Muž v džínové košili se přidržuje popruhů a vyráží na rozzuřeném býku do písčité arény. Ruce a nohy mu létají sem a tam, ale on se snaží vydržet na hřbetě zběsilého zvířete co nejdéle. Ano, to jsou američtí kovbojové. Málokdo však ví, že Mexiko má také své kovboje a svou kovbojskou kulturu, dokonce původnější, než je ta severoamerická.
Prvních šestnáct koní se dostalo na mexickou půdu již s Cortésem a jeden z jeho vojáků, jménem Bernal Díaz del Castillo, nám zanechal jejich úplný seznam i s vyčerpávajícím popisem každého zvířete, takže víme, že mezi nimi byl i „velice dobrý kůň, řečený Arriero“ a také „plavý kůň s barvou přecházející do vrané, který se nehodí dočista k ničemu“ i jedna „kaštanová klisna, která porodila na lodi a její hříbátko se stalo prvním novorozencem na mexické půdě“.
Když indiáni poprvé spatřili obrněné jezdce, domnívali se, že jezdec i kůň tvoří jednu bytost, která se po libosti rozpojuje a spojuje a koně považovali je za jakési obrovské laně.
Záhy po skončení conquisty se v místokrálovství Nové Španělsko objevily první dobytkářské ranče, kde se kromě krav chovali i koně. V roce 1529 bylo zaregistrováno již 24 majitelů vlastní značky. V těch dobách bylo levnější značkovat zvířata stříbrem než železem, které se muselo dovážet. Jízda na koni i jejich chov však byl privilegiem Španělů. Ušlechtilá zvířata byla totiž spojována se vznešeností či přímo se šlechtictvím, a tuto výsadu nehodlali kolonizátoři domácímu obyvatelstvu poskytnout. Míšencům či indiánům hrozil za vlastnictví koně dokonce trest smrti. Občas se však stalo, že koně utekli a v divočině se volně množili. Mnohé odlehlejší indiánské kmeny pak začaly tato zvířata krotit pro svou potřebu.
Až teprve roku 1619 místokrál Luis de Tovar Godínez vydal písemné povolení pro 20 indiánů z haciendy De San Javier v Pachuce (dnes stát Hidalgo), že „mohou po libosti jezdit na koni se sedlem, uzdou a ostruhami“. Těžké poměry na venkově si žádaly svoje a pod tíhou okolností se začaly drolit i diskriminační předpisy. Další z místokrálů, don Luis de Velasco I., se do dějin zapsal vynálezem kovbojského sedla a mexické uzdy. Sám byl velkým milovníkem koní a propagátorem jejich chovu. Byl také velmi příznivě nakloněn indiánům a koně dával dobrým jezdcům, nikoliv vlastníkům dobrého rodokmenu.
Pravý mexický charro vstupuje do historie až koncem 18. století. Díky všeobecnému rozšíření koní se mezi domácím obyvatelstvem začaly rozšiřovat také nové schopnosti,dovednosti i zvyky. Kromě umění jízdy a ovládání lasa, se vyvinul zcela ojedinělý způsob stržení býka za ocas. Honácké společenství si postupně utvářelo také své vlastní zvyklosti a obyčeje i kroj. Od dob mexické revoluce jsou charros považováni za ozbrojenou armádní rezervu, a proto mají právo účastnit se slavnostních přehlídek v Den nezávislosti. V hlavním městě, hned vedle stanice metra Isabel la Católica, bylo zřízeno Museo de charrería a od roku 1932 mají charros i svůj svátek ve státním kalendáři.
V současném Mexiku najdeme dva typy kovbojů – méně atraktivní honáky, blížící se severoamerickým kovbojům a charros. Ti pocházejí z oblasti dnešních států Hidalgo a México, ale jejich tradice se rozšířila dále, především do Jaliska. Právě tady vznikla nejznámější souprava kovbojského oblečení. Má model mužský i ženský a dělí se na několik kategorií od pracovního až po ceremoniální oděv, v němž je dokonce zakázáno jezdit na koni. Mexický kovbojský oblek nosil dokonce i císař Maxmilián, který byl, jako pravý Habsburk, velkým milovníkem uniforem.
Charro nosí kalhoty s ozdobnými plíšky, v pracovní variantě má přes ně honácké návleky a kožené boty zdobí stříbrné ostruhy. Přes jednoduchou košili obléká kožený nebo kašmírový kabátec a kolem krku si váže barevný šátek do tvaru mašle. Přes rameno si přehodí několikrát přeloženou pokrývku sarape, nejlépe ze Saltilla ve státě Coahuila. Hlavním znakem je veliký plstěný klobouk s dýnkem ‘na čtyři facky’ a širokou ohrnutou krempou. Oblečení rančerky je podobné, pouze místo kalhot nosí stejně zdobenou dlouhou rovnou sukni. Celý oblek může stát tisíce. Další tisíce až desetitisíce stojí výstroj – sedlo s vysokou tepanou hruškou, postroj, sedlové tašky, laso, pistole a mačeta. Říká se proto, že přehlídky charros jsou dnes spíše výsadou mexické zlaté mládeže, která má na tuto parádu dostatečné finanční zdroje.
I dnes mexičtí kovbojové pracují na haciendách, ale slavnosti charreríe divák ocení nejlépe při soutěžích v aréně. Ta se skládá z kruhového prostoru s velkou tribunou a na něj napojeného obdélníkového výběhu. Celé to svrchu připomíná obrovský klíč. Kolem výběhu je rampa a vyhlídkový balkon, kde se lze k dění dostat velmi blízko.
Na zábradlí balkónu sedí několik nenápadných, sportovně oblečených děvčat, která patří k družstvu jedné z haciend, jež jako houf vlaštovek objíždějí jednotlivá klání po celé zemi. Děvčata znají disciplíny jako svoje boty a jejich vysvětlování je nejen zajímavé, ale i zasvěcené.
Disciplínám se říká suertes a zápas se zvířaty není zápas, ale práce neboli faena. Začíná se v obdélníkovém výběhu, kde proběhnou první tři soutěže. Jde o disciplíny zvané cala de caballo (průjezd s koněm a drezůra), piales en el lienzo (chytání klisen za zadní nohy) a královskou disciplínu coleadero. Soutěžící při ní musí dostihnout běžícího býka a chytit ho za oháňku. Nejprve si ji namotá na ruku, poté kolem nohy a zvíře strhne. Kdysi to byla příprava ke značkování, a tak zranění nebo zabití býka soutěžícího diskvalifikuje. Další disciplína nazvaná jineteo de toros (jízda na býku) se již odehrává v kruhové aréně před tribunami. Býk má provazem přiškrcené genitálie (jinak by se tolik nezlobil a neskákal) a na něm sedí charro. Právě tato disciplína nejvíce připomíná severoamerická kovbojská rodea, neboť i zde je úkolem vydržet na hřbetě co nejdéle. Následuje terna en el ruedo (stržení a značkování býka). Býk běžící arénou, ještě rozčilený z předchozího čísla, je jedním z jezdců chycen lasem za rohy. Druhý mu v tomtéž okamžiku hodí laso na zadní nohy a býk se svalí v provazech, napjatých mezi oběma jezdci. Ti pak seskočí a může se začít symbolicky značkovat. Muži však pouze přikleknou na býkovu hruď.
Při jineteo de yeguas (krocení kobyl) je do arény vpuštěna jedna z odřených nešťastnic, vyřazených z chovu a na hřbetě jí jako přilepený sedí ‘krotící’ charro. Máme podezření, že klisna už musela být několikrát zkrocena. Většinu koní to viditelně nebaví, a tak ochotně zkrotnou nebo nepokrytě hledají východ z arény.
Koně účinkují i v další disciplíně manganas a pie neboli chytání za přední nohy, jíž představení vrcholí. Skupina tří jezdců žene koně velkou rychlostí kolem arény, až písek vystřeluje na všechny strany. Diváci v první řadě za zábradlím sklánějí hlavy v kloboucích, jejichž široká krempa ochrání obličeje i oči a ostatní rychle uskakují a schovávají se na okamžik za zábradlí. Nikdo však nedokáže odtrhnout oči od podívané před sebou. Skupina tryskem objíždí arénu, lasa se točí vysoko nad hlavou a koně bojují. Čtvrtý muž zatím stojí, točí lasem a aby smyčku udržel otevřenou, proskakuje jí jako švihadlem. Obecenstvo vzdychá nelíčeným obdivem. Muž s lasem nechá skupinku několikrát proběhnout za svými zády a když jej kůň opět míjí, hodí mu laso na přední nohy. Pokud je vše správně provedeno, obecenstvo nadšeně křičí a hází široké klobouky do arény. Vítězný charro je sbírá a vrací je zpět jejich vlastníkům. Mistrův dotek je jim dostatečnou odměnou.
Vše končí nebezpečnou disciplínou, oprávněně se nazývající paso de la muerte, skok smrti. Při kovbojovi opravdu musí stát štěstí neboli suerte, protože jede na neosedlaném koni, po boku divoké klisny a musí za jízdy přeskočit na její hřbet. V obou případech se smí přidržovat pouze hřívy.
V přestávce před uzavřením arény je řada na rančerkách, pro tuto příležitost oblečených do tradičních krojů z Jaliska. Mají širokánskou sukni s mnoha našitými barevnými proužky a ženy v nich vypadají jako pyšné pávice. Své koně však ovládají dokonale. Ženské družstvo má svou capitanu, která již předvedla své umění v rychlé jízdě. Jak řekl moderátor: „Kapitánka! Bravo! To je žena, která umí poroučet!“. Teď velí číslu nazvanému escaramuzas. Účastní se ho osm žen sedících v nepohodlném dámském sedle. Nejprve objíždějí arénu ve stále se zvyšující rychlosti a potom se rozdělí na několik dvojic, které se ve složitém systému a v šílené rychlosti míjejí a proplétají. Je to jedno z vrcholných čísel, které právě pro jeho nebezpečnost mají diváci ve velké oblibě.
Ani mexické kovbojské klání není nic pro přecitlivělé diváky či ochránce zvířat, ale ve srovnání s býčími zápasy mu dávám jednoznačně přednost. Všechny disciplíny totiž vycházejí ze zcela běžných rančerských prací a vítězství soutěžících není v žádném případě podmíněno smrtí zvířete.