Češi na Soči
Na brigádě dostali rozkaz držet linie děj se co děj. Zeptal jsem se ho na průlom a on řekl, že na brigádě slyšel, že Rakušáci prolomili frontu dvacátého sedmého armádního sboru směrem na Caporetto. Po celý den zuřila na severu veliká bitva.
(Ernest Hemingway – Sbohem, armádo!)
Když Itálie v květnu 1915 vyhlásila Rakousku-Uhersku válku, vznikla na pomezí tehdejších italsko-rakouských hranic nová fronta. Její jižní úsek se táhl od vrcholů Julských Alp až k pobřeží Jadranu, převážně nehostinnými oblastmi vápencového pohoří Kras. Monarchie tady se značnými potížemi soustřeďovala síly k boji s několikanásobnou početní převahou Italů. Na Soču byla přesunuta také většina českých pěších a dělostřeleckých pluků rakousko-uherské armády. Italové dobyli Kobarid a obsadili strategickou horu Krn. Na více než dva roky bojová linie ustrnula a výrazně s ní nepohnulo ani 11 masivních bitev, jež zde znepřátelené strany během tří let svedly. Rakousko-Uhersko nakonec požádalo o pomoc Německo a společně spustily 24.10.1917 mezi Bovcem a Tolminem dvanáctou ofenzivu, prolomily italskou frontu u Kobaridu neboli Caporetta a zatlačily italskou armádu zpět až na Friulskou planinu a k řece Piavě, kde se vytvořila nová fronta. Bojů na sočské frontě se zúčastnilo asi 40–45 tisíc mužů ze zemí Koruny české.
Po úspěšné ofenzivě rakousko-uherské jednotky postoupily za ustupujícími italskými armádami a území kolem Soče ztichlo. Zůstala jen zpustošená země a masové hroby desetitisíců padlých. „Když se mluví o první světové válce, lidé si většinou představí zákopy plné bahna na západní frontě. Tady ale panovaly úplně jiné podmínky. Vojáci se pohybovali v horském skalnatém terénu. Ve vápencovém masivu jen stěží nalézali úkryt před vedrem a prohloubit zákop o 5 cm za noc bylo považováno za úctyhodný výkon. Nejzávažnějším problémem byla voda. Obyvatelé malých vesniček měli studny, které postačovaly sotva pro ně, a najednou přišly tisíce vojáků, kteří chtěli vodu na pití, nemluvě o hygienických potřebách,“ líčí mi podmínky na sočském bojišti Željko Cimprič z muzea v Kobaridu. Jak ukazuje muzeum, sídlící v budově, kterou za války obýval italský vojenský soud, boje na sočské frontě byly velmi kruté. Stovky fotografií, zbraní a součástí vojenské výstroje, dokumentů i osobních věcí vojáků dokládají, že kromě moderní bojové techniky, otravného plynu a nelítostných bojů muže proti muži trýznily vojáky hlavně hlad a žízeň. V létě je zabíjely nesnesitelné vedro a malarické bažiny, v zimě mráz, sníh a kamenné laviny. V druhém patře se zastavujeme u velké fotografie slavného amerického spisovat…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Slovinsko