Ciudad de México

Letadlo za chvíli začne přistávat. Letuška upozorňuje na kouřící Popocatépetl a pohaslou Iztaccíhuatl – rukopis přírody, která v podobě dvou sopek do krajiny vepsala dávný příběh dvou milenců. Jak letadlo klesá, z nepřehledné masy velkoměsta se postupně vynořují ulice, domy a auta. Starý příběh sopečných milenců rychle pohltí reklamní slogany a novinové titulky. Všeho je tu nepřeberně – střízlivé statistiky odhadují počet obyvatel nejlidnatějšího města světa na pětadvacet milionů. Po jeho silnicích se prohání ne méně než tři a půl milionu všemožných dopravních prostředků. Kolik tu je ulic a domů jsem nikde nevyčetla, ale počet továren a továrniček přesahuje 35 000.

Ciudad de México leží v údolí Anahua, v nadmořské výšce 2200 m a má stálé a příjemné klima. Naneštěstí je mnoho z oněch 35 000 podniků soustředěno v jednom z „ventilačních“ údolí, a tak se městem neustále prohánějí tuny emisí a smog je mnohdy tak silný, že pro něj není vidět ani slavné sopky. Vzduch, který s jistou nadsázkou působí jako slzný plyn, a bez nadsázky způsobuje dýchací potíže, zmobilizoval nakonec i mexické autority ke konkrétním činům. Mnoho podniků bylo alespoň dočasně zavřeno nebo přemístěno a od roku 1980 se například začalo se symbolickým programem Un día sin auto – Den bez auta.

Říci o Mexiku, že je chaotické, by bylo podceněním situace. Příhodnější mi připadá přirovnání k časované bombě. Těžko však posoudit, kolik je toho tento kolos do sebe ještě schopen vstřebat, než se úplně obrátí proti svým obyvatelům. Zatím sem přichází hledat štěstí průměrně tisíc lidí denně. Většina z nich končí v chudých, krabicových čtvrtích ve východní části města. Říká se jim výstižně paracaídistas, výsadkáři. Samotný nárůst obyvatelstva hlavního města je však mnohem vyšší, doslova – co rok, to milion.

Je těžké představit si, že kdysi  v těchto místech stála metropole, která se podobala plovoucí zahradě. Byl to Tenochtitlan, centrum aztécké říše, který v době příchodu prvních Španělů zažíval období velkého rozkvětu. Evropským dobyvatelům připadal téměř neskutečný. Obdivovali jeho chrámy a paláce, žasli nad jeho dokonalým projektováním se složitou sítí ulic a kanálů. „Omráčil nás nespočet kamenných věží a chrámů  vyrůstajících přímo z vody. Někteří naši vojáci prohlásili, že to musí být sen“, popisuje své první dojmy Cortesův společník Bernal Díaz del Castillo, pozdější autor Pravdivých dějin o dobytí Mexika. „V údolí,“  píše „jsou dvě jezera, která je téměř vyplňují. V jednom je čerstvá pitná voda, ve druhém, větším, je slaná. Mezi jezery, městy a ostatními sídly, která jsou vystavěna na zmíněných jezerech, se lidé pohybují na kánoích, aniž by pocítili potřebu vkročit na pevnou zem.“

Španělé ale v rámci svého vítězství srovnali město Aztéků se zemí a údolí odvodnili. Moderní metropole je tedy vystavěna na dně původních jezer. To s sebou přináší řadu problémů. Z nedostatku místních zdrojů se dnes musí pitná voda do vysoko položeného Mexika přivádět za obrovských nákladů ze vzdálených oblastí. Mnohé části města jsou navíc položeny níže než čerpací a kanalizační systémy, takže je nutno odpad vysávat. V případě, že by čerpadla selhala, zaplavily by odpadní vody celé čtvrti. Fakt, že je hlavní město postaveno na pohyblivém jezerním dnu a každým rokem klesá o nějakých pár centimetrů, je snad už jen kosmetickou vadou, která se navenek projevuje tím, že mnoho budov (mezi nimi třeba Palác umění, hlavní katedrála a Prezidentský palác) stojí našikmo.

Přes otřesné a někdy doslova kalamitní podmínky je Ciudad de México fascinujícím místem s bohatou historií a mnoha superlativy. Na hlavním náměstí Zócalo, v historickém centru města, stojí například jedna z největších a nejstarších katedrál  západní polokoule. S její stavbou se začalo v roce 1525 a trvalo více než 250 let než byla dokončena. Přestože se na ní zapsalo mnoho stavebních stylů, působí vcelku  vyváženým dojmem a je skutečně impozantní dominantou celého náměstí.

Při stavbě stanice metra v roce 1978 učinili dělníci v blízkosti této katedrály senzační objev. Několik metrů od ní narazili na kamenný disk, do kterého byl vyryt reliéf aztécké bohyně Coyolxauhqui. Disk měřil v průměru 3,5 metru a vážil 8500 kg. Tento objev dal podnět k dalším vykopávkám, a ty odhalily část chrámové pyramidy (dnes Templo Mayor), jež  podle všeho kdysi vévodila náboženskému a politickému centru Aztéků. Symboly moci dvou naprosto odlišných kultur tak leží jen v několikametrové vzdálenosti.

Dalším místem, kde může návštěvník vidět něco málo z předkolumbovské architektury, je Náměstí tří kultur ve čtvrti Tlatelolco. Zde kdysi leželo centrum jiného města, jež bylo ve své době rivalem Tenochtitlánu. Dnes tu vedle sebe stojí moderní budovy, koloniální klášter a části aztéckým chrámů. Původních aztéckých staveb se tedy na území hlavního města zachovalo jen mizivé množství a archeologové se musí smířit s tím, že ty, co snad nebyly Španěly úplně zničeny, jsou pohřbeny pod moderní zástavbou. A už vůbec není možné s každým novým objevem zničit celý blok domů, jak tomu bylo při odkrývání Templo Mayor.

Co se však týče historie původních obyvatel země, může se hlavní město Mexico pochlubit Národním muzeem antropologie, jedním z nejlepších svého druhu ve světě. Nejcennější exponáty, nalezené po všech koutech mexického území, putují právě sem. Tak jako samotné Mexiko, i jeho největší muzeum má za sebou vcelku akční historii. Před několika lety byl totiž jinak poklidný život historických unikátů narušen nezvanými návštěvníky. Na Štědrý večer roku 1985 si odtud několik podnikavých zlodějů odneslo celkem 173 předmětů nevyčíslitelné hodnoty. Byl to skoro zázrak, že dnes je většina z nich už zase na svém místě – byly totiž náhodou objeveny při jednom z drogových zásahů v roce 1989.

Samotné muzeum je rozděleno do dvou hlavních částí. V prvním patře jsou ukázky ze života a tvorby současných indiánských obyvatel Mexika a v přízemních místnostech lze spatřit  památky už zaniklých národů. Kultura starých Aztéků však zažívá v hlavním městě velkou renesanci a na základě historických popisů a zachovaných tradic se skupiny nadšenců pokoušejí dávné obřady a obyčeje obnovovat. Aztécký tanec v nádherných pestrobarevných oděvech ale nemá být jen úžasnou podívanou pro kolemjdoucí. Letáčky rozdávané těm, co se zastaví, mají připomenout, že tanec je také „oslavou Boha a způsobem pochopení filozofie Anahuacu, která vyznává dualitu vesmíru Atlachinolli.“

Kdo si chce udělat živější představu o tom, jak asi vypadaly aztécké plovoucí zahrady, měl by se rozhodně vypravit do Xochimilca na jižním okraji města, kde bylo obnoveno několik původních kanálů. Zdejší „květinová pole“ jsou dnes jedním z nejvyhledávanějších míst odpočinku a zábavy. Po vodních cestách křižují desítky lodí všemožně a kýčovitě ozdobených barevnými květinovými motivy. Jejich pasažéři si vychutnávají pohled na zelené břehy, vdechují poměrně čerstvý vzduch, bez přestávky něco konzumují a naslouchají zpěvákům a hudebníkům tradičních mariachi. Písně doprovázené hlavně dechovými nástroji se ne náhodou podobají naší dechovce. Tento,pro Latinskou Ameriku tak nezvyklý hudební styl, sem prý byl zanesen přímo ze střední Evropy.

Večer se ulice města zpěváky mariachi jen hemží. A za malý peníz zazpívají jen pro vás. Zpěváků je však tolik, že i přes svou obrovskou popularitu musí být v získávání zákazníků doslova agresivní. Neváhají vrhat se třeba na taxíky, jen aby jejich pasažéry zlákali alespoň k jedné písni.

Několikrát do týdne se odehrává ve večerních hodinách na prostranství mezi katedrálou a Templo Mayor zase jiné představení. Staré tance Aztéků se tu nejen předvádějí, ale i učí. A kdo má zájem, může se přidat. Dunivý hlas bubnů je možné zaslechnout ještě daleko od náměstí, kde se mísí s troubením aut, výkřiky pouličních prodavačů, rockovou hudbou barů a břinkavým zvukem trubek černě oděných mariachi.

Špinavé, chaotické a hlučné Ciudad deMéxiko se může jen těžko srovnávat s „plovoucí zahradou“ Aztéků. Ale i když připomíná časovanou bombu, život v něm tiká příliš rychle a hlasitě na to, aby si s tím miliony jeho obyvatel opravdu lámali hlavu.