Když v roce 1931 mnichovští bratři Franz a Toni Schmid uspějí v severní stěně Matterhornu a o čtyři roky později jsou poprvé vylezeny severní srázy Grandes Jorasses, z velkých alpských stěn zůstává bez průstupu již jen severní stěna Eigeru – zlověstně ponurá zeď tmavých vápenců a ledu, vysoká závratných 1800 metrů. Po prvním nesmělém pokusu, který v roce 1924 skončil hned na úpatí, se do ní dlouhých deset let nikdo neodvažuje. Horolezce zatím odrazují hlavně časté pády kamení a ledu, ale také náhlé zvraty počasí. I tady však platí, že všeho do času.
Odpoledne 24. července 1938 je hotovo, ve sněhové bouři stojí na vrcholu Eigeru Němci Andreas Heckmair a Ludwig Vörg spolu s Rakušany Heinrichem Harrerem a Fritzem Kasparekem. Během čtyřdenního výstupu se jim podaří uniknout všem nástrahám zrádných srázů a prokličkovat vzhůru cestou nejmenšího odporu, vesměs místy, která už mají zavedené názvy vzešlé z pokusů jejich předchůdců – za sebou nechávají Těžkou spáru, Hinterstoisserův traverz, První a Druhé ledové pole, Žehličku, Bivak smrti, Rampu, Božský traverz a ledové pole podle tvaru nazvané Pavouk. Samotná stěna si také vysloužila vlastní pojmenování, jelikož tou dobou už má na svém kontě osm zmařených lidských životů. Němečtí novináři vymysleli slovní hříčku „Eigernordwand – Eigermordwand“, čili místo severní stěny stěna vražedná; Francouzi jí začali říkat Lidožrout. Jestli je k tomu inspirovala stará báje, v níž Eiger vystupuje v roli obra-lidožrouta, není známo.
O cestě prvovýstupců se dnes mluví buď jako o Heckmairově či klasické cestě, nebo v hantýrce jako o „normálce“. Její první zimní opakování, které se zdařilo Němcům Tonimu Kinshoferovi, Tonimu Hiebelerovi, Anderlu Mannhardtovi a Rakušanu Walteru Almbergerovi v březnu 1961, bylo dalším významným mezníkem dramatické historie „severky“. Na přelomu srpna a září téhož roku pak poprvé učiní zápis do historie našinci, když po čtyřech dnech strávených ve stěně si na vrcholu tisknou ruce Radovan Kuchař a Zdeno Zibrín. Výstup Čechoslováků, celkově devatenáctý v pořadí, je senzací, jejíž ohlas Kuchař po letech v jednom rozhovoru přirovná k ohlasu, jaký mívala tehdejší vítězství našich hokejistů nad Sověty. Po návratu na Kleine Scheidegg horolezce obklopí desítky novinářů s žádostí o rozhovor a také davy podpisu žádostivých lidí, kteří jejich postup sledovali dalekohledy. To je další eigerské specifikum – severní stěna se vypíná v těsné blízkosti civilizace, a stává se tudíž jakousi přírodní sportovní arénou, kde diváci u dalekohledů mají o pohybu lezců dokonalý přehled. Několik dní před výstupem Čechoslováků takhle sledovali fatální uklouznutí mladého Rakušana Adiho Mayra, jenž se pokoušel o první sólový přelez Heckmairovy cesty a stal se její osmnáctou obětí.
Mayrův pád nebyl jedinou nepříjemností, s níž se museli Kuchař se Zibrínem vyrovnat. Těsně před odjezdem z Grindelwaldu k Eigeru jim místní policista vyhrožoval vysazením z vlaku, pokud ihned nesloží zálohu tisíc franků na výdaje, spojené s případným převozem jejich mrtvých těl. Tolik peněz neměli, po kratší hádce ale nakonec uniformovaného horlivce přemluvili, aby místo franků přijal do zástavy klíče od auta. Další nepříjemnost je čekala ve stěně. Zjistili, že v ní leží víc ledu než v minulých letech, a tak je dost znervóznilo, když potom pod Rampou přišli nedopatřením o kladivocepín. Žádné drama však nepřipustili a přes všechny komplikace celou cestu vylezli s velkým přehledem.
O svém výstupu pak společně napsali knihu Z Tatier na Eiger, která je zároveň kronikou dění ve stěně do roku 1964. Kuchař ještě předtím věnoval Eigeru jednu kapitolu v knize Deset velkých stěn, v níž vypráví o svých největších lezeckých úspěších. Tahle kniha, které pomohl na svět spisovatel Arnošt Černík, se ihned zařadila mezi to nejlepší, co kdy u nás bylo o horolezectví napsáno. Celkem vyšla ve třech vydáních a má nepochybnou zásluhu na tom, že pro nemalou část veřejnosti přestal být Eiger prázdným pojmem. A není vyloučena ani její zásluha na tom, že československých stop v severní stěně začalo utěšeně přibývat.
Třetím našincem, jenž prošel Heckmairovou cestou, byl lezec z Adršpachu Oldřich Gult. Na tento výstup, jenž podniknul s Němcem Harrym Rostem v srpnu 1968, naše tehdejší média brzy zapomněla kvůli Gultově emigraci a ze stejného důvodu později ignorovala i výstup Tomáše Grosse, lezce rovněž odkojeného věžemi Adršpachu. Ten cestu vylezl v roce 1975 se Švýcarkou Gallovou. Ještě předtím, v září 1971, se výstup podařil třem dvojicím pražských horolezců. Mezi nimi byl i Jiří Pechouš, jenž se ve stěně zhlédl a dělal všechno proto, aby se k ní mohl vrátit.
V té době už ale ve stěně existovaly i jiné, po technické stránce mnohem náročnější výstupy. Prvovýstup cestou Američana Harlina (tzv. Harlinova direttissima) z roku 1966 trval osm týdnů a probíhal expedičním stylem, stejně jako výstup Japonskou direttissimou, jenž si v létě roku 1969 vyžádal čtyři týdny času, tunu materiálu a celkové náklady ve výši 80 000 západoněmeckých marek. Také v těchto cestách se časem ozývala čeština. Vysoce hodnocen byl čtvrtý průstup Japonskou trasou, který v zimní sezoně 1976 během 15 dnů provedlo alpským stylem šestičlenné družstvo z Ostravy, a v srpnu téhož roku se zdařilo třetí a zároveň první letní opakování „Harlina“ čtveřici Bednařík, Cicvárek, Ševčík a Sochor. Ve stejné době vznikl v pravé části stěny první československý prvovýstup (cestě se říká Československý pilíř), který za 21 dní realizovali Sylva Kysilková, Petr Plachecký, Josef Rybička a Jiří Šmíd. Co do technických obtíží tenkrát neměl ve stěně konkurenci. Přelézt klíčové místo, skalní pás s obrovskými převisy, lezcům zabralo osm dní, největší problémy však museli paradoxně řešit až po sestupu, když zjistili, že jim někdo vykradl pod stěnou postavený stan. Následovalo složité vyřizování náhradních dokladů a víz, a protože neměli peníze na letenky, vraceli se domů autostopem. Tehdy pětačtyřicetileté Sylvě Kysilkové, svého času jedné z nejlepších evropských horolezkyň, se po třech předchozích neúspěšných pokusech v Heckmairově cestě splnil eigerský sen.
Šmíd s Rybičkou se v lednu 1978 pod Eiger vrátili s novými spolulezci Miroslavem Šmídem a Jaroslavem Flejberkem. Společně ve dvou etapách otevřeli po celkem 32 dnech lezení novou, tzv. Československou cestu, tentokrát v levé části stěny. Vede kolem oken stanice zubačky Eigerwand, která představuje další specifikum Eigeru. Vlaky směřující na Jungfraujoch zde vždy na pár minut zastavují, a zatímco se cestující zpoza velkých okenních tabulí kochají výhledem do kraje i do eigerských srázů, nezřídka se stává, že nedaleko odtud horolezci těžce zápolí se stěnou, s počasím i s vlastní únavou. Výhodou je, že v případě nouze tudy mají možnost stěnu opustit, a to dokonce vlakem.
Ve vyčerpávající boj s čerstvě napadlým sněhem se změnil i sestup prvovýstupců z vrcholu. Protože jim hrozily omrzliny, museli zavolat vrtulník, který je během krátkého zlepšení počasí snesl na Kleine Scheidegg, na poslední chvíli před další nastávající sněhovou kalamitou. Na Scheideggu je nadšeně vítaly davy diváků, ale také je tam čekalo nemilé překvapení – účet za vrtulník, na němž byla vepsána částka 15 000 švýcarských franků. Té se prostě museli zasmát, protože tolik peněz si snad ani nedovedli představit. Potom šli jednat se šéfem letecké záchranky. Jak vzpomíná Josef Rybička v jednom rozhovoru, šéf si přitom vzpomněl na jednu starší akci, kdy z Eigeru snášeli vrtulníkem dva Čechy, kteří také neměli na zaplacení: „…paní Kysilkovou a pana Šmída“. „No, to jsem byl já“, hlesl Jiří Šmíd. Jednání nakonec skončilo u vína happyendem – šéf se nad občany vyspělého světa reálného socialismu slitoval a platbu jim velkoryse odpustil.
Jiřího Šmída severní stěna Eigeru doslova uhranula. V roce 1980 do Švýcarska emigroval, usadil se v její blízkosti a časem se stal jejím největším znalcem. Údajně v ní strávil 176 nocí, dohromady v ní tedy pobýval skoro půl roku. Vedle dvou přelezů klasické Heckmairovy cesty na jeho kontě přibyl ještě třetí prvovýstup, který v březnu 1985 vylezl za 17 dní se dvěma dalšími českými emigranty Čestmírem Lukešem a Michalem Pitelkou. Svůj počin věnovali památce rakouského horolezce a publicisty Toniho Hiebelera, jenž byl iniciátorem zmíněného prvního zimního výstupu severní stěnou. Šmíd měl s Eigerem ještě další plány, v roce 1999 však nešťastnou náhodou zahynul v masívu Jungfrau, na dohled své milované hory.
Nešťastná náhoda ukončila i život Jiřího Pechouše, jehož touhou bylo vyřešit jeden ze zásadních problémů stěny – uskutečnit prvovýstup ve spádnici vrcholu, tedy vylézt tzv. ideální direttissimu. Po dvou neúspěšných pokusech alpským stylem přijíždí v březnu 1978 Pechouš pod stěnu s novými spolulezci, aby tentokrát zkusili uspět s pomalejší expediční taktikou. Přes nejrůznější peripetie se jim záměr daří a koncem dubna zahlédnou diváci u dalekohledů na Scheideggu, jak se Pechouš s Jiřím Šléglem pohybují těsně pod vrcholem stěny. Když ale za nimi dolézají zbylí dva členové družstva Jarolím se Skopcem, najdou jenom dva batohy a přetržené fixní lano. Přestože mají vrchol na dosah, obracejí se, a několik dnů celou stěnou složitě slaňují. Pořád doufají, že se jejich kamarádi mohli v nepřehledném terénu někde zachytit, že jsou třeba jen zranění a že potřebují pomoc. Teprve dole se dozvídají, že spadli až na úpatí stěny.
Ideální direttissima byla tehdy prakticky vylezena, definitivní vyřešení tohoto letitého problému však přinese až pozdější výstup, který rovněž proběhne v československé režii a nad jehož provedením kdekdo žasne. Dvacátého března 1983 nastupuje do stěny Pavol Pochylý, přezdívaný „Pavouk“, vůdčí osobnost tatranského extrémního horolezectví, ale také osobnost značně nonkonformní. Před nedávnem byl propuštěn z vězení, kam se dostal kvůli nedovolenému podnikání, a protože mu kdosi zařídil zrušení švýcarského víza, překračuje hranici Švýcarska načerno. Při lezení si pak musí mnohokrát připomenout své krédo, že „nemožné je jen jednou z možností“, a mnohokrát si přitom musí sáhnout ke dnu svých fyzických i psychických sil. Po 13 dnech stojí na vrcholu Eigeru, vyčerpán po výkonu, který se do historie severní stěny zapisuje jako jeden z nejobdivuhodnějších.
Poslední výraznou československou stopu zanechali na Eigeru bratři Michal a Miroslav Coubalovi, když v srpnu 1988 za šest dní vytyčili v pravé části severní stěny cestu, které dali jméno Žlutý anděl. Potom už běh událostí u nás doma zvolna směřoval k tomu, aby nadále existovaly již jen stopy české a slovenské.
Další články z vydání o Jungfrau a Adelbodenu naleznete zde