Chrám Dia Olympského
K nejstarším osídleným částem Athén patří oblast východně od Akropole, jíž směrem k Pireu protéká říčka Ilisos (od roku 1962 svedená do podzemí). Ta bývala životodárnou osou staré osady a údajně též místem modliteb Athéňanů v obdobích sucha, i když na samém počátku tradice jim bylo dopřáno vody víc, než bylo nutné.
Když Zeus seslal na lidstvo potopu, která spláchla vše živé do jakési rokle pod východními svahy Akropole, přežil jen jistý Deukalión a jeho žena Pyrrha, kteří z vděčnosti, že právě je Zeus ušetřil, založili zde na jeho počest chrám. Známý cestovatel Pausaniás ve 2. stol. ve své Cestě po Řecku zmiňoval rokli i údajný Deukaliův hrob poblíže starší svatyně Gaie a existenci prvotního Diova chrámu potvrdily i moderní vykopávky.
Počátky dnešního chrámu a historie stavby, která se táhla neuvěřitelných 650 let, spadají před rok 550 př. n. l. Chrám založil údajně tehdejší vládce a legendární budovatel státu Peisistratos, ale už někdy kolem roku 520 př. n. l. jeho synové a neoblíbení nástupci, Hippiás a Hipparchos, dali rozestavěný chrám zbořit a nahradili ho ambiciózní novostavbou, jež měla překonat jak slavný chrám bohyně Héry na Samu, tak „třetí div světa“, chrám Artemidy v Efesu. Známe jména architektů (Antistatés, Antimachidés, Kallaischros, Porinos) a víme, že se stavělo z místního vápence. Chrám Dia Olympského, jinak Olympieion, měl být proveden v tehdy běžném dórském stylu, o rozměrech 108 × 41 m, cellu s vnitřní svatyní mělo obklopovat dvojité sloupoví s 8 sloupy v čele a 21 sloupy na bočních stranách, nicméně veškeré budovatelské odhodlání skončilo zavražděním Hipparcha roku 514 př. n. l. a vyhnáním Hippia o čtyři roky později. Peisistratovci stihli položit sotva základovou desku a základy sloupů, zatímco demokraticky smýšlející společnost po roce 510 př. n. l. neměla pro jejich megalomanský projekt mnoho pochopení. Na velikášskou zpupnost byli věčně rozhádaní, ale v jádru občansky uvědomělí Řekové vždycky hákliví.
Stavba byla přerušena, ba co více, část materiálu včetně rozpracovaných sloupů byla použita pro Themistokleovo opevnění města proti Peršanům a později i proti Sparťanům za peloponéské války. Další pokus o pokračování stavby pak přišel v roce 174 př. n. l., když Antiochos IV. Epifanés, seleukovský vládce v Sýrii, pojal úmysl dokončit chrám ke své vlastní poctě. Jako pokračovatel helénistických vladařů na Blízkém východě, prostoupeném kulturním ovzduším Orientu, možná opravdu věřil, že je vtělením samotného Dia, čemuž měla odpovídat i velikost jeho pozemských činů. Jedním z nich, právě velkolepým vlastním chrámem, hodlal ozdobit Athény, k nimž vzhlížel s úctou jako všichni Řekové. I když, dodejme, v demokraticky naladěném městě ani on nemohl čekat víc než zdvořilý respekt.
Z Říma tehdy povolaný architekt Decimus Cossutius se držel původních plánů Peisistratovy doby a zachoval i původní rozměry, ale podstatně zvýšil počet sloupů kolem celly, k nimž přidal ještě po dvaceti sloupech po stranách, takže dosáhl celkového počtu 140 sloupů. Dosahovaly výšky 17 m, průměr jejich dříků činil 2 m a všechny byly provedeny v sochařsky náročném korintském slohu, a to nikoliv v běžném vápenci, ale ve vysoce ceněném (a drahém) pentelském mramoru.
Jenže ani do Antiochovy smrti v roce 164 př. n. l. nebyl chrám dokončen a jeho staveniště opět sloužilo jako oblíbený zdroj materiálu. Zvláště „památným“ bylo hospodaření římské správy po Sullově obsazení města v roce 86 př. n. l., kdy vojáci slavného válečníka odvezli z Athén vše, co stačili. Sám Sulla údajně inicio…
Úplné znění článku naleznete zde