Mezi růží a lvem,
na pánevním dnu i v podhůří
trval staletý zápas o moc nad jižními Čechami.
Stavební počiny českých králů a Rožmberků dodnes dotvářejí jihočeskou krajinu a dávají jí punc výjimečnosti. Těžko si můžeme představit jižní Čechy bez rožmberských rybníků a monumentálních hradů, jako je Krumlov či Rožmberk, bez jejich měst v podhradí, bez kláštera ve Vyšším Brodě, bez desítek drobných hrádků, mnohde už změněných v ruiny. I bez královských Budějovic a kláštera ve Zlaté Koruně by byly jižní Čechy velice ochuzené.
Také tektonika, stavební činnost přírody, obdařila zdejší kraj – v tomto případě dvěma rozsáhlými pánvemi s hrásťovou stavbou na okrajích. Toto velkolepé dílo vznikalo pod vlivem alpínského vrásnění a jeho výsledkem byl největší jihočeský „rybník“ všech dob. Zatímco se na konci druhohor v sousedním Rakousku zvedaly Alpy, střed jižních Čech se pod horotvornými tlaky propadal. Zemskou prohlubeň postupně vyplnilo obrovské sladkovodní jezero o rozloze kolem 4000 km². Až k jeho břehům dosahovalo na jihu Novohradské a na jihozápadě Šumavské předhůří. Na severu jezero obklopovala Středočeská pahorkatina.
V třetihorách si dále tísněné jezerní dno ulevilo od náporu alpínského vrásnění tím, že v zóně nejsilnějších tlaků vysunulo sérii zemských ker jako hrásť, která rozdělila prohlubeň na dvě nestejně velké půlky, naše známé pánve Třeboňskou a menší Českobudějovickou. A ta podivuhodná kerná hrásť, to je přece známý Lišovský práh, až 15 km široký, který se táhne po jihovýchodním okraji Českobudějovické pánve jako pahorkatý hřbet. Už ve středověku na něm vyrostla řada obcí jako Hosín, Rudolfov, Dobrá Voda a na samém okraji zámek Hluboká. Jiná hrásťová kra se vysunula na jihozápadním okraji Českobudějovické pánve – říkáme jí Blanský les.
Příroda věnovala jižním Čechám neobyčejně pestrou mozaiku krajinných celků od podmáčených rovin s vodnatými řekami až po hornatiny. A právě Českobudějovicko a Českokrumlovsko se svými odlišnými přírodními podmínkami velice dobře charakterizují jak drsnou, tak i dojímavě laskavou tvář jižních Čech.
Nejhlouběji na jih zasahuje Novohradské podhůří. Mnozí z nás viděli tento kraj většinou jen ze silnice E55, která vede přes Kaplici do Dolního Dvořiště s hraničním přechodem do Rakouska. Silnice sleduje prastarou obchodní stezku, která tady existovala už v raném středověku. Západně od ní vedla v 19. století železniční trať slavné koněspřežky z Budějovic do Lince. Východně od kaplické silnice se pak mezi kopci proplétá horní tok Malše, která se zatím podobá jen většímu potoku. Až u malebného Římova, obce se slavnou poutní tradicí, se její voda rozlije za Římovskou přehradou. Pod hrází pokračuje Malše svým starým korytem a v jejím nejmohutnějším meandru stojí starobylé Doudleby, kdysi centrum slovanského kmene Doudlebů. Doudlebáci jsou dodnes vnímáni v jižních Čechách tak trochu jako exoti, i když se jejich svébytnost projevuje už jen ve folkloru a zvolna mizejícím nářečí. Krajina na Kaplicku je kopcovitá, ale čím blíž k Budějovicům, tím je přívětivější. Novohradské podhůří dosahuje až k Českobudějovické pánvi a k Lišovskému prahu. Zatímco Malše proniká na pánevní dno nenápadně, západnější Vltava se probíjí do pánve průlomovým údolím.
Vltava už má v těchto místech za sebou dlouhou a dramatickou cestu Šumavským podhůřím. Jeho nejjižnější část s Vyšším Brodem, jehož klášter založil Vok I. z Rožmberka roku 1259, ukazuje tu drsnější povahu jižních Čech. Je to kopcovitý až hornatý kraj v těsném sousedství Šumavy, kde vrchy dosahují výšky přes 900 metrů a údolí Vltavy i horských potoků jsou hluboká a temná. Většinu území zarůstá les a zima tu trvá až půl roku. Osídlení je řídké, cesty vedou serpentinovitě nahoru a dolů. Všechny významnější obce, hrady a kláštery byly založeny už ve středověku a vždy na Vltavě. Jen Rožmitál na Šumavě zůstává opomíjený, protože stojí stranou vltavského údolí. Jako opevněnou ves jej založil asi 5 km severně od Rožmberka Vok I., aby kryl hradu záda „od lesa“. Po cestě, která věrně kopíruje říční tok, se zhruba 20 km od Rožmberka dostaneme do dalšího významného centra pánů z Růže, do města a na hrad Krumlov, až později označovaný s adjektivem Český. Krumlovská vrchovina, která je součástí Šumavského podhůří, se také s rostoucí vzdáleností od Šumavy zvolna snižuje a otvírá. Kopce kolem Krumlova přesahují maximálně 700 m n.m. a přibývá i vesnic rozptýlených po stráních.
Severně od Krumlova se zvedá Blanský les s impozantní výškou Kleti 1088 m n.m. Je tektonickým protějškem Lišovského prahu a nejromantičtějším horským celkem v bezprostředním sousedství Českobudějovické pánve. Jeho dramatické svahy, skalky a skály, kamenná moře i údolí Křemžského potoka s malebnou Křemží a trochu opuštěným Brlohem mnozí turisté dobře znají. Pro svou jedinečnost byl také celý komplex vyhlášen chráněnou krajinnou oblastí.
Po jihovýchodním úpatí Blanského lesa se prodírá hluboce zaklesnutými meandry Vltava. V jedné její smyčce stojí klášterní komplex Zlatá Koruna, založený králem Přemyslem Otakarem II. jen čtyři roky poté, co vznikl rožmberský „rodový“ klášter ve Vyšším Brodě. Asi 5 km po proudu shlížejí na Vltavu rozvaliny Dívčího Kamene. Kdysi to byl pevný rožmberský hrad. Je zřejmé, že na Vltavě byl zápas o moc mezi českými králi a Rožmberky nejtvrdší.
Koncem 16. století, kdy dosahovalo rožmberské dominium svého vrcholu, zaujímalo celé území jižních Čech od státní hranice až k Prachaticím, Vimperku, přes Netolice až k Bavorovu, který sice dostal jméno po svém zakladateli Bavorovi III. z rodu Bavorů, ale později ho také získali Rožmberkové a obdařili mnoha výsadami. Klín do rožmberské državy vrazili čeští králové postupným ovládnutím téměř celé Českobudějovické pánve. Uchytili se tady díky Přemyslu Otakaru II., který na samém jihu pánve založil královské město Budějovice.
Teplá, řídce zalesněná Českobudějovická pánev má tvar hodně protáhlé elipsy v ose České Budějovice – Vodňany s výběžkem na Strakonice. Její dno, to je skoro dokonalá rovina, a tak tady řeky a potoky nezávazně meandrují, překládají svá koryta a nechávají po sobě mrtvá ramena, která se postupně mění v zarůstající tůně. Když postupujeme pánví k severozápadu, rovinami s viditelnou hradbou kopců po obvodu, skutečně máme dojem, že jsme na dně bývalého jezera. Bohaté rybniční soustavy u Českého Vrbného, na Hluboké a u Mydlovar zhodnotily kdysi bažinatou a komáry zamořenou krajinu a vrátily vodní hladiny tam, kde už mnohokrát bývaly.
Když dospějeme až k povodí rozverné říčky Blanice, jsme už v severnější půlce pánve. Skoro u každé tabule se jménem obce si můžeme aspoň v duchu zanotovat nějakou jihočeskou písničku – Okolo Blanice, Když jsem já šel včera večer z Protivína, Na tom našem Záblatíčku, na tom našem Záblatí, Kdyby byl Bavorov, co jsou Vodňany a tak dále. Ano, jsme na Vodňansku, v nádherné krajině rybníků a vesnic jako malovaných. Nejsou to jen Holašovice, které se mohou pochlubit krásnou lidovou architekturou. I tady jsou celé vesnice, jejichž selská stavení mají vysoké barokní štíty s volutovými „beraními rohy“. Na návsích stojí znovu opravené kostelíky a kapličky, poutní cesty mnohde lemují boží muka. Jižně od Vodňan byla v roce 1996 vyhlášena za krajinnou památkovou zónu celá oblast mezi obcemi Libějovice a Lomec. U Netolic zase stojí krásný renesanční zámeček Kratochvíle. Jsme v pohodové krajině laskavých rybníků i lidí, kde se ještě ctí lidová kultura a tradice i příslušnost k rodné obci. Jsme v jednom z nejkrásnějších koutů jižních Čech, kde se i návštěvníci cítí jako doma.
Ostatně každý, kdo hledá romantickou krajinu, hodnotné kulturní a historické památky a dobré lidi, může najít v tomto kraji alespoň svůj druhý domov.
Další články z vydání o Českobudějovicku zde