Londýn již dávno není středem ‘říše, nad kterou slunce nezapadá’. Z vládních budov však dodnes čiší bývalá imperiální sláva. Třída Whitehall, která vede z Trafalgarského náměstí k Parlamentu, je vládní ulicí, na které sídlí většina důležitých ministerstev, například obrany, zahraničních věcí a také financí. Jméno této ulice bývá často používáno jako synonymum pro britskou vládu. Její název je odvozen od stejnojmenného paláce, který byl ve 13. století sídlem arcibiskupů z Yorku, později také jednou z rezidencí Jindřicha VIII. Před palácem byl v roce 1649 popraven Karel I. Ve Whitehallu bydlel poté, co se stal lordem protektorem, také Oliver Cromwell. V roce 1698 palác vyhořel a zbyl z něj pouze Banqueting House s nádherným, rozměrným sálem, jehož strop je pokryt malbami Petra Paula Rubense. Dnes se v něm občas pořádají koncerty.
Na druhé straně ulice, právě na proti Banqueting Hous, střeží jízdní garda budovu Horse Guards, vlastně bránu do Buckinghamského paláce. V minulosti patřil dnešní Svatojakubský park k Buckinghamskému paláci a oficiální vstup byl z Whitehallu. Hlavy států přijíždějí touto cestou k audienci u královny dnes. V budově Horse Guards má nyní sídlo vojenské velitelství londýnské oblasti. Jeden z jeho důstojníků pracuje za psacím stolem, u kterého v září 1938 jednal v Bad Godesbergu britský premiér Neville Chamberlain s říšským kancléřem Adolfem Hitlerem o osudu Československa. Britská armáda stůl na konci války ukořistila a později odvezla do Londýna, aby nebyl zneužit neonacisty.
Z Whitehallu se přehází do jedné z dalších proslulých londýnských ulic, do Downing Street – se sídlem britských premiérů v domě číslo 10. Málokdo už ale dnes ví, že tato ulička je pojmenovaná po siru Georgi Downingovi, diplomatu, který sloužil Cromwellovi i králi Karlu II.
Z bezpečnostních důvodů je od konce osmdesátých let 20. století přístup do Downing Street z Whitehallu uzavřen železnou mříží. Brána se otvírá jen povolaným. Ale ani to nezabránilo Irské republikánské armádě v únoru 1991 v pokusu o minometný útok na premiérskou rezidenci. Pokus byl naštěstí neúspěšný.
Pověstné číslo 10 je sídlem britských ministerských předsedů již od roku 1732, kdy tento dům koupil král Jiří II. a věnoval jej svému premiérovi siru Robertu Walpoleovi. Záběry televizních kamer mohou budit zdání, že rezidence není příliš velká. Ve skutečnosti je to rozlehlý komplex, ve kterém lze zabloudit. Sousední dům číslo 11 je sídlem ministrů financí. Vlastně byl, protože současný premiér Tony Blair již po prvních vyhraných volbách v roce 1997 usoudil, že byt v čísle 10 je pro jeho početnou rodinu příliš malý a nastěhoval se do čísla 11.
S Downing Street sousedí budova ministerstva zahraničí. Té občas využívají někteří premiérovi hosté, aby nepozorovaně opustili jeho sídlo a vyhnuli se tak demonstrantům stojícím na Whitehallu. Prvním ministrem zahraničí Spojeného království byl sice již roku 1782 Charles James Fox, ale teprve v roce 1856 bylo rozhodnuto o postavení budovy určené pouze pro účely tohoto ministerstva. Podle návrhu architekta Georga Gilberta Scotta vznikl v letech 1868 až 1873 čtyřúhelník hned čtyř ministerských budov – pro vnitro; kolonie a dominia; ministerstvo pro Indii a pro ministerstvo zahraničních věcí. Dnes jsou všechny budovy propojeny a slouží pouze ministerstvu zahraničí, které je od roku 1968 též ministerstvem pro Společenství britských národů, když předtím „fúzovalo“ s ministerstvem kolonií. Zaměstnancům ministerstva můžeme jen závidět, že mohou pracovat v tak nádherně vyzdobeném prostředí. K nejkrásnějším částem tohoto ‘čtyřbudoví’ patří Durbarské nádvoří, nazvané po dvoře jednoho indického vládce, protože tato část budovy patřila kdysi ministerstvu pro Indii. Nádvoří také v roce 1902 využil král Edvard VII. pro oslavy své korunovace.
Vedlejší budova ministerstva financí zase ve svém podzemí skrývá rozlehlý kryt, který byl vybudován těsně před začátkem druhé světové války pro britský vládní kabinet. Krátce po svém jmenování do funkce premiéra navštívil kryt jednoho červnového večera 1940 Winston Churchill a prohlásil: „Toto je místnost, ze které budu řídit válku“. Třetina podzemních místností kdysi přísně utajovaného krytu je již od roku 1984 přístupná veřejnosti. V současné době se rekonstruují zbylé prostory. Část z nich by měla být zpřístupněna již na jaře 2003, zbytek pak v roce 2005, kdy uplyne čtyřicet let od smrti sira Winstona.
Z vládních budov na Whitehallu je jen pár minut pěšky do Parlamentu, což mohou ocenit kabinetní ministři, kteří jsou bez výjimky zároveň poslanci.
„Je to velmi choulostivá rostlinka, tenhle Parlament. To, že začal růst a vzkvétat, nebylo vůbec nevyhnutelné, stejně tak mohl být zavržen jako experiment, který nestál za to“, napsal Winston Churchill ve svých Dějinách anglosaských národů. Pojem parlament se v Anglii poprvé objevil někdy v polovině 13. století. Ale teprve koncem 17. století získali zástupci nižší šlechty a měšťanů také právo na svobodu projevu, na pravidelné sněmování a kontrolu nad daněmi. V souvislosti s britským Parlamentem se můžeme setkat také s názvem Westminsterský palác. Na břehu Temže, kde dnes Parlament stojí, totiž nechal v 11. století Eduard Vyznavač vybudovat palác, kterýž byl královskou rezidencí až do roku 1512. O pětatřicet let později se stal sídlem Parlamentu. Z původního paláce, který vyhořel roku 1834, se však do dnešních dnů zachovala jen část zvaná Westminster Hall, která bývá také využívána pro smuteční účely. Na katafalku tu byla vystavena rakev Jiřího VI., Winstona Churchilla a naposledy královny matky.
Na místě zničeného paláce byl později vybudován komplex nových parlamentních budov navržený architekty Charlesem Barrym a Augustem Puginem v neogotickém stylu. Roku 1847 byla otevřena Sněmovna lordů, o čtyři roky později Dolní sněmovna.
A v roce 1858 byla dokončena věž svatého Štěpána, kterou však jen málokdo nazve jinak než Big Ben, i když byl původně takto pojmenován pouze největší, třináctitunový zvon. Charakteristická věž ‘Matky parlamentů’ vysoká 97 metrů, se stala jedním z nezaměnitelných symbolů Londýna. Říká se, že zvon dostal své jméno po siru Benjaminu Hallovi, který měl na starosti jeho odlití. V parlamentních dokumentech o tom však žádný záznam není. Jiná legenda praví, že za přezdívku vděčí populárnímu boxeru těžké váhy Benu Cauntovi. Jisté je, že věžní hodiny začaly odměřovat čas od 31. května 1859. Údery zvonů také důvěrně znají posluchači rozhlasové stanice BBC, která jejich zvuk poprvé pustila do éteru o půlnoci 31. prosince 1923. Ve své více než stočtyřicetileté historii se však hodiny několikrát zastavily. Například v roce 1949 to dokázalo hejno špačků. Na Silvestra 1962 způsobil příval sněhu desetiminutové zpoždění oznámení příchodu nového roku. Ale 10. května 1941, kdy nálet nacistické Luftwaffe zničil Dolní sněmovnu a tlaková vlna roztříštila skla ciferníků, zůstaly hodiny nepoškozeny a zpozdily se pouze o půldruhé vteřiny! Ve Svatoštěpánské věži byla rovněž cela, do které byli zavíráni ti, kdož narušovali jednání poslanců. Naposledy si v ní poseděla v roce 1902 Emmeline Pankhurstová, vůdkyně sufražetek.
Přímo naproti Big Benu vyrostla koncem minulého století nová kancelářská budova pro 210 poslanců britské Dolní sněmovny. Viktoriánský komplex budov totiž neposkytuje britským zástupcům lidu žádné přehnané pohodlí. Například v zasedacím sále Dolní sněmovny je místo jen pro 437 poslanců z celkového počtu 659. A zázemí pro svou práci nemají také příliš valné. Portcullis House, jak zní název nové budovy, navrhl architekt sir Michael Hopkins. Jsou v ní nejen kanceláře poslanců a jejich asistentů, ale i konferenční sály, místnosti pro zasedání parlamentních výborů a také dvě televizní studia. Všechna křesla a sedací soupravy jsou tu provedeny v zelené barvě, typické právě pro Dolní sněmovnu. Nechybí samozřejmě ani knihovna. Ovšem někteří poslanci ‘jsou si v Portcullis Housu rovnější’. Například šest kanceláří je větších než ostatní a je z nich lepší výhled. Pětipodlažní budova z tradičních materiálů však nepřevyšuje sousední starou zástavbu, snaží se s ní korespondovat. Nejpůsobivější částí nové budovy je prosklené atrium, kde je kavárna, restaurace i poštovní úřad. „Užitím moderní technologie pro zastřešení atria jsme chtěli vzdát hold nádhernému stropu středověké Westminster Hall,“ říká sir Michael. Dodejme, že pro 210 britských poslanců a jejich spolupracovníků poskytuje atrium skutečně velmi příjemný příchod do práce. Do budovy je také přímý vstup ze stanice metra a poslanci mohou rovněž využít podchodu spojujícího Portcullis House s viktoriánskou budovou Parlamentu. Ne všichni však přivítali Portcullis House s nadšením. Britský tisk kritizoval zejména vysoké náklady na výstavbu budovy, které přesáhly 231 miliónů liber, i nepříliš originální architekturu, prý nedůstojnou sousedství s Parlamentem.
I přes své nové zázemí mohou britští poslanci svým českým kolegům jen závidět. Pro hlasování nemají například k dispozici žádné elektronické zařízení, ale musejí hlasovat ‘nohama’. Při hlasování totiž odcházejí ze zasedacího sálu dvěma východy: jeden je pro ‘ano’, druhý pro ‘ne’. Kdo však někdy schůzi Dolní sněmovny viděl, byť třeba jen na televizní obrazovce, musí potvrdit, že je to jedna z nejlepších londýnských divadelních scén. A nejen při hlasování. Poslanci dávají často hlasitě najevo své názory na projev řečníka, takže předsedajícímu nezbývá než je okřikovat. Samotné příspěvky v rozpravě jsou velice ostré a osobní. Poslanci je nesmějí číst, musejí mluvit spatra. A je obdivuhodné, jak sice příkře, leč elegantně dokážou své politické odpůrce posílat ‘kamsi’. Na druhé straně není výjimkou, aby poté, co se mezi sebou poslanci různých stran pohádali, šli spolu na pivo do některé z osvěžoven, které jim parlament ve svých útrobách nabízí. A co může být příjemnějšího, než dát si drink a vychutnávat jej na terase přímo nad hladinou Temže, kam obyčejný smrtelník nemá přístup…