V těchto měsících jsme konali večerní zasedání válečného kabinetu v suterénu takzvané Přístavby. Když se tam člověk chtěl z Downing Street dostat, musel projít čtyřúhelníkem ministerstva zahraničí a pak se proplést mezi partami dělníků, kteří lili beton do bednění, aby zvýšili bezpečnost operační místnosti a úřadoven. Vypracovali jsme složitá opatření pro zavedení větrání, dodávky vody a především telefonů. Jelikož tyto kanceláře byly umístěny hluboko pod úrovní Temže, vzdálené pouhých dvě stě yardů, bylo třeba pečlivě dbá na to, aby se lidé v nich , při náhlém proniknutí vody, neocitli v pasti.
(Winston S. Churchill, Druhá světová válka)
Když ve 30. letech minulého století Evropa řinčela zbraněmi a válka byla na spadnutí, britští stratégové si byli jisti, že v ní bude hrát velkou roli válečné letectvo. Mezi města, jimž hrozilo bombardování, patřil samozřejmě Londýn, a tak museli plánovači ministerstva obrany přemýšlet o ochraně vládních úřadů, umístěných v samém centru metropole. Přiklonili se k názoru, že v souladu s britskou tradicí, ctěnou během války i královským párem, by politici v případě ohrožení země měli zůstat ve svých úřadech, které však budou dobře chráněny a střeženy.
Pro ministerského předsedu vybrali suterén v budově ministerstva práce, protože měla nejpevnějšími základy a zároveň velmi výhodnou polohu jak v blízkosti tradičního premiérova sídla na Downing Street 10, tak i parlamentu a zároveň byla také nedaleko Buckinghamského paláce, sídla krále. V květnu 1938 vláda schválila projekt přestavby podzemních prostorů. Kryt se nejprve zpevnil betonem a pak tam byla zavedena klimatizace a telefonní linky. Mnichovské události práce urychlily a do upravených prostorů se záhy nastěhovala část úředníků. Do plného provozu byl Cabinet War Rooms neboli místnosti válečného kabinetu uvedeny týden před tím, než Británie vyhlásila Německu válku. Konečnou podobu ale kryt dostal až v srpnu 1939.
Na rozdíl od někdejšího dobře zabezpečeného Hitlerova hlavního stanu v Berlíně, ukrytého v betonové schránce hluboko pod zemí, leželo válečné sídlo jeho britského soupeře pouze tři metry pod úrovní terénu. Jednoduchý strop proto stavbaři v průběhu války opakovaně vyztužovali. Bomby dopadající na Londýn se mu naštěstí vyhnuly. V září 1945, po kapitulaci Japonska a definitivním konci války, byl válečný kabinet opuštěn a uzavřen. Podzemí, označované jako utajovaný prostor, bylo zpřístupněno až v roce 1981, a to rozhodnutím premiérky Thatcherové.
Zatímco původně ministři a úředníci vstupovali do krytu po přísně střeženém schodišti z budovy, dnešní návštěvníci do podzemí vcházejí z ulice Horse Guard Road obyčejnými dveřmi, obloženými pytli s pískem.
Ústřední místností podzemních prostorů je Cabinet Room, kde se Churchill scházel se svými ministry a generálním štábem. Nejčastěji zde zasedali na podzim 1940, v době operace Blitz, kterou chtělo Německo, po úspěšném tažení západní Evropou, srazit na kolena také Británii a kdy Londýn byl cílem takřka každodenních náletů Luftwaffe. Do zdejšího bezpečí se vláda a štáb uchylovaly od června 1944, kdy na Anglii dopadaly rakety V-1 a V-2. Místnost je vybavena původním nábytkem. Churchillovi patřilo pohodlné kožené křeslo, stojící v čele masivních dřevěných stolů sestavených do čtverce. Za jeho zády visela na stěně mapa světa. Do zvukotěsné zasedací síně se stěnami z betonu metr silného nepronikl zvenčí ani ten největší hluk, a tak byli ministři o situaci v londýnských ulicích informováni světly: když svítila zelená žárovka, byl venku klid, červená signalizovala bombardování.
Od Cabinet Room pokračuje dnešní prohlídka koridorem podél mnoha pracoven a pokojů. Zajímavá je dobře zabezpečená telefonní hovorna, z níž si domlouval ministerský předseda válečnou strategii s americkým prezidentem Rooseveltem. Utajení rozhovorů na horké lince zabezpečovalo speciální zařízení vyvinuté v Bell Telephone Laboratories. Osmitunové monstrum vyžadující klimatizovanou místnost muselo být pro nedostatek místa v podzemí instalováno v obchodním domě Selfridges, na Oxford Street. Snad aby svého amerického spojence nebudil, měl Churchill v telefonní hovorně hodiny se dvěma páry ručiček, z nichž jedny ukazovaly čas v Londýně a druhé ve Washingtonu. O pravém poslání této nevelké komůrky věděli jen Churchillovi nejbližší spolupracovníci, zatímco většina ostatních měla za to, že se jedná o premiérovu osobní toaletu, jak to označovala tabulka na dveřích.
Chodba pokrytá po stěnách a stropě rourami a kabely dále vede kolem improvizovaného rozhlasového studia, odkud premiér během války několikrát v živém vysílání promlouval na vlnách BBC k britskému lidu a posiloval ho v těžkých chvílích nepřátelských útoků. Ke strohému vybavení patří nachystané svíčky a baterky, plynové masky a helmy zavěšené na zdech chodby. Nejrušněji bývalo v mapové místnosti, kde důstojníci v nepřetržitém provozu vyhodnocovali nejčerstvější informace z bojišť. A různobarevnými telefony předávali zprávy příslušným ministrům. Přístroj v barvě slonové kosti umožňoval přímé spojení s Churchillem. Premiérovi měla sloužit k osobní potřebě hned sousední komnata, v té však strávil za celou válku jen pár nocí. Z jeho vlastních věcí zaujme skládací mapa s vlastnoručními poznámkami, kterou měl na konferenci v Jaltě, a osobní zbraň Colt 45.
Podzemní bludiště, kde se stopatnáctkrát sešel britský válečný kabinet, je i dnes poutavým svědectvím o nedávné historii.