Česko se probouzí do mrazivého prosincového rána. Lidé zapínají rychlovarné konvice, někteří otáčejí knoflíkem přímotopů. Z vozoven vyjíždí jedna tramvaj za druhou, blíží se ranní dopravní špička. V továrnách se rozbíhají stroje. Na velké čelní stěně centrálního energetického dispečinku v pražské Elektrárenské ulici se údaj o spotřebě elektřiny rychle přibližuje údaji o dodávkách z elektráren. Dispečer zmáčkne tlačítko a 250 km daleko se otevírají ventily a široké potrubí hltá hektolitry vody.
Voda se řítí z horní nádrže dvěma 1,5 km dlouhými přivaděči o průměru 3,5 m a padá na turbíny, jež roztáčejí generátory. Během necelých dvou minut dosáhne elektrárna výkonu 650 MW, který pokryje zvýšenou spotřebu elektřiny v zemi. V plném výkonu mohou turbíny pracovat nepřetržitě 6 hodin. Voda, jež předala svou sílu, pak dvěma tunely o průměru 5 m odtéká do spodní nádrže. Mimo špičku, což bývá obvykle v noci, reverzní Francisovy turbíny obrátí směr otáčení a začnou fungovat jako čerpadla, která vrátí vodu z dolní nádrže zpět do horní. Tak funguje přečerpávací vodní elektrárna Dlouhé Stráně, postavená v masivu Mravenečníku v centrální části Jeseníků. Rozsáhlé průzkumy, prováděné již v 60. letech minulého století ukázaly, že právě tady je díky velkému převýšení 510 m nejvhodnější místo pro vybudování soustavy dvou vodních nádrží, spojených potrubím přes turbíny s generátory.
Přečerpávací elektrárna vyrábí elektřinu od roku 1996, těžké stavební stroje se však zakously do vrcholu Dlouhých Strání již v roce 1978. Nejprve obnažily skalní masiv. S pomocí dynamitu v něm pak stavbaři vyhloubili kráter, hluboký téměř 40 m a navršili jeho stěny.. Vnitřní plášť nádrže pokryli 18 cm silnou vrstvou přírodního asfaltu dovezeného z Albánie, jenž jako jediný byl schopen vydržet rozsah teplot od minus -30 ºC do +60 ºC, aniž by docházelo k jeho poškození či změnám. Horní přehradní jezero, ležící na vrcholu kopce v nadmořské výšce 1350 m, má při plném napuštění plochu 15 ha. Při vyprázdnění nádrže jeho hladina klesne o 22 m. Jednou z nejsložitějších stavebních operací bylo vybudování souběžných štol a jejich osazení přívodními rourami. V horní části, kde má voda malý tlak, jsou jejich stěny silné 12 mm, zato ve spodní, kde působí tlak až 55 atmosfér, dosahují tloušťky 54 mm. Každou rouru o váze přibližně 70 tun a délce 8–24 m bylo nutné do štol spouštět po kolejové trati a sledovat jejich naprosto přesné dosednutí. Po svaření spojů byl volný prostor mezi potrubím a skálo…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Jeseníky