Silniční síť kanadského Západu je velmi řídká, a tak nepřekvapí, že jednotlivé cesty nesou kromě číselného označení i nějaké jméno, obvykle odvozené od místních zeměpisných názvů. Některé jsou velmi známé, jako třeba Alaska Highway, ale o některých vědí jen zasvěcení. Bez ohledu na popularitu mají tyto cesty pár věcí společných. Především jsou nekonečně dlouhé, zčásti dosud nezpevněné a hlavně většinou vedou jen málo dotčenou přírodou.
Silnici Cassiar Highway se někdy říká také Stewart–Cassiar Highway nebo Dease Lake Highway podle osady, která leží asi uprostřed trasy u stejnojmenného jezera. Všeobecně se považuje za jednu z nejkrásnějších a také nejopuštěnějších silnic v provincii Britská Kolumbie. Probíhá paralelně se západním pobřežím Kanady, ale od izolovaných komunit v hlubokých fjordech ji oddělují divoké Pobřežní hory. Na jihu začíná od silnice číslo 16 zvané Yellowhead Highway a po dlouhých 724 km se napojí na slavnou Alaska Highway. Dnes má z 92 % zpevněný povrch a dále se vylepšuje, ale když byla v polovině 70. let otevřena, šlo víceméně o štěrkovou cestu. Její jižní i severní část však vznikaly mnohem dříve. Ze severu pronikla přístupová cesta do srdce těžařské oblasti zlatonosného pohoří Cassiar a od jihu už od 60. let vznikala dřevařská cesta k nedotčeným pralesům na východních svazích Coastal Mountains. Po propojení obou úseků dostala nová silnice číslo 37.
Cassiar Highway je velmi málo frekventovaná. Vesměs ji používají obyvatelé několika osad podél její trasy nebo turisté, kteří chtějí ochutnat putování opravdovou divočinou. A je na co se dívat. Úzká silnice se klikatí lesem mezi nesčetnými močály a bobřími tůněmi, překračuje malebné říčky a nabízí mnoho výhledů na jezera, v nichž se zrcadlí okolní kopce. Je natolik dlouhá, abychom po pár stech kilometrech pochopili, že v této zemi není pojem divočina jen prázdným heslem.
Provinční silniční správa pečlivě udržuje okraje silnice, které jsou v šíři asi 10–15 m zbaveny lesního porostu jako prevence proti možným kolizím s divokou zvěří. Na těchto prosluněných mýtinách pak vesele vyrůstá nejspodnější patro kanadského pralesa plné keřů, květin a bobulí. Pravě ty se stávají obrovským lákadlem pro baribaly neboli „černé medvědy“, jimiž je tato silnice proslavená.
Baribalové se kdysi vyskytovali téměř po celém severoamerickém kontinentě. Zatímco v USA se dnes zdržují jen v oblastech rozsáhlých lesních komplexů, často na chráněných územích, v Kanadě jsou stále poměrně hojní. Dokonce patří mezi oblíbenou lovnou zvěř, a to i mezi zahraničními lovci.
Baribal je menší než jeho bratránek grizzly, což neznamená, že by byl méně nebezpečný. Právě v Britské Kolumbii byl v květnu 2015 zaznamenán jeden z posledních smrtelných útoků baribala na člověka v Severní Americe. I když zdejší baribalové nejsou tak velcí jako jedinci žijící na pobřeží, přesto může být střet s dospělým medvědem, jenž dosahuje váhy přes metrák, fatální záležitostí. Menší vzrůst zdejších baribalů souvisí s jejich stravou. Zatímco baribalové z ostrova Vancouver mají přístup k potravě s vysokým obsahem bílkovin (lososi, za odlivu různí mořští bezobratlí), medvědi z vnitrozemí jsou více než z poloviny vegetariány. V poměrně malém těle se však skrývá obrovská síla a v řadě dokumentů o baribalech jsou často k vidění její důkazy v podobě ohnutých dveří automobilů či zdemolovaného kempového zařízení…
Další články z vydání o Kanadě naleznete zde