Tady je tak nádherně, určitě to je nejkrásnější kout Evropy, jaký jsem kdy viděl. A přitom se o Bretani říká, že je chladná, deštivá, jídlo jen samé palačinky, k pití trpké jablečné víno a obyvatele nevlídní.“ Takto jsem kdysi sděloval své dojmy příteli Maxovi při první návštěvě malé rybářské osady Larmor-Baden na jižním pobřeží Bretaně,kam mě kdysi pozval. „To my o sobě říkáme schválně, aby sem nikdo nejezdil“, zněla tehdy lakonická odpověď.
Možná se opravdu tímto přístupem, tak typickým pro rodilé Bretaňce i lidi, kteří se tady nově usazují podařilo zachránit celý tento západního výběžku Francie před „betonizací“ pobřeží, jak je tomu ve Španělsku a mnohde jinde. Stojí za to zajet sem pro inspiraci, jak se dá dělat turistika úplně jinak, s respektováním krajiny, místního koloritu a stylu života. Daří se to proto, že tu existuje rozsáhlý systém regulace architektury, ochrany krajiny a podpory všeho, co přispívá k udržení jedinečnosti Bretaně. Turisté zde mohou samozřejmě najít ubytování, ale na farmách, v malých domcích a v nevelkých tichých kempech, vždy jaksi schováni v zeleni, pod vysokými stromy a za živými ploty. Jediný místní hotel v Larmor-Baden má například jen několik pokojů, ale na léta dopředu zadaných pro stálé hosty.
Zastavme se na chvíli v domku našich přátel. Když koupili zdejší dlouho opuštěnou restauraci a začali s přestavbou, směli si dát na střechu pouze jeden druh krytiny – břidlici a mohli si vybrat jen z několika málo typů vikýřů. V Larmor-Baden pak jsou na předpisové okenice povoleny jen dvě barvy – bílá nebo modrá, a to v odstínu, který je stejný jako kdysi používaná barva na rybářské lodě. Šetrní a chudí rybáři každou kapku barvy pečlivě využívali a teprve co zbylo z nátěru lodí, používali na domy. Omezení platí také pro velikost a tvar oken, pro materiál na ploty a ohrady, reklamní cedule i plakáty. A samozřejmě pro všechny nové domky, které rostou v těchto místech Bretaně jako houby po dešti, ovšem podle územního plánu, jehož nejvyšším cílem je zachovat charakter kraje a přitom napomoci jeho rozvoji a životaschopnosti. Někdy se zdá, že i rostliny jsou předepsané – u žádného domu totiž nechybějí všudypřítomné hortenzie, kdysi dovezené z Číny. I tady se občas strohá omezení někomu nelíbí a chtěl by třeba stavět něco originálnějšího – pak ovšem musí jít někam jinam, pravděpodobně mimo Bretaň. Ale vesnice Larmor-Baden a celý okolní kraj, malebně rozhozený kolem Morbihanského zálivu, přitahuje tím více, čím je původnější. I navzdory velké výstavbě a rozvoji v posledních desetiletí zůstal svůj a bretaňský. Se stále teplejšími léty a rostoucí přelidněností Azurového pobřeží na jihu Francie, stále více Francouzů prodává své domy kolem Středozemního moře a hledá ztracený ráj právě tady. Ke zpřístupnění kraje pomáhá i rychlovlak TGV Atlantik, který jezdí 600 kilometrů mezi Paříží a Vannes za dvě a čtvrt hodiny.
Bretonština versus franština
Bretaň byla ještě počátkem minulého století chudým a zaostalým zemědělským krajem, málo přístupným a zapomenutým. Francii vzdorovala svým keltským jazykem, svým katolicizmem a odlišností kultury. Uvádí se, že ještě před první světovou válkou většina místních obyvatel neuměla francouzsky a používala bretonštinu. Dnes hovoří francouzsky, s výjimkou několika ostrovech kolem Brestu, kde prý žije posledních pár starších žen, které umí pouze bretonsky! Změnu v jazykové orientaci vyvolala první světová válka, kdy do francouzské armády narukovali statisíce odvedenců z Bretaně, kteří nebyli schopni plnit ani jednoduché rozkazy, protože nevěděli, co na ně důstojníci křičí. Po roce 1918 začalo pofrancouzšťování, z něhož se místní jazyk přes současnou snahu o renesanci zatím nevzpamatoval. Dnes se uvádí, že asi 200 000 Bretaňců svému jazyku částečně rozumí, ale podstatně méně je schopno se jím domluvit. Při cestování touto zemí je ale dobré pár slov si zapamatovat. Nejen proto, že v Morbihanském kraji jsou skoro všude dvoujazyčné názvy obcí, ale i pro lepší kontakt s místními obyvateli.
Velmi častým slovem v názvech obcí je bihan – malý a mor – moře. Obě slova najdeme v názvu zdejšího zálivu Morbihan, což znamená malé moře. Výraz Brezih původně označoval Británii. Když odtud v 5. a 6. století vyhnaly kmeny Anglů a Sasů původní keltské obyvatelstvo na evropskou pevninu, první zdejší emigranti nazvali svou novou vlast Brezih Izel – Malá Británie, na rozdíl od staré vlasti, Velké Británie. Brezih Izel později dostala francouzskou podobu Bretagne, česky Bretaň. Dodnes se však pro tuto krásnou zemi užívá i označení Brezih a zkratku BZH si někteří místní obyvatelé nalepují na auto vedle předepsané značky F spolu s černobílou vlajkou ( Gwenn ha Du). Velmi časté jsou v místních názvech výrazy ker – město, osada či obec a loc – samota, poustevna. Kdysi prý tady bylo hodně poustevníků. V Larmor-Baden je také mnoho příjmení s typickou bretaňskou (i českou) koncovkou –ec. Když se místní pekař jmenuje Le Bihan, už víme, že je to pan Malý. Soused Le Pensec je pan Tlustý, Le Pennec je pan Hlavatý, Le Queffelec je pan Sluka. Když ale na zdejším řeznictví visí nápis Le Brabenec, začíná pro Čecha zmatek. Sám sympatický řezník neví, co jeho jméno znamená, ale s česk…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Západní Francie