Jedinečné přírodní výtvory v nebývalé koncentraci, obklopené typickou alpskou vegetací – tak by se v největší stručnosti dalo popsat to, co nabízí Il Giardino dei Ghiacciai di Cavaglia neboli Ledovcová zahrada v Cavaglii.
Na vrcholu poslední doby ledové asi před 25 000 lety sahal ledovec stékající z Piz Palü (3900 m n. m.) až k Milánu, vzdálenému odtud vzdušnou čarou 100 km. A tady, v místech kolem dnešní železniční stanice Cavaglia, ležela vrstva ledu mocná 800–1000 m. Pak začal ledovec zvolna odtávat a ustupovat. Ještě před 14 500 lety dosahoval do míst dnešního jezera Poschiavo, před 10 000 lety už bylo celé údolí bez ledu. Dnes je odtud vidět maličký ledovec jako bílá skvrnka ve vrcholové partii Piz Palü.
Kromě toho, že přispěl obecně k morfologii celého údolí Poschiavo, zanechal ledovec po sobě i některé konkrétní památky. Těmi nejpozoruhodnějšími jsou ledovcové obří hrnce, přezdívané „hrnce obrů“. Pro toho, kdo vůbec netuší, o čem je řeč, bychom je mohli popsat jako hluboké válcovité jámy s nápadně hladkými stěnami vyhloubené vertikálně ve skále. V těsné blízkosti stanice Cavaglia jich je neobvyklé množství pohromadě, dosud se ví o 102. Taková koncentrace vyplývá z mimořádně vhodných podmínek pro vznik hrnců v této lokalitě. Ledovcové hrnce vznikají hlavně v místech výrazných krajinných stupňů. A tady jsme na konci poměrně rozlehlé roviny, jež tu náhle padá dost příkře dolů zhruba o 700 výškových metrů – Cavaglia leží v nadmořské výšce 1693 m, Poschiavo, vzdušnou čarou vzdálené ani ne 2,5 km, ve výšce 1014 m. Na takových krajinných zlomech vznikaly v ledovci velké trhliny. Když pak začal ledovec tát, odtékaly z jeho povrchu mohutné proudy vody, jež do těchto trhlin padaly jako vodopády. Voda se tak dostala až k bázi ledovce na skalní podloží, kde pod obrovským tlakem tekla značnou rychlostí, takže už malá nerovnost v podloží způsobovala silné víry.
Původní teorie o vzniku hrnců předpokládala, že je za desítky, ba možná i stovky let vybrousily do podloží velké oblé kameny, často nacházené na jejich dnech, jež byly vodním proudem udržovány v neustálém pohybu. Podle tohoto pomalého vymílání se útvarům také někdy říkalo „ledovcové mlýny“. Dnes je ale tato teorie překonaná a mlýny zapomenuty. Geologové předpokládají, že počáteční malou prohlubeň ve skále, následně pak stále více a více prohlubovanou stejným způsobem, vytvořily písek, štěrk a malé kamínky, jež unášeny pod tlakem rychlým vodním proudem vyvolávaly ve vodních vírech velký brusný efekt. V zásadě šlo o stejný princip, na kterém je založeno čištění a opracovávání povrchů známé jako pískování či otryskávání. Přítomnost velkých hladkých oblých kamenů na dně hrnců se vykládá tak, že tyto kameny spadly do více či méně hotového hrnce, v němž získaly svůj oblý tvar, ale nijak významněji se nepodílely na obrušování skály.
Příroda hrnce vytvořila a příroda je také zase schovala – jámy se postupně zaplnily sedimenty a nakonec zarostly vegetací. O jejich existenci u Cavaglie se sice vědělo, fenoménu ledovcových hrnců v údolí Poschiavo věnoval dvě stránky ve své knize Das Poschiavino Thal z roku 1859 G. Leonhardi, farář z Brusia, ale dalších 100 let se nedělo vůbec nic. Až v 2. pol. 20. stol. se objevily první vědecké práce na toto téma a také myšlenky na odkrytí alespoň některých hrnců, jež ale vzaly rychle za své kvůli velké nákladnosti takového projektu. Nakonec to byli zdejší skauti a s nimi učni z dílen Rhétské dráhy v Poschiavu, kteří v roce 1994 odkryli první hrnec. O čtyři roky později pak došlo k zásadní události. Skupina nadšenců založila spolek Ledovcová zahrada v Cavaglii s jediným cílem – získat potřebné prostředky a umožnit, aby unikátní díla přírody byla opět vidět a mohla být zpřístupněna veřejnosti.
Nemohl jsem si přát lepšího průvodce. Ledovcovou zahradou mne provází předseda spolku Romeo Lardi, který byl u všeho podstatného, co se odehrávalo kolem hrnců, již od počátku 90. let. Sebekriticky přidává historku. Když jeho maminka slavila 90. narozeniny, obrátila se na něj a říkala: „Ty máš šest dětí!“ Romeo protestoval, protože jich má jen pět. „Ale ne, šest jich máš, protože šesté dítě jsou ty tvoje hrnce,“ zněla odpověď. A Romeo přiznává, že je to pravda, je to prý horší než zlatá horečka. Tahle vášeň stojí nepředstavitelné množství času a práce. Členové spolku a různí brigádníci tu za 23 let odpracovali zdarma asi 170 000 hodin, náklady se dosud vyšplhaly na 1,8 mil. CHF. Všechny prostředky byly získány z darů, členských příspěvků a vstupného za komentované prohlídky. Pro individuální turisty je Ledovcová zahrada přístupná zdarma, na konci prohlídkové trasy je možnost přispět libovolnou částkou do pokladničky. Pro zájemce o hlubší poznání se několikrát týdně pořádají ve stanoveném čase prohlídky s průvodcem, na které se platí vstupné, stejně jako u prohlídek skupinových. Do dnešního dne bylo odkryto a vyčištěno 32 hrnců, ale v roce 2021 přibyla po tříleté práci také druhá část prohlídkové trasy Orrido di Cavaglia, jež nevede kolem hrnců, ale malebnou soutěskou na řece Cavagliasch.
Na závěr pro ilustraci malé srovnání. V roce 1999, prvním roce existence Zahrady, kdy tu samozřejmě bylo k vidění nesrovnatelně méně než dnes, sem přišlo asi 500 individuálních návštěvníků a jedna skupina, spolek měl 68 členů. Na konci roku 2020 bylo členů 3468 a Zahradu navzdory covidovým omezením navštívilo od května do října, kdy je otevřena, 42 000 osob a 235 provázených skupin. A co je podstatné z ekologického hlediska – 96 % návštěvníků sem přijíždí vlakem. Romeo mi ukazuje také dva hrnce, na jejichž odkrývání se právě pracuje, s tím, že další v okolí na odkrytí čekají. Velký hrnec se skrývá i pod malým, ale o to malebnějším vrcholovým rašeliništěm, jež s okolní alpinskou flórou dokládá oprávněnost označení celé lokality jako „zahrady“. Rašeliniště je ale chráněné, takže se tam nesmí kopat. I tak ale mají členové spolku před sebou práce dost – a návštěvníci zase jistotu, že se projdou v krásné přírodě kolem unikátních výtvorů a třeba spatří i něco nového, co minule ještě neviděli.