Dawson City
V roce 1957 natočila dvojice režisérů Wolf Koenig a Colin Low asi dvacetiminutový dokument, který nazvali City of Gold. Byl o Dawson City – malém zapomenutém městě daleko na Severu. Dokument byl doprovázen komentářem místního rodáka a známého odborníka na období zlaté horečky Pierra Bertona. Jeho otec byl jeden z mnoha tisíců těch, které sem přilákala vidina žlutého kovu. Stejně jako většina z nich přišel pozdě a žádné zlato nenašel. Usadil se však v pulsujícím městě a zažil s ním jeho vzestup i úpadek. Malý Pierre tak strávil své dětství ve městě s několika sty obyvatel, kde každý rozpadající se dům nesl kousek slavné historie. Když byl dokument nominován na Oskara a k překvapení všech cenu americké filmové akademie nakonec získal, pozornost veřejnosti se znovu upřela k městu, které už jednou do centra světového zájmu patřilo. To bylo ovšem v dobách, kdy v něm žilo čtyřicet tisíc lidí a v dosahu chůze od města leželo všechno zlato světa.
Stejně jako většina z nich přišel pozdě a žádné zlato nenašel. Usadil se však v pulzujícím městě a zažil s ním jeho vzestup i úpadek. Malý Pierre tak strávil své dětství ve městě s několika sty obyvatel, kde každý rozpadající se dům nesl kousek slavné historie. Když byl dokument nominován na Oskara a k překvapení všech cenu americké filmové akademie nakonec získal, pozornost veřejnosti se znovu upřela k městu, které už jednou do centra světového zájmu patřilo. To bylo ovšem v dobách, kdy v něm žilo čtyřicet tisíc lidí a v dosahu chůze od města leželo všechno zlato světa.
Teritorium
Teritorium Yukon je jedním ze dvou kanadských teritorií. Leží v severozápadním cípu Kanady a je téměř stále stejně liduprázdné, jako bylo kdysi. Jeho uzemí tvoří pouhých 5 % rozlohy Kanady, což by se mohlo zdát málo, ale vzhledem k obrovskému území se jedná o 483 450 km2. Na tomto území žije asi 32 000 obyvatel, to znamená, že na každého obyvatele tu v teritoriu vychází asi 15 km2.
Pokud si však uvědomíme, že 23 000 obyvatel žije v hlavním městě Whitehorsu, získáme představu, jak liduprázdné je to dosud uzemí. O druhé a třetí místo v počtu obyvatel se dělí dvě o mnoho menší města: Watson Lake – město o 1700 duší, které je důležitou zastávkou na slavné Alaska Highway a Dawson City, kde turistický zájem posledního desetiletí způsobil silný narůst populace na 2000. Pro pořádek je však nutno dodat, ze zhruba polovina obyvatel Dawson City na dlouhou arktickou zimu opouští. Stejně jako před sto lety nemá teritorium stále ještě dostatek obyvatel, aby se mohlo stát provincií.
Jeho osídlování začalo velmi sporadicky. Od dob kalifornské zlaté horečky v polovině 19. století se část prospektoru přesouvala směrem k severu a prožila několik zlatých horeček v oblasti Britské Kolumbie. V létě roku 1884 přešli první zlatokopové pobřežní průsmyky a ocitli se v povodí řeky Yukon. V období krátkého arktického léta se zabývali rýžováním zlata a přes dlouhou zimu utráceli v několika zdejších saloonech své těžce vydělané peníze. Málokdo z nich opouštěl divočinu, jednoduše proto, že cesta zpět byla příliš časově a finančně náročná. Centrem celé oblasti bylo město Circle City, které leželo na území americké Aljašky a mělo asi 1200 obyvatel. Zlatokopové, co tu žili, se nestarali o zbytek vzdáleného světa a ten se zase nezajímal o ně. To se však mělo velmi brzo změnit.
Henderson a Carmack
V létě roku 1896 se v místech, kde se do kalných vod Yukonu vléval průzračný tok řeky, nesoucí indiánsky název Throne-Diuck, sešli dva muži. Jeden z nich – Kanaďan skotského původu Robert Henderson – byl zkušený prospektor, který téměř celý život strávil hledáním zlata. Do oblasti se dostal na doporučení svého přítele a majitele vodní pily Josepha Ladua. Vystoupal na mohutný vrch, jenž dominoval krajině a uviděl šest potoků, které se radiálně rozbíhaly do všech stran. Namátkou vybral jeden z nich, kde zkusil štěstí. V první pánvi našel zlata za deset centů a to byl velmi dobrý výsledek. Henderson pak s několika druhy strávil léto rýžováním a s novými zásobami se vracel zpět k potoku, který nazval Zlaté dno.
Druhým mužem byl Američan George Washington Carmack. Byl patrně jediným bělochem v celém povodí Yukonu, kterého slovo zlato nevzrušovalo. Odešel totiž sem na Sever, aby se stal Indiánem. Oženil se s Indiánkou, žil v domorodé vesnici na horním Yukonu a na svoji hanlivou přezdívku Siwash George byl dokonce hrdý. Na řeku Thron-Duick, které se už brzy mělo začít říkat Klondike, přišel proto, aby tu se svými indiánskými příbuznými Skookumem Jimem a Tagishem Charleyem nalovil lososy na zimu. Podle zlatokopecké etikety se Henderson podělil s Carmackem o informaci o svém nálezu a doporučil mu, aby taky zkusil štěstí na některém potoce. Pozval taktéž Carmacka, aby si vykolíkoval zábor na Zlatém dně a tehdy prý padla věta, která Hendersonovi změnila život: „Pro tebe tam místo ještě je, Georgi, ale nechci tam vidět žádného z těch rudých ďáblů!“ .
O několik dní později – přesně 17. srpna 1896 – nabral Skookum Jim štěrk z Králičího potoka a našel na pánvi zlata za čtyři dolary. Bylo jasné, že nález s velkým N, o němž zlatokopové tlachali za dlouhých severských zim, právě spatřil světlo světa. Severská etiketa si žádala, aby objev oznámili Hendersonovi, který se lopotil na druhé straně kopce. Místo toho se však všichni tři vydali do zlatokopecké osady Forty Mile zaregistrovat vykolíkované zábory.
Zpráva se rychle rozkřikla a zástupy zlatokopů vyrazili do oblasti Králičího potoka. Jediný, kdo nic netušil, byl Bob Henderson. Když se po měsíci vrátil do civilizace, byl Králičí potok, kterému se nyní začalo říkat Bonanza, vykolíkován od pramenů až ke svému ústí do Klondiku. Na toho, kdo celý objev v podstatě inicioval, nezbylo nic. Jak to vyjádřil později jeden z pamětníků: „Henderson byl sice ve správném kostele, ale seděl ve špatné lavici!“
Zrození města
Zatímco se zlatokopové propírali štěrkem Bonanzy, potomek francouzských hugenotů Joe Ladue si zaregistroval pozemky u ústí Klondike, protože předpokládal, že nová zlatá pole budou vyžadovat dobrý přístav. Přemístil sem svoji vodní pilu a postavil na bažinaté půdě dřevěný dům, které sloužil jako obydlí, obchod a nálevna. Do zimy přibyly čtyři další domy a shluk budov a stanů pak pojmenoval po vládním geologovi Dawsonovi, který předpověděl velký nález zlata na Aljašce. Centrum zlatokopů Circle City dlouhou dobu vzdorovalo zprávám o zlatě. Když však byly potvrzeny věrohodnými lidmi, všichni zlatokopové se jako mávnutím proutku přestěhovali do Dawsonu a Circle City téměř přestalo existovat.
Ale zatímco se zpráva o zlatě šířila údolím Yukonu rychlostí světla, vnější svět netušil, že bylo objeveno naleziště s koncentrací zlata, o jaké se nikomu ani nesnilo. Kanadský vládní zmocněnec William Ogilvie, který vyměřoval hranici mezi Aljaškou a teritoriem, poslal zprávu o nálezu do Ottawy, kde dokonce vyšla jako úhledná brožurka, ale nikdo ji nevěnoval pozornost.
Nové město na soutoku zatím prožívalo nejkurióznější období své existence. Pestrá populace drsných mužů tu žila ve stádiu permanentního nedostatku. Chyběly potraviny, chybělo pití a chyběla děvčata. Jediná věc, které bylo v Dawsonu dostatek, bylo zlato. Ještě nikde na světě nežila komunita milionářů v tak mizerných podmínkách. V celém Dawsonu byly dvě slepice a jejich jedno vejce stálo dolar, sůl se vyvažovala zlatým prachem a pět minut v neckách s teplou vodou stálo dolar a půl. Minutový tanec s děvčetem přišel na pět dolarů a není divu, že tanečnice vydělávaly kolem sta dolarů za noc. Jen pro srovnání – rakousko-uherský úředník v té době vydělával asi 50 dolarů měsíčně a průměrná mzda v USA byla jeden a čtvrt dolarů denně.
Teprve po jarním tání roku 1897 připluly dva parníky a odvezly asi osmdesát otrhaných šťastlivců. Jediným nákladem bylo zlato v zavazadlech pasažerů. Jak kdosi později spočítal, bylo ho více než tři tuny. V přístavu Svatý Michal u ústí Yukonu přesedli na dva škunery směřující do San Franciska a Seattlu. První z nich doplul do San Franciska 15. července a lidé si s úžasem přečetli noviny s palcovými titulky: „Tuna zlata na palubě Excelsioru!“ O dva dny později přistál škuner Portland v Seattlu a světa se zmocnilo zlaté šílenství.
Horečka
Na sto tisíc lidí ze všech končin světa se vydalo na pochod. Jako novodobí argonauti vypluli na svoji výpravu za zlatým rounem. Někteří se vydali kuriózními cestami jako kanadským vnitrozemím nebo přechodem aljašských ledovců. Většina z nich ke Klondiku nikdy nedorazila. Ti, kteří poslechli rady zkušených a na druhou stranu neměli dostatek peněz, aby připluli do Dawson City parníkem proti proudu Yukonu, se vydali ke dvěma pobřežním průsmykům: Whitově a obávanému Chilkootu. Na pobřeží vyrostly narychlo osady Skagway a Dyea, kde přistávaly lodě s davy lidí lačnících po zlatě. Dvacet tisíc z nich si vybralo Chilkoot, který byl sice vyšší, ale kratší a končil u Lindemannova jezera, odkud bylo možno doplout do Dawsonu po vodě. Dobová fotografie zachycují zástup lidí v závěrečném stoupání na vrchol průsmyku se stala symbolem zlaté horečky. Vrchol byl současně hranicí mezi Kanadou a USA a stanicí Kanadské jízdní policie. Ta byla neúprosná. Každý, kdo chtěl vstoupit do teritoria, musel mít 450 kg potravin a přibližně stejnou hmotnost osobního vybavení. Pro muže, z nichž mnozí neměli nikdy předtím na zádech batoh, to znamenalo vystoupat tuto cestu až čtyřicetkrát! Kdo neměl předepsané zásoby, byl bez milosti poslán zpět.
Protože jen málokdo stihl přejít průsmyky před začátkem zimy, vznikly u Lindemannova a Bennettova jezera velké stanové tábory, jejichž obyvatelé celou zimu stavěli lodě. Byla to velmi rozmanitá flotila, která vznikla rukama lidí, kteří mnohdy drželi poprvé v životě kladivo. Na jaře roku 1898 vyplula flotila více než sedmi tisíc lodí na další cestu za zlatem. Když se jim podařilo zdolat nebezpečné peřeje Whitehorse a Box Canyon, zbývalo jim asi 500 mil relativně klidné plavby.
První lodě dopluly do Dawson City kolem 8. června a pak jich přibývalo každým dnem, až nebylo kde přistávat. Dawson se během měsíce stal největším kanadským městem na východ od Winnipegu a na sever od San Franciska. Většina argounautů s úžasem zjistila, že od nálezu na Králičím potoku uběhnou zanedlouho dva roky.
Paříž Severu
Zatímco argonauti budovali lodě u Lindemannova jezera, Dawson City prožilo další hladovou zimu. Počet obyvatel dosáhl asi 4000, tedy dvojnásobek dnešního stavu. Těch několik šťastlivců, kteří dojeli do Dawsonu ještě na podzim roku 1897, přijelo nalehko a neměli dostatečné zásoby. Kanadská jízdní policie dokonce nabídla peníze těm, kdo na počátku zimy město opustí. Současně vydala vnitřní nařízení, že nesmí být nikdo uvězněn, kdo nemá vlastní zásoby potravin. Přesto Dawson zimu přežil. S jarním táním a připlutím hlavní flotily novopečených zlatokopů se situace otočila o 180°.
S lidmi, kteří přijeli za zlatou vidinou, přibyla do města také řada těch, kteří chtěli na Severu podnikat a přiváželi nejrůznější zboží. Dawson, kde kromě zlata a hladu nebylo nic, byl vděčný za cokoliv. Staré noviny, vejce, plechovky kondenzovaného mléka nebo ústřic, dámské klobouky a oblečení. Jeden podnikavec přivezl krávu a sklenice čerstvého mléka se začala prodávat za pětkrát vyšší cenu než panák whisky. Milionáři v Dawsonu byli ochotni zaplatit jakoukoliv cenu za jakoukoliv vymoženost, která připomínala civilizaci. Na bažinách za hlavními ulicemi vyrostly ulice stanů a nově příchozí – cheechakos, tedy zelenáči – zaplavili i přilehlý svah. Dawson se díky nim stal metropolí. Teď, když už pochopili, že většina zlatonosné půdy byla rozebrána dřív, než svět vůbec uslyšel slovo Klondike, měli spousty času k přemýšlení. Mnoho z nich se nechalo najmout na práci na zlatých polích, mzda byla velmi slušná – deset dolarů denně bylo zhruba osminásobkem mzdy na Jihu, jenomže pronájem nejlacinějšího pokoje na měsíc stál víc než apartmá v New Yorku za celý rok. Někteří začali provozovat své původní profese a někteří se jen potulovali po ulicích, konzumovali svoji tunu zásob a sledovali slávou a zlatem ověnčené majitele záborů na potoce Bonanza a Eldorádo jako byl Velký Alex, Šťastný Švéd, Antone Stander nebo Dick Lowe. Kromě těchto všeobecně známých šťastlivců se v Dawsonu pohybovalo několik neznámých lidí, kteří vstoupili do dějin až mnohem později.
Jedním z nich byl kurdějemi stižený mladík, který prolézal místní nálevny a bez ohledu na svou nemoc dychtivě naslouchal příběhům zlatokopů. Překročil Chilcootský průsmyk ještě v létě 1897, ale zámraza ho zastavila u řeky Steward, kde se svými přáteli přezimoval. V Dawson City strávil jen asi 23 dní a z toho ještě část v místní nemocnici, ale materiál, který stačil nasbírat, ho zásoboval ještě dlouhou dobu. Jeho jméno bylo Jack London.
Druhým byl bankovní úředník Robert Service. Když vypukla zlatá horečka, živil se jako potulný písničkář a v Dawsonu získal práci v místní Komerční bance. Z odposlouchaných příběhů složil řadu básní, které jsou tím nejlepším, co bylo o zlaté horečce napsáno. Jeho slavnou baladu O kremaci Sama McGee lze zaslechnout v Dawsonu dodnes. Pro Roberta Service byl pobyt na Severu nesporně inspirační, neboť se stal prvním kanadským básníkem, kterému skládání básní vyneslo milion dolarů.
Třetí zimu prožil Dawson v absolutním nadbytku. Bylo zde možno koupit téměř cokoliv, od čerstvých hroznů po broušené diamanty. Ve městě pracovalo na sedmdesát lékařů, nespočet právníků, vyrostla zde divadla, řada nových hotelů, tři nemocnice a škola. Začalo vycházet několik periodik a Dawson City, ačkoliv nemělo dlážděné ulice (a nemá je dodnes), mělo vymoženosti jako telefon, tekoucí voda, rozvod elektřiny nebo pouliční osvětlení. Počet obyvatel byl velmi proměnlivý. Lidé se přelévali do satelitních osad a zase zpět. Na soutoku Bonanzy a Eldoráda, kde dnes najdeme jen pár zrezivělých strojů, se nacházela desetitisícová osada Great Forks. Na levém břehu Klondiku, na vrbičkami zarostlé bažině, stálo město Klondike City, kam Kanadská jízdní policie vystrnadila místní prostituci.
Kanadská jízdní totiž vládla pevnou rukou nad dodržováním zákona v mumraji jakým Dawson v krátkém období své slávy bezesporu byl. Ač to zní v dnešních podmínkach téměř neuvěřitelně, tito mizerně placení strážci zákona byli neúplatní. Museli dodržovat zákon mezi lidmi, jejichž denní výdělek často převyšoval jejich celoroční mzdu. Co zní ovšem ještě neuvěřitelněji, je to, že se těmto mužům podařilo zákon v rušném létě 1898 opravdu ohlídat. Během této doby se v Dawsonu neudala jediná vražda ani významnější krádež. Nejčastějším prohřeškem ve městě, kde platily kanadské zákony viktoriánské éry, byla práce v neděli a jsou známy případy, kdy byli pokutováni muži, kteří si štípali v neděli dříví nebo chytali ryby.
Tři roky poté, co Henderson oznámil svůj nález Carmackovi, bylo objeveno zlato daleko na plážích americké Aljašky u ústí Yukonu a hvězda Dawsonu začala zapadat. Během několika týdnů v létě 1899 město opustilo na osm tisíc lidí. Štěrk potoků byl postupně propírán a jak pohádková koncentrace vymizela, bylo nutno investovat do těžby stále více kapitálu. Byly postaveny mohutné korečkové bagry, které několikrát přeoraly koryta potoků až do hloubky 17 metrů a kolem roku 1910 už byly všechny zábory na legendárních potocích v rukou velkých těžebních společností. Dawson City se stal městem těžařských dělníků a v době, kdy si ho vybral za svůj domov moravský dobrodruh Jan Eskymo Welzl, měl už méně než 4000 obyvatel. S výstavbou Alaska Highway odešla většina obyvatel do Whitehorsu, kam bylo v roce 1953 přesunuto i hlavní město teritoria. Poslední těžební společnost opustila Dawson City v 60. letech a město upadlo do strnulé letargie.
Poslední dobrodružství
Každého 17. srpna probíhá v Dawson City slavnost zvaná Discovery Day. Je to největší slavnost ve městě, která každoročně připomíná, jak bylo město založeno. Každý rok je také navštěvována stále rostoucím množstvím turistů. Dnes se dá už jen těžko mluvit o chátrajícím městě.
Když vznikl na konci padesátých let zmiňovaný dokument, mělo Dawson City asi čtyři stovky obyvatel. Od těch dob se počet obyvatel vyšplhal na 2000. Je to sice jen zlomek bývalé slávy, ale nasvědčuje, že se počet těch, kteří se rozhodli alespoň část roku považovat město za svůj domov, se zvyšuje. Jejich rozhodnutí je pochopitelné. V žádném kanadském městě nepocítíme genius loci jako právě zde. Stačí se jen projít za půlnočního slunce liduprázdnými ulicemi kolem historických domů. Všichni, kdo městem kdysi prošli, tu zanechali nesmazatelný vryp svého osudu. Bylo to možná proto, že zlatá horečka na Klondiku byla tak nesmírně intenzivní, velmi rychle začala a stejně rychle skončila a v mnoha směrech byla velmi bláznivým a nelogickým podnikem.
Podle Pierra Bertona se na sto tisíc lidí z celého světa vydalo za zlatem, ale do Dawson City dorazilo jen 30 – 40 tisíc. Asi polovina z nich začala zlato opravdu hledat, ale jen kolem čtyř tisícovek vůbec nějaké zlato našlo. Jen pár stovek ho našlo tolik, aby z toho zbohatli a jen malá hrstka z nich si toto bohatství opravdu udržela. Historie Klondiku je plná osudů lidí, kteří se přes noc stali milionáři a pak svůj život dožili jako zchudlí a zlomení lidé.
Většina z těch, kteří připluli v létě 1898 do oblasti Klondiku, pochopila teprve na místě, že to nebylo zlato, kvůli čemu opustili svá zajištěná místa v zaměstnání a své rodiny. Nikdy předtím a nikdy potom se už neměli stát účastníky něčeho tak intenzivního, co se tak nesmírně hluboce zapsalo do jejich duší. Pro většinu z nich to bylo největší dobrodružství, jaké ve svých životech zažili.