Jedovatost, nebezpečí i tajemno spojené s životem chřestýšů vedlo u indiánů z mnoha oblastí dnešního Mexika ke vzniku hadích kultů, o kterých se zmiňují již španělští dobyvatelé v 16. století. V čase hadích rituálů nachytali vybraní indiánští jinoši co nejvíce smrtelně jedovatých hadů, kteří se pak spolu s kněžími zúčastnili ve svatyních nevídané slavnosti: hadího tance. Jím nejčastěji prosili o příchod dešťů nebo o bohatou úrodu. Aztékové chřestýše ve svých chrámech dokonce chovali i množili a prý je i krmili masem svých nepřátel, což je ovšem s ohledem na způsob lovu těchto hadů trochu problematická informace. Španělé, kteří sami tyto tance viděli, se podivovali, jak je možné, že během rituálů nedošlo k žádnému uštknutí. Dnes odpovědět na tuto záhadu je těžké. S největší pravděpodobností měli hadi jedové zuby vytrhané (tak se to praktikuje dodnes u některých indiánských kmenů s udržovanou tradicí hadích tanců), nebo byli tanečníci obzvláště šikovní a hbití a nebo měli kněží skutečně nad hady nějakou tajemnou moc.
Chřestýši se od jiných hadů liší v mnoha směrech. Například mají dvě lícní jamky mezi nosním otvorem a okem. A díky nim získali tito hadi skutečný šestý smysl. Dříve se myslelo, že se jedná o čichové či sluchové orgány a dodnes se někdy v Latinské Americe užívá pro chřestýše pojem ‘hadi se čtyřmi nosními dírkami’. Jamky jsou však ve skutečnosti nesmírně citlivým receptorem teploty, schopným zaznamenat rozdíl teplot o pouhých 0,003 °C. Díky těmto tepločivným jamkám má had jakési infračervené vidění, pomocí něhož může vnímat svou kořist (teplokrevné savce a ptáky) i v naprosté tmě. Dosah tohoto vnímání je však poměrně malý, přibližně tři čtvrtě metru. Přesto se však jedná o zcela unikátní smyslový orgán srovnatelný například s echolokačním aparátem netopýrů.
České jméno ‘chřestýš’ je odvozeno od typického chřestivého zvuku, který tito hadi při vyrušení vydávají. U větších jedinců je chřestění velmi intenzivní, hlasité a pronikavé. Zaslechne-li je domorodec ve své těsné blízkosti, v polopouštní a liduprázdné mexické krajině, krev mu rázem ztuhne v žilách a tělo se orosí studeným potem. Však je také proč. Pokud do člověka vyprázdní obsah svých jedovatých žláz některý z velkých druhů chřestýšů, nezbývá mu více než hodina života. Naštěstí však většina chřestýších útoků nekončí smrtelně a navíc výstražné chřestění většinou včas člověka varuje před hrozícím nebezpečím.
Už čerstvě vylíhnutý malý chřestýš má na konci svého ocasu první článek, zatím nefunkčního chřestidla. Téměř při každém svlékání se tvoří článek další, který ovšem není zbytkem staré, svlečené pokožky, ale tvoří ho speciálně zvětšené a zrohovatělé šupiny kůže na konci ocasu. Prstenců v chřestidle může být dvacet i více, většinou je jich však méně a nelze je použít k určení věku hada, protože svlékání hadů je nepravidelné a navíc se starší opotřebované segmenty mohou časem odlamovat. Vlastní chřestění vzniká rychlým kmitáním konce ocasu, přičemž o sebe narážejí duté prstencovité články, které do sebe vzájemně zapadají. Rychlost vibrace je až 110 kmitů za sekundu a je slyšet až na vzdálenost 200 m. Můžeme jen spekulovat o tom, proč se vlastně u chřestýšů vyvinula tato zvláštní schopnost hlasitého chřestění, které oni sami slyšet nikdy nemohou, protože jsou hluší. Pravděpodobně se tak had snaží zastrašit nepřítele, případně tak upozorňuje na svojí přítomnost a jedovatost velká zvířata, která by jej mohla omylem zašlápnout.
Chřestidlo hadů indiáni velmi často používají jako nezbytnou součást různých rituálů, ale i jako ozdobu, hudební nástroj a v poslední době i jako výhodný obchodní artikl pro rozvíjející se turistický ruch. A tak se mnohým chřestýšům stává jejich zastrašovací nástroj osudným. Osudným se však může stát i lidem. Odchycení hadi jsou totiž často po odseknutí chřestidla pouštěni zpět do přírody. Avšak takto handicapovaný chřestýš nemůže neopatrného poutníka včas varovat a k případnému útoku a uštknutí pak může dojít zdánlivě bez příčiny.
V Mexiku se vyskytuje na osm druhů chřestýšů a všichni disponují jedem, který do své kořisti doslova vbodnou pomocí speciálních, dutých, jedových zubů napojených na jedové žlázy uložené po stranách rozšířené hlavy. Chřestýší jed je velmi toxický a jeho jednotlivé složky působí u zasažené oběti v několika směrech. Hemorrhaginy ničí výstelku cév a způsobují značné krvácení, trombiny pak způsobují srážení krve a v obou případech dochází ke značnému poškození tkáně. Ale nejnebezpečnější jsou neurotoxiny, které ochromují nervový systém kořisti, a tím vedou k jejímu usmrcení. Obyvatelé Mexika se odpradávna proti hadímu uštknutí bránili mnoha způsoby. Používali rozličné rostliny, kterými si potírali oděv i tělo, aby hady odradili nebo žvýkali různé listy a kořeny, aby mohli na chřestýše v případě nutnosti plivnout obranou slinu. Na krku nebo v sáčku nosili ochranné amulety rostlinného i živočišného původu, mnohdy vyrobené ze samotných chřestýšů. Bohužel, veškerá tato ochrana byla pouze psychologická.