Delfy
Pohled do budoucnosti, rada bohů, co udělat, jak se zachovat – kdo by někdy nezatoužil po takové pomoci? A tak lidstvo od pradávna provází věštění. V antice se mu přikládal značný význam pro život jednotlivce i společnosti, věštění nabylo řady rozmanitých forem a vznikly organizované instituce, které se předpovídáním budoucnosti zabývaly. Nejslavnější z nich byla věštírna v Delfách, panhelénská svatyně, jejíž význam zdaleka přesahoval pouhou továrnu na iluze.
Ono místo na úpatí Parnasu chráněné mohutnými Faidriadami, dvojicí 700 m vysokých skalních stěn, na které při popisu lokality nezapomněl žádný antický autor, je samo o sobě kouzelné. Aby také ne – když chtěl všemocný Zeus zjistit, kde leží střed světa, vypustil současně dva orly, jednoho od západu a druhého z východu. Setkali se právě tady a Zeus sem pak vhodil posvátný kámen nazývaný stejně, jako místo, jež vyznačoval – omfalos, pupek světa. Můžeme se jen dohadovat, zda šlo o místo náhodné, neboť zde už od časů, kdy se vynořila z Chaosu, sídlila Gáia neboli Gé, Matka Země, jež tu byla i první věštkyní a kromě toho také Diovou babičkou. Její svatyni střežil hrozivý had či drak Pýthón. Toho později zabil Apollón, bůh nejvíce spojovaný, ať už osobně nebo prostřednictvím některého ze svých potomků, s věštírnami. I to nám samozřejmě osvětlí řecká mytologie. Dvojčata Apollóna a Artemidu zplodil Zeus s bohyní Létó původu titánského (to, že oba měli při aktu lásky podobu křepelek, berme jako roztomilost pro další vývoj zcela nepodstatnou). Když se žárlivá Héra dozvěděla o další z Diových četných avantýr, rozhodla, že Létó nenajde žádné pevné místo, kde by mohla porodit, a ještě vyslala Pýthóna, aby ji pronásledoval. Létó nakonec našla útočiště na bludném ostrově Délos, kde porodila. Apollón pak ještě jako chlapec za příkoří, které způsobil jeho matce, Pýthóna zabil. Následně musel na osm let odejít do podřadné služby, než mu bylo odpuštěno, ale vrátil se, znalý již věšteckého umění, ovládl delfskou svatyni a učinil z ní svou věštírnu.
Kdyby měl každý příběh v řecké mytologii jen jednu podobu, byl by úkol vypravěčův snadný, jenže ono to tak není. Naopak – většina bájí se vyskytuje v několika verzích, které si někdy mohou i odporovat, jindy se zase prolínají v zašmodrchaném klubku postav a činů. A tak se můžeme dočíst třeba i o tom, že na Delfy upozornila Apollóna jakási nymfa, kterou potkal, když dlouho hledal místo, kde by mohl realizovat své předsevzetí zbavit lidstvo strachu z budoucnosti tím, že pro ně založí věštírnu. A v Delfách našel svatyni střeženou Pýthónem.
Když povoláme na pomoc suchou řeč faktů, zjistíme, že nejstarší archeologické nálezy svědčící o jakémsi kultu pocházejí z neolitu (cca 4000 let př. n. l.), z jedné jeskyně na úbočí Parnasu. V mykénské době zde byla svatyně již v místech té dnešní, už tehdy se tu nějakým způsobem věštilo a médiem byly ženy. Založení svatyně, jejíž pozůstatky dnes obdivujeme ve vykopávkových areálech a také v místním muzeu, významem příliš nezaostávajícím za Národním archeologickým muzeem v Athénách, pak koresponduje s dobou, kdy se Řeckem rychle šířil Apollónův kult, původně pocházející z Malé Asie (8. stol. př. n. l.). Řečeno tím úplně nejsušším jazykem vědy, mýtus o Pýthónovi a Apollónovi, jenž po zabití hada/draka získal přídomek Pýthios, dokládá vítězství antropomorfního božstva nad theriomorfním.
Celý příběh připomínal každých osm let rituál Septerion, odehrávající se nedaleko od hlavního Apollónova chrámu. Nebyla to však zdaleka jediná událost tohoto typu, která se ve svatyni konala. Vůbec nejslavnější byly pýthijské hry, zprvu organizované rovněž v osmiletých intervalech, ale od 6. stol. př. n. l. v cyklu čtyřletém, a to vždy v září třetího roku každé olympiády. Jejich legendárním zakladatelem byl samozřejmě Apollón, a tak nepřekvapí, že zprvu šlo jen o soutěž básníků, kteří přednášeli oslavné hymny na Apollóna a doprovázeli se při tom na lyru. Vždyť mezi početné Apollónovy kompetence patřila i hudba a poezie, stejně jako výtvarné umění a vůbec všechny činnosti, které člověk prováděl v enthusiasmu, duševním stavu, v němž se octl, když do něj vstoupilo božstvo. Do stejné kategorie činností patřilo i věštění – věštný stav se označoval výrazem mania, což sice doslova znamená „šílenství“, ale dá se vysvětlit i jako „svaté nadšení“ nebo „vytržení“, a tak věštci, básníci, recitátoři, ale třeba i milenci ztrativší smysl pro okolní svět, ti vši…
Úplné znění článku naleznete zde