní údolní nivy i vinice. Vesnice a místní zámky se většinou vyšplhaly na svahy kopců, kopečků a pahorků, kam na ně velká voda nedosáhla. právě z říčních naplavenin však pochází velká část místních půd, které jsou základem vinic. Na svazích jsou půdy zcela jiné – křemenité nebo vápnité a skoro vždy chudé a rodí révu poněkud jiné ch…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Západní Francie