Bretaň byla od věků spojena s mořem. Už v prehistorických dobách se její obyvatelé plavili podél pobřeží – existují dokonce teorie, že některé extrémně vysoké vztyčené kameny, menhiry, mohly mít navigační funkci. Na sklonku středověku vyplouvaly z bretonských přístavů na dva tisíce lodí, aby obchodovaly v nejrůznějších přístavech od Portugalska po Severní moře a Anglii. Vyvážela se sůl, ryby, obilí, máslo, vydělané kůže a lněné plátno. Úspěšný obchod samozřejmě přinášel peníze a bohatí mořeplavci nejenže si stavěli honosné domy, ale nezapomněli náležitě projevit vděčnost i Bohu a svatým, kteří je chránili na nebezpečných cestách. Farnosti bohatly a mohly si dovolit stavbu nových nebo zkrášlování starých kostelů. Na přelomu 16. a 17. století tak na „konci světa“, v provincii Finistère, postupně vznikla řada architektonických celků, pro které má francouzština pojmenování enclos paroissiaux. Výraz enclos znamená místo obehnané zdí a uzavřené tak vůči vnějšímu světu. Bretaňské enclos představují komplex skládající se z kostela uprostřed ohrazeného pozemku, na němž je umístěn jednak hřbitov, jednak prostranství před vstupem do chrámu s monumentální kamennou kalvárií. Obvykle také nechybí bohatě zdobená stavba kostnice a mohutná vstupní brána, nazývaná „triumfální“.
Podle doby vzniku většiny těchto komplexů bychom předpokládali, že uvidíme stavby renesanční nebo barokní. Jenže to, co nacházíme v bretaňských vesnicích a městečkách má daleko do čistých linií italské renesance nebo stroze monumentálního francouzského barokního klasicismu. Tvary jsou renesanční, to ano, ale doslova rozkvétají množstvím věžiček, pilířků, ozdobných váz. Leckterá věž má vysokou ostrou kamennou špici, nejeden portál připomíná spíše gotické katedrály. Také vnitřní vybavení překypuje tvary a barvami. Navíc tu vedle obvyklých světců a biblických výjevů najdeme i zcela specifické místní svaté s barvitými legendami, o nichž zbytek Evropy nikdy neslyšel.
Tradice stavby kamenných kalvárií patrně přímo navazuje na kamenné kříže, které se v zemi začaly objevovat nedlouho po přijetí křesťanství. Dokonce mnohé prehistorické menhiry proměnili tehdy horliví noví křesťané v památky Kristova umučení tím, že jim na vrchol vsadili kříž nebo horní konec kamene vyzdobili křesťanskými symboly. Kříže měly mnoho významů: označovaly víru obyvatel, naznačovaly směr na křižovatkách, vymezovaly hranice pozemků, připomínaly významné události. Někdy bývaly spojeny do párů – u těch prý odpočívaly pohřební průvody. Na pobřežních skalách připomínaly ty, jejichž lodě se už nevrátily, a zároveň prosily za všechny, kdo se vydali na moře. Nejmohutnější a nejkrásnější kříže se však stavěly na hřbitovech. Byly pomníkem pro všechny, kdo tam byli pohřbeni, protože individuální náhrobky neexistovaly. Právě z nich se vyvinuly monumentální kalvárie, které jsou dnes jednou z bretaňských atrakcí.
Jen několik kilometrů od pobřeží, uprostřed travou porostlých dun, leží osamělá kaple Panny Marie v Tronoënu s kalvárií považovanou za nejstarší v Bretani. Pochází z poloviny 15. století. Na mohutném obdélném soklu jsou ve dvou reliéfních pásech výjevy z Kristova života, již značně poznamenané zubem času. Na vrcholu se tyčí tři kříže – Kristus s lotry po levici a po pravici. Prostý, nezdobený gotický kostelík z žulových kvádrů obrůstajících lišejníkem dnes slouží spíš jako prodejna suvenýrů, po vesnici, byla-li tam kdy jaká, není ani památky.
Zcela jinak vypadají chrámové komplexy v nejnavštěvovanějších lokalitách, Saint-Thégonnecu a Guim…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Západní Francie