Pouhých čtyřicet kilometrů na východ od Vídně a asi patnáct kilometrů od Bratislavy se v obcích Bad Deutsch-Altenburg a Petronell můžeme seznámit s antickou minulostí dnešního Rakouska. Archeologický výzkum, prováděný v těchto místech již od konce 19. století, odkryl rozsáhlé pozůstatky významného keltského a později římského sídla nazývaného Carnuntum. Pro milovníky historie je zde zpřístupněn pozoruhodný archeologický areál pod širým nebem, největší svého druhu v Rakousku.
Antická minulost…
Území současného Rakouska tvořilo od konce 1. století před naším letopočtem důležitou součást velké římské říše. Pouze kraj ležící severně od Dunaje dosud nebyl Římany podroben a světovou říši ohrožovaly nájezdy Keltů, Germánů, Ilyrů a Thráků. Cílem dobyvatelského plánu římského císaře Augusta proto bylo celkové ovládnutí alpského a dunajského prostoru a posunutí hranice říše až k Labi, k řece Moravě a Dunaji. Hned zpočátku zaznamenal značné válečné úspěchy na západě, kde se mu v roce 15 př. n. l. podařilo dobýt Raetii a Vindelicii (dnešní Tyroly, Vorarlberg, Bavorsko a východní Švýcarsko). Na východě pak v letech 12—9 př. n. l. ovládl Panonii (východní Dolní Rakousko, Burgenland, Maďarsko západně od Dunaje a část Slovinska). Keltské království Noricum, které zasahovalo k Salcburku a do východních Tyrol, a k němuž patřilo i Štýrsko, Korutany, část Slovinska a Dolní i Horní Rakousko až k Dunaji, obsadil bez boje.
Keltské město Carnuntum, původně součást již zmíněného království Noricum, bylo zbudováno při obchodní Jantarové stezce, která spojovala Baltské moře s Adrií. Přesnou polohu tohoto keltského střediska však neznáme. V roce 6 našeho letopočtu zbudovali římští legionáři u Dunaje zimní vojenský tábor jako základnu při tažení pozdějšího císaře Tiberia proti markomanskému králi Marobudovi. Teprve po zhroucení dobyvačných plánů císaře Augusta si Římané uvědomili, že musí opevnit Dunaj jako říšskou hranici (tzv. limes). Proto byl za císaře Claudia (41—54) ve strategicky důležitém Carnuntu zřízen tábor pro elitní oddíly XV. legie zvané Apollinaris. Tehdy počal i rozkvět civilního římského města zbudovaného při vojenském ležení.Vídeňská kotlina s Carnuntem byla administrativně oddělena od Norica a připojena k provincii Pannonia.
Kolem roku 106 císař Traianus reorganizoval správní dělení Pannonie a Carnuntum určil za hlavní město nové provincie Pannonia Superior (Horní Pannonie), která měla za úkol chránit dunajskou hranici. V době své největší slávy se město rozprostíralo na ploše téměř 10 kilometrů čtverečních a žilo v něm více než padesát tisíc obyvatel. Čilý obchodní ruch a výroba keramiky i vzácných šperků z jantaru, zlata, stříbra a bronzu je proslavily i za hranicemi římské říše. Císař Hadrian (117—138) propůjčil Carnuntu městské právo a osvícený vladař Marcus Aurelius (161—180) v něm zřídil nejvyšší velitelství proti nájezdům Markomanů. Tento horlivý zastánce stoické filozofie napsal v Carnuntu druhou kapitolu svých slavných Hovorů k sobě. Po zavraždění Aureliova syna a císařova nástupce Commoda byl roku 193 našeho letopočtu prohlášen císařem dosavadní místodržící Horní Pannonie a vrchní velitel XIV. legie Lucius Septimius Severus. Důležitým datem v historii města byl 11. listopad roku 308, kdy císař Diocletianus (243—316) svolal do Carnunta císařskou konferenci, aby se poradil o budoucnosti ohrožené říše.
Od roku 400 našeho letopočtu nastává postupný odsun římského obyvatelstva a na konci antického období zůstává Carnuntum opuštěno. Na rozdíl od ostatních měst, ležících při římské dunajské hranici, nebylo ani ve středověku znovu osídleno.
…a současnost
První vykopávky a vědecký výzkum Carnunta zahájil v roce 1852 Eduard, rytíř ze Sackenu. Postupně byly odkryty všechny důležité části starobylého města a částečně konzervovány. Dnešní archeologický park je rozdělen na tři hlavní prohlídkové zóny: muzeum Carnuntinum (Badegasse 42) s vykopávkami, tábor legií s hospodářskými budovami a civilní město Carnuntum.
Prohlídku areálu je nejlépe zahájit v muzeu, které stojí v Bad Deutsch-Altenburgu, malých lázních s jodovými a sirnatými prameny, jejichž léčivé účinky znali již staří Keltové a Římané. Muzeum se svými 3300 exponáty z římských dob patří k největším v Rakousku. V jeho sbírkách najdeme nejvýznamnější nálezy z více než stopadesátiletého vědeckého výzkumu Carnunta. Přitom je vystaveno pouhých pět procent objevených předmětů. Budova muzea byla postavena počátkem 20. století ve stylu antické venkovské vily, podle projektu architektů F. Ohmanna a A. Kirsteina. Slavnostně otevřena byla 27. května 1904 císařem Františkem Josefem I. V letech 1988—1992 bylo muzeum zrestaurováno H. Puchhammerem. Při jeho prohlídce získá návštěvník dost přesnou představu o životě římského provinčního města a na vlastní oči pozná a ocení význam Říma pro vývoj evropské kultury.
Již při vstupu do haly upoutá pozornost stéla s reliéfem Jupitera Dolichena. Postava tohoto boha vojáků byla přejata z jihovýchodního Turecka a patřila k nejoblíbenějším orientálním kultům v Carnuntu. Dolichenus stojí na býku, třímá sekeru a blesk a na hlavě má frygickou čapku. Jiným božstvem, které je zpodobňováno společně s býkem, je perský bůh světla a slunce Mithra. Nápadný reliéf, jehož sestavení a doplnění bylo provedeno poměrně nedávno, znázorňuje typickou kultovní scénu usmrcení zvířete. Tento oltář byl zasvěcen při velké císařské konferenci v Carnuntu v listopadu roku 308. Na schodišti je umístěn náhrobní kámen Tita Calidia Severa a plastiky bohyně Minervy, patronky řemeslníků a umělců.
Z galerie se otevírá působivý pohled na model římského města s vyznačením objektů, objevených při dlouhodobých vykopávkách a při leteckém výzkumu. Střední část horního poschodí je vyhrazena pro římské císaře (portréty a mince). Vitríny v severním křídle jsou věnovány vojenství a expozice nazvaná Umění léčit seznamuje s praxí římských lékařů.
Jižní křídlo horního poschodí se zabývá civilním životem v římské době. Zvláště zajímavé jsou vitríny zachycující vývoj římské keramiky a model hrnčířské pece. Dále zde uvidíme například římské a germánské slabikáře, šperky, ozdobné skřínky, olejové lampy, bronzové plastiky a ukázky dobového oblečení.
Druhá prohlídková zóna leží mezi obcemi Bad Deutsch-Altenburg a Petronell, kde stávala jedna z největších a nejdůležitějších vojenských pevností na římské dunajské hranici. V její bezprostřední blízkosti bylo vybudováno na ploše asi 130 hektarů civilní táborové město s pevnými dřevěnými domy, kde žili nejen rodinní příslušníci vojáků, řemeslníci a obchodníci, ale i váleční veteráni a prostitutky. Na odkrytých pozůstatcích dnes můžeme dobře rozeznat půdorys legionářského tábora se zachovalým zdivem jižní věže pravé brány. Západně od pevnosti byl zřízen tábor pomocných vojenských oddílů pro jezdectvo (na východním okraji současné obce Petronell). Jezdecký tábor je dnes z velké části zničen, ale asi 100 metrů jižněji byl v přírodní proláklině objeven zachovalý amfiteátr z konce 2. století. Aréna o rozměrech 72 x 44 m byla přístupna z východní a západní strany a hlediště nabízelo asi osm tisíc míst pro diváky a čtyři lóže pro významné osobnosti. Vedle hlavního vchodu stála ohrada pro zvířata, u západní brány pak socha bohyně Diany Nemesis pro gladiátorské oběti. Uprostřed arény byla velká vodní nádrž s kanálem, sloužící k udržování pořádku. Pod tribunami vedla až k Dunaji podzemní chodba, kterou se odnášela mrtvá těla lidí i zvířat.
Největší a nejzajímavější část archeologického parku však představuje třetí zóna s odkrytými ruinami civilního města. Prohlídku zahájíme v informačním centru na západním okraji obce Petronell. Z vyhlídky se otvírá jedinečný výhled na základy obytných bloků se soukromými i veřejnými budovami a dlážděnými ulicemi. Stávaly tu dílny řemeslníků, obchody i hospody. V komplexu označovaném insulae se nacházely veřejné lázně a jakési starověké „fitness-centrum“ nebo sanatorium – valetudinarium. Posvátný Dianin chrám byl věrně rekonstruován a slouží jako malé muzeum.
Zhruba 250 metrů severozápadně od informačního centra se rozkládají zříceniny velkých veřejných lázní, které sloužily nejen k tělesné hygieně, ale byly i důležitým společenským centrem. Za převlékárnou byla přichystána studená koupel (frigidarium), přiměřeně teplý průchozí prostor (tepidarium), horká koupel (caldarium) a parní lázeň (sudatorium). K vybavení lázní patřil i malý plavecký bazén a otevřený dvůr k otužování. Vytápění bylo centrální – horký vzduch proudil pod podlahou s cihlovými pilíři a dále byl veden dutými cihlami ve zdi.
K civilnímu městu náležel i druhý amfiteátr pocházející z 2. století našeho letopočtu. Najdeme ho asi 700 metrů západně od informačního centra. Z hlediště, které mohlo obsadit až třináct tisíc diváků, se bohužel nic nezachovalo.
Nejoblíbenější památkou Carnunta a symbolem celého archeologického parku je Pohanská brána (Heidentor), která se tyčí na jihozápadní hranici města Petronell. Nejnovější výzkumy prokazují, že byla zbudována mezi lety 350—360 našeho letopočtu, za vlády císaře Constantina (337—361) jako triumfální oblouk. Pod klenbou čtyř mohutných pilířů kdysi stávala socha některého boha či císaře. Na travnaté ploše před jedinou takto zachovanou římskou památkou v Rakousku je umístěn malý model stavby, znázorňující její pravděpodobnou podobu.
Nádherný archeologický areál Carnuntum vzbuzuje nejen obdiv a úctu k dávným římským stavitelům, kteří svou vyspělou kulturou ovlivnili i náš svět, ale jeho návštěva zároveň obohatí život každého návštěvníka.