V Jižní Koreji dnes existuje několik tisíc buddhistických klášterů, které jsou zřejmě největší turistickou atrakcí této země. Je v nich soustředěno obrovské množství kulturních a historických památek – téměř 70 % jihokorejských „národních pokladů“ se nachází právě zde. Mnohé turisty navíc láká i nabídka strávit v některém z nich v osvěžující meditaci několik dnů nebo třeba i týdnů či měsíců.
V korejských dějinách sice buddhismus sehrál významnou roli, ale přesto se o Koreji nedá mluvit jako o jednoznačně buddhistické zemi. Po staletích rozkvětu se buddhismus od 15. stol. ocitl v nepřízni královského dvora, takže v roce 1910 bylo v celé Koreji pouhých 150 000 buddhistů, což odpovídá asi jednomu procentu tehdejšího obyvatelstva. Nová vlna zájmu se objevila až po roce 1960. Dnes se k buddhismu hlásí více než 13 milionů Jihokorejců, asi 25–30% obyvatel. Impozantní manifestaci jihokorejského buddhismu lze prožít v den Buddhových narozenin, kdy se konají velké oslavy a večer zaplaví celou zemi statisíce lampionů s buddhistickými svastikami. Je to státní svátek, který připadá na 8. den 4. lunárního měsíce. V roce 2014 to bude 6. května, v roce 2015 25. května.
Lidé na Korejském poloostrově se s buddhismem začali seznamovat prostřednictvím čínských mnichů na konci 4. stol. a naopak to byli oni, kdo s tímto učením v polovině 6. stol. jako první seznámili japonský císařský dvůr. Období vrcholného rozkvětu buddhismu zažila Korea za éry Sjednocená Silla (668 – 918), kdy také vznikl obrovský počet pozoruhodných uměleckých památek, z nichž se mnohé dochovaly do dnešní doby. Buddhismus podporovali rovněž králové z dynastie Korjo a jeho vyznavači byli i Mongolové, kteří Koreu okupovali ve 13. stol.
Drastický obrat nastal na konci 14. stol., kdy se po násilném převratu ujala moci nová dynastie Čoson. Ta se obrátila k neokonfucianismu, který byl striktně protibuddhistický. Buddhismus sice nebyl přímo zakázán, ale počet klášterů byl výrazně zredukován. Zbylí mniši museli odejít do odlehlých hor a nebyl jim dovolen vstup do žádného většího města. Jejich společenský status zároveň klesl na úroveň srovnatelnou s prostitutkami a žebráky. V Koreji se v té době dokonce téměř přestal pít čaj, protože to byl oblíbený nápoj buddhistů. Své postavení si mniši sice trochu vylepšili koncem 16. stol., kdy se jejich ozbrojené oddíly aktivně podílely na odražení japonské invaze, ale zákaz vstupu do Soulu byl pro ně stejně zrušen až v roce 1895.
Další změna nastala za japonské okupace v letech 1910–1945, kdy Japonci začali korejské buddhisty všestranně protěžovat. V očích veřejnosti jim ale tato podpora příliš neprospěla, takže i v roce 1945 se počet buddhistů pohyboval kolem 1 % obyvatel. Japonci podle svých zvyklostí zrušili tradiční korejský celibát mnichů a mnišek žijících v klášterech, ale po roce 1960 byl ve většině klášterů opět obnoven. Dnes existuje v Koreji pouze jediná škola (Tchego, sdružující asi 7 % buddhistů), v níž se mohou mniši ženit.
Korejští buddhisté se studiu súter věnovali téměř výhradně v čínských překladech. Pyšní se tím, že již roku 1010 byl v Koreji vytištěn z dřevěných matric soubor súter tzv. čínské tripitaky, což je soubor základních textů „severního“ buddhismu, do něhož patří kromě záznamů Buddhových kázání i některé nové spisy, které vznikly až v Číně a „jižní“ théravádový buddhismus (např. na Srí Lance a v Barmě) je nezná. Na prvním překladu tripitaky do korejštiny se začalo pracovat až koncem 20. stol., dnes je již velká část těchto textů dostupná i na internetu.
Studium složitých čínských textů bylo pro většinu běžných lidí nedostupné, a proto se již od 5. stol. šířilo z Číny po celé východní Asii uctívání buddhy Amitábhy, který na rozdíl od nejznámějšího Buddhy Šákjamuniho nikdy neměl reálné tělo a „existoval“ jen na meditativní úrovni. Podle jedné ze súter založil nadzemskou říši – tzv. Čistou zemi (někdy nazývanou Západní ráj), do níž se po smrti mohou narodit nedokonalí lidé, jimž chybí vytrvalost a schopnosti potřebné k dosažení nirvány. Stačí, aby kdokoli během života s potřebnou důvěrou vyslovoval jméno tohoto buddhy (v korejštině je to Amitchabul) a po smrti může v Čisté zemi dozrávat k nirváně, aniž by byl vystaven útrapám dalšího pozemského života. Stoupence této školy nikdo nenutí, aby odcházeli do kláštera a studovali nějaké texty. Nemusejí meditovat a dokonce ani nemusejí umět číst.
Během 8. stol. se začalo také v Koreji rychle šířit učení nové meditativní školy čchan. Korejci jí říkají son, ale na Západě je dnes všeobecně známa pod japonským označením zen. Vše nasvědčuje tomu, že tato nauka nepochází přímo z Indie, jak se původně soudilo, ale vznikla v Číně a od počátku byla ovlivněna taoismem. Zenový buddhismus odmítl namáhavé studium súter a vyzdvihl představu, že cesta k probuzení a k nirv…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Jižní Korea