Do ticha prázdného jeviště se rozezní naléhavé bušení bubnů, gongů, cimbálů. Kakofonie zvuků zaplní každý kout divadla. Jako by chtěly říct: „Teď dávejte všichni pozor! Teď se stane něco veledůležitého!“
Hudebníci usazení v levém rohu pódia soustředěně sledují každý pohyb kapelníka, dvěma paličkami zuřivě bušícího do malého bubínku na trojnožce. Jeviště je plně osvětlené, ale prázdné. Zničehonic se z pravého rohu vyřítí vír barev a za ním druhý a třetí. Herci v pestrobarevných kostýmech, v maskách fantastických tvarů i barev působí jako zjevení z jiného světa. Najednou ticho, nástroje zmlknou, herci znehybní. Jeden z nich se postaví doprostřed jeviště a začne hlubokým nazálním hlasem zpívat. První návštěva představení „pekingské opery“ je pro západního diváka dozajista ohromujícím zážitkem. Je přesycen smrští zvuků, barev i pohybů. V době moderních médií je tradiční čínské umění na ústupu, avšak tato představení jsou denně na programu mnoha kulturních institucí. V parcích se každé ráno nadšení ochotníci v důchodovém věku scházejí, aby si zahráli a zazpívali oblíbenou árii, a starci s kazeťáky na krku prozpěvují spolu s nahrávkou jakýsi operní kus.
„Pekingská opera“ či „pekingské hudební divadlo“ je jedním z více než tří set regionálních stylů tradičního čínského divadla. Pekingský styl začal vznikat teprve v roce 1790, kdy tehdejší císař a velký milovník umění Čchien-lung uspořádal při příležitosti svých osmdesátých narozenin monumentální veřejné divadelní slavnosti. Do Pekingu bylo pozváno mnoho hereckých společností ze střední a jižní Číny. Mezi nimi se proslavily čtyři, původně z jihočínské provincie An-chuej. Jejich úspěch byl tak veliký, že až do konce 19. století působily v Pekingu a jejich styl hraní začal být považován za pekingský. Postupně si „pekingské divadlo“ získalo celonárodní i světovou popularitu. V čínských provinciích jsou sice nejoblíbenější místní soubory, hned na druhém místě jsou ale divadla specializující se na „pekingskou operu“. Také ve světě má „pekingská opera“ výsadní postavení a v podstatě reprezentuje celý žánr tradičního čínského divadla. Rozdíly mezi jednotlivými regionálními divadly jsou značné, pro všechny je však společné propojení několika uměleckých disciplín – slova, hudby, pantomimy, tance a akrobacie. Pekingská opera je dnes na první pohled sofistikovanější, ale zároveň mnohem méně srozumitelná než jiné, lidovější styly.
Každý herec se ve své kariéře soustřeďuje na jediný herecký typ, jehož základním uměleckým projevem je především jedna z disciplín. Tak třeba energická mladá žena a dobrá zpěvačka se může specializovat na role půvabných mladých dívek chua-tan, dvorních koket a konku…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Vysoké Tatry