Evrglades - článek časopisu Země světa v monotematickém vydání Florida

Everglades – Řeka Trávy

Když byl v roce 1947 oficiálně vyhlášen národní park Everglades, vyšla současně i kniha vlivné publicistky Marjorie Stoneman Douglasové The Everglades: River of Grass („Everglades: řeka Trávy“). Autorka odvodila název od indiánského pojmenování oblasti Pa-hai-okee – Travnaté vody. V době, kdy kniha vyšla, byla už podstatná část nejznámějších floridských mokřadů odvodněna a využita coby zemědělská půda či stavební parcely. Autorka chtěla poukázat nejenom na nevybíravé způsoby zacházení s panenskou přírodou, ale taky na skutečnost, že Everglades jsou vzácný a unikátní biotop. Mnoha důkazy v knize doložila, že to, co se považovalo za rozsáhlé bažiny, je ve své podstatě mohutná řeka.

 Téměř celé území Floridy leží na vápencovém podloží, které je pozůstatkem pravěkých moří. V dobách meziledových byly vápencové vrstvy pravidelně zaplavovány a mírně kyselá voda vytvářela ve vápenci rozsáhlé krasové systémy zadržující obrovské množství podzemní vody. Tato zásobárna se označuje jako floridská zvodeň (Florida Aquifer) a patří k největším zásobárnám sladké vody na planetě. Na mnoha místech vystupuje na povrch a vytváří vodní plochy, které pak napájejí pomalu tekoucí řeky.

Díky nepatrnému spádu se voda z oblasti střední Floridy dostává řekou Kissimmee do největšího floridského jezera Okeechobee, odkud pak protéká bažinami Everglades k pobřeží Mexického zálivu. Výškový rozdíl mezi hladinami jezera a moře činí zhruba 3–3,5 m. Řeka, která takto vzniká, je dlouhá 160 km a široká 100 km, voda se v ní při minimálním spádu pohybuje rychlostí pouhých několika desítek až stovek metrů za den. Průměrná hloubka se uvádí 15 cm, ale ta kolísá v průběhu roku. Kolem 70 % veškerých srážek spadne od dubna do října, zima se považuje za období sucha, kdy může voda na některých místech úplně zmizet.

Podstatná část řeky je zarostlá mařicí Cladium jamaicense, což je tvrdý druh trávy podobné ostřici. Právě ona vytváří typický vzhled zdejších bažin a od ní se odvozuje jejich indiánský název. Vyrůstá z několikametrové vrstvy rašeliny, která se nahromadila během posledních pěti tisíc let mezi hladinou a vápencovým podložím. Část Everglades je zaplavena jen 3–7 měsíců v roce. Taková místa se nazývají prérie a vyznačují se mnohem vyšší diverzitou rostlin. Z bažin vyčnívají hammocks, ostrovy o výšce do jednoho metru, kde najdeme tvrdé dřeviny jako duby, březule či železovce a také některé druhy palem. Další palmy pak rostou na nejvyšších a tedy nejsušších místech Everglades, která sdílejí s místní endemickou borovicí Elliottovou.

Severozápadní část národního parku Everglades sousedí s rezervací Big Cypress, kde voda protéká hustým pralesem tisovců dvouřadých. Stromy na chůdovitých kořenech vytvářejí oporu pro liány i epifyty a jejich chladivé přítmí slouží jako domov mnoha živočišných druhů.

V místech, kde národní park dosahuje k Mexickému a Floridskému zálivu, pak vyrůstají husté porosty mangrovů protkané mnoha kanály. Půda chudá na kyslík je nutí vytvářet vzdušné kořeny a jejich hustá spleť poskytuje útočiště rybám, korýšům a mnoha ptákům. Právě tady se sladká voda míchá se slanou a řeka Trávy na své pomalé cestě dosáhne moře.

 

Národní park Everglades - časopis Země světa - monotematické vydání Florida
Pa-hai-okee – Travnaté vody

Nepřístupná divočina

Národní park Everglades má rozlohu přes 6 000 km2 a spolu s rezervací Big Cypress (2 916 km2) tvoří území o velikosti Pardubického a Královéhradeckého kraje dohromady. Přesto dnes chráněná část zabírá jen necelou třetinu původních bažin. V průběhu 19. a 20. stol. byl vystavěn masivní systém kanálů, hrází a přečerpávacích stanic, které odvodnily téměř polovinu Everglades a umožnily využití mokřadů pro zemědělství a výstavbu měst.

Významným zásahem do ekosystému byl projekt silnice US 41 zvané Tamiami Trail, otevřené v roce 1928. Komunikace sice umožnila propojení Miami na východě s městem Naples na západním pobřeží, ale na přirozený průtok vody mezi jezerem Okeechobee a pobřežím působila jako hráz, což silně ovlivnilo vodní cyklus v celých bažinách. Díky tlaku ochranářů byl nakonec vytvořen systém průtočí pod silnicí, ale jejich počet byl stále nedostatečný. V současnosti se realizuje nákladný projekt, který má nahrazením části silnice několikakilometrovými mosty zabezpečit dostatečný průtok vody v Everglades.

Pokud nepočítáme rozlehlé národní parky na Aljašce, jsou Everglades třetím největším národním parkem kontinentálních USA, větší jsou jen Death Valley a Yellowstone. Díky svému specifickému prostředí patří ovšem k nejméně přístupným. Kvůli bažinám je zde jen omezený počet komunikací.

Zmíněná kontroverzní silnice US 41, která kopíruje severní hranici chráněného území parku a prochází bažinami Big Cypress, slouží současně i jako přístupová cesta. Vede kolem rezervace kmene Miccosukee, původně seminolské komunity, kde se část obyvatel živí aktivitami pro návštěvníky toužící nahlédnout do unikátní přírody. Hlavním dopravním prostředkem je tu airboat, široký člun s mělkým ponorem poháněný leteckou vrtulí ve veliké kleci v zadní části plavidla. Jen tak je schopné pohybovat se šetrně po travnatých bažinách, aniž by zanechalo výrazné stopy na křehkém ekosystému.

V podstatě jedinou silnicí uvnitř parku je zhruba šedesátikilometrový úsek mezi návštěvnickým střediskem Ernesta F. Coea a pobřežní osadou Flamingo. Je příhodná pro jednodenní výlet z Miami a poskytuje docela slušnou představu o Everglades. Po cestě je řada zastávek s vyhlídkami či krátkými procházkami, jako je například populární Anhinga Trail – dřevěná visutá stezka nad bažinami a tůněmi, kde je možno vedle ptáků obdivovat aligátory či vodní želvy z bezprostřední blízkosti. Silnice končí u dalšího návštěvnického střediska ve Flamingu na pobřeží Floridské zátoky. Původní osada, která často sloužila jako základna lovců ptáků a aligátorů, je dnes poměrně opuštěnou lokalitou. Od značného poničení hurikánem Wilma v roce 2005 nabízí jen omezené služby, ubytování ve stanech, skromné občerstvení či možnost lodního výletu po kanálech. Místní marína s tankovacím servisem funguje jako odrazový můstek pro plavby do členitého systému západních Everglades, který je přístupný pouze po vodě a nabízí trasu zvanou Wilderness Waterway v délce několika set kilometrů. Pro ty, jejichž čas se nepočítá na dny, ale pouze na hodiny, je dobrou variantou zapůjčení kánoe a individuální objevování mangrovových porostů.

 

časopis Země světa - Florida - Everglades
Jižní Florida je nejsevernější oblastí výskytu plameňáků amerických

Obří voliéra

I když svoji návštěvu Everglades omezíme na pouhý den a vydáme se na cestu do Flaminga, určitě nás překvapí neustálé kroužení ptáků na obloze, jako bychom byli v nějaké obří voliéře. Další příslušníky ptačí říše objevíme v bažinách, jak proplouvají tůněmi nebo nehnutě číhají na kořist. V 19. stol. byla situace ještě o něco impozantnější. Slavný přírodovědec a malíř ptáků James John Audubon popisuje hejna tak veliká, že zakrývala sluneční svit. Bohužel, právě ptáci v Everglades se stali cílem „péřové horečky“, která v druhé polovině 19. stol. zachvátila celý svět.

Viktoriánské období přineslo obrovskou popularitu dámských opeřených klobouků a kreativita jejich výrobců jako by neznala mezí. Poptávka po peří z volavek, plameňáků a kolpíků dosáhla takového vrcholu, že se stalo doslova stejně cenným jako zlato. Zástupy lovců peří se v masivním zátahu vrhly na americké bažiny. Žádné jiné místo v USA nenabízelo takovou diverzitu žádaných druhů s tak početnými populacemi jako právě Everglades. Města jako New York, Boston či Chicago byla nenasytnými odbytišti ochotnými platit za vzácné peří vysoké sumy. Ve vyhlášených hnízdištích se začala hromadit stažená torza mrtvých ptáků a nespočet mláďat uhynulých hladem poté, co jim lovci zabili rodiče.

Objevily se i skupiny lidí, kteří si uvědomovali, jak strašné následky má diktát paní Módy, a zformovali Národní Audubonovu společnost, jednu z nejstarších ekologických organizací na světě. Společnost si zcela záměrně vzala do názvu jméno slavného ornitologa, aby ukázala, co je smyslem její ochrany. Ze soukromých zdrojů získávala finanční prostředky a za ně začala najímat ochránce přírody.

Jedním z nich byl i Guy Bradley, původně sám lovec, který ale na počátku 20. stol. začal prosazovat nově vyhlášené první zákony na ochranu ptáků. Poté, co ve Flamingu jako strážce přírody a pomocník šerifa zatknul jednoho z notorických pytláků, byl zastřelen otcem delikventa. Stal se nejen hrdinou Everglades, ale i jednou z prvních obětí v boji za ochranu přírody.

Ve vrcholných letech „péřové horečky“ se každým rokem ulovilo asi pět milionů ptáků. V té době se kolem floridských osad nedali najít prakticky žádní opeřenci, ani ti nejběžnější jako volavka bílá či kolpík růžový. I jejich stavy v bažinách byly masivně zdecimovány. Teprve díky postupnému uplatňování ochranářských pravidel, tlaku na veřejné mínění a následném vyhlášení chráněných území se počty ptáků opět začaly zvyšovat.

Dnes žije v Everglades na 360 druhů ptáků, někteří z nich jsou stálí obyvatelé, jiní zde tráví jen část roku. Téměř vždy tu můžeme vidět vysoko na obloze kroužící dravce a mrchožrouty. Mezi nimi je i americký erbovní pták – orel bělohlavý, ale najdeme tu i kondory havranovité či menší orlovce. Opravdovou vzácností je ohrožený luněc bažinný, jemuž nedostatek vody v Everglades omezil jeho hlavní potravu – sladkovodní plže.

V nižších letových hladinách se pohybují hejna kachen a hus, občas přeletí dokonalá a sehraná formace pelikánů hnědých. V nekonečných porostech mařice se brodí několik druhů volavek, občas tu přistane nesyt americký a vzácně se tu objeví i jeřábi. V bahnitém dně tůní hledají potravu hejna ibisů bílých a s nimi občas i kolpík růžový.

Mořské pobřeží není na ptáky o nic chudší. Spletí vzdušných kořenů mangrovů prolézají čiperní ústřičníci, na větvích posedávají další volavky a často tu můžeme zahlédnout anhingu americkou. Její typický postoj s roztaženými křídly znamená, že se právě vrátila z vody. Tento tolik typický pták floridských mokřadů je příbuzný kormoránům a stejně jako oni nemá mazové žlázy k ochraně peří. Po každém lovu si tak musí usušit křídla. Na rozdíl od kormoránů však má rovný ostrý zobák, kterým nabodává ryby jako harpunou.

Ani zde nad mangrovy dojem obří voliéry nemizí. Obloha je tu povětšinou zaplněna velkými hejny racků a rybáků, z nichž mnozí hnízdí na četných ostrovech a ostrůvcích, kde jsou chráněni před pevninskými predátory.

 

Země světa - Florida - Everglades
Kromě téměř všudypřítomných aligátorů žije v Everglades také podstatně menší počet krokodýlů amerických

Milovníci vody a milovníci souše

Snad nejtypičtějšími obyvateli Everglades jsou aligátoři, jimž věnujeme samostatný článek. Zdejší bažiny jsou však domovem i dalšího mohutného plaza. Krokodýl americký, který žije převážně na karibských ostrovech, zasahuje svým rozšířením i na jižní Floridu. Národní park Everglades je tak jediným místem na světě, kde žijí aligátoři a krokodýlové pohromadě. Jejich soužití není kupodivu příliš konfliktní. Na rozdíl od aligátora snáší krokodýl americký dobře slanou vodu, takže se jejich teritoria většinou nepřekrývají. Velikostí prý dokáže převýšit svého sladkovodního bratránka, ale stejně jako u aligátorů se málokdy najde opravdu vzrostlý jedinec. Většina kapitálních kusů padla v minulosti za oběť lovcům. Krokodýl má nejen cennou kůži, ale i horší pověst než aligátor, protože se považuje za agresivnějšího. Dnes je šance na spatření tohoto predátora velmi nízká. Odhaduje se, že na jižní Floridě žije jen asi 1500–2000 krokodýlů, zatímco aligátorů se v Everglades pohybuje asi stokrát víc.

Krokodýl se od aligátora liší především tvarem hlavy. Na rozdíl od širší, vpředu do tvaru U zaoblené aligátoří hlavy je hlava krokodýla užší a špičatější, tvarem připomínající spíše písmeno V. Spolehlivým rozlišovacím znakem je čtvrtý zub v dolní čelisti. Pokud je vidět, jde o krokodýla. U aligátora zapadá do otvoru v horní čelisti.

Vodu milují z plazů rovněž želvy. Písečné pláže na pobřeží využívají velké mořské želvy s oblibou ke kladení vajec, zatímco ve vnitrozemských bažinách a tůních žijí menší druhy jako kožnatky, kajmanky či klapavky. Mezi 50 druhy plazů vyskytujících se v Everglades najdeme i mnoho ještěrů a hadů včetně velmi jedovatých, jako je ploskolebec vodní, jehož biotopem jsou sladkovodní bažiny, nebo korálovec žlutavý, který se zdržuje na sušších vyvýšených místech. Na stejných lokalitách můžeme najít i chřestýše diamantového, nejjedovatějšího hada Severní Ameriky.

Ostrovy v bažinách, porostlé palmami, listnáči a borovicemi, jsou též útočištěm několika druhů větších savců. Z býložravců je to především jelenec virginský, jehož menší poddruh se zde přizpůsobil subtropickým podmínkám. Z větších predátorů pak rys rudý, medvěd baribal a vzácná floridská puma. Tato velmi ohrožená forma pumy americké zvaná Florida panther a kdysi hojná po celém jihovýchodě USA našla v Everglades jeden ze svých posledních domovů. V národním parku, rezervaci Big Cypress a přilehlých bažinách žije kolem 120–130 pum. Je to velmi nízké číslo, ale přesto lepší než v roce 1995, kdy jich ve volné přírodě žila sotva čtvrtina současného stavu. V té době také začal projekt na jejich záchranu. Pumy jsou velmi plachá zvířata, která lze spatřit jen výjimečně.

Mezi mořskými savci dominuje ohrožený kapustňák širokonosý a poměrně hojný delfín skákavý, v pobřežních vodách se občas objevují i plejtváci.

 

Země světa - Florida - Everglades
Pásovec devítipásý se na území USA původně vyskytoval pouze v údolí Rio Grande nedaleko mexických hranic. Už v polovině 19. stol. se ale odtamtud začal šířit k severu a východu, správa národního parku Everglades ho proto dnes považuje za invazivní druh

Nezvaní cizinci

Národní park Everglades byl v roce 1976 vyhlášen biosférickou rezervací UNESCO a od roku 1979 je zapsán na seznamu Světového dědictví UNESCO. Má tedy nejvyšší stupeň ochrany s mezinárodním přesahem. Rozkládá se však v těsné blízkosti velké aglomerace kolem města Miami. To způsobuje, že je pod přímým útokem invazivních druhů, jež dělají nejednu vrásku místním rangerům či ochranářům. Původ některých se dá vysledovat až do první poloviny minulého století, kdy se podstatná část Everglades odvodňovala. Typickým zástupcem tohoto období je kajeput pětižilný pocházející z Austrálie. Ve 30. letech se semena tohoto rychle rostoucího a vůči ohni odolného stromu dokonce rozprašovala z letadel nad bažinami, aby z nich vytvořila využitelný les. Ještě v 70. letech patřil kajeput k oblíbeným zahradním rostlinám floridských domácností. Dnes se považuje za nepřítele číslo jedna a jeho vlastnění, vysazování či distribuce je zakázáno zákonem. Kajeput totiž vytlačuje místní druhy a mění hydrologii Everglades. Les o rozloze jednoho hektaru je schopen odčerpat více než 4 000 hektolitrů cenné vody denně. Navíc se velmi rychle rozmnožuje. Kvete několikrát do roka, takže jeden strom může ročně vyprodukovat až 20 milionů malých semínek, která pak vítr, déšť a oheň roznášejí po okolí. Tato semínka neslouží jako potrava žádnému z živočichů, stejně jako strom neměl na Floridě přirozeného nepřítele. V národním parku byl poprvé zaznamenán v roce 1967 a na konci století už pokrýval přes 200 000 ha Everglades. Kdyby pokračoval stejným tempem, nejslavnější bažiny Spojených států by zmizely během příštího století.

Naštěstí ochranáři zahájili ofenzivu. Původně ve formě pesticidů, které ovšem nelikvidovaly jen vetřelce, ale i místní druhy. Nejefektivnější se nakonec ukázal nepřítel z původní vlasti. Roku 1997 byl přivezen z Austrálie nosatec druhu Oxyops vitiosa, který začal porosty likvidovat. Později mu přišly na pomoc ještě další dva druhy drobného hmyzu. Díky nim se podařilo expanzi zastavit a postupně množství kajeputů redukovat.

Kromě kajeputů se v národním parku bojuje i s dalšími dřevinami, např. pepřovcem brazilským nebo popínavou kapradinou Lygodium microphylum. Oba tyto tropické druhy se v posledních letech považují za hrozbu do budoucna. I proti nim byl nasazen hmyz z jejich původních vlastí, ale v mnoha případech je nutná i fyzická likvidace, což je v tak rozsáhlém ekosystému nadlidský úkol.

Živočišným nepřítelem číslo jedna a postrachem Everglades je krajta tmavá. Tito hadi pocházející z jihovýchodní Asie se do národního parku dostali jako vypuštění domácí mazlíčci, kteří přerostli svého chovatele. Navíc v roce 1992 narušil hurikán Andrew odchovné zařízení a řada plazů unikla do volné přírody. Krajta tmavá nemá na Floridě nepřátele, pouze velcí aligátoři mohou ze vzájemného souboje vyjít vítězně, zatímco ti malí často slouží hadům jako potrava. Krajty se sporadicky objevily v národním parku už před rokem 2000, ale jejich nárůst v posledních dvou dekádách je dramatický. Populace menších savců, třeba mývalů či vačic opossum, se snížily o 99 %. Zahlédnout kdysi hojného králíka bažinného se dnes téměř vůbec nedaří. Stavy jelenců či rysů poklesly mnohde o více než tři čtvrtiny.

Boj s nezvaným škrtičem, jenž může dorůst délky přes 5 m, je velmi komplikovaný. Krajta má skvělé maskování a dokáže se ukrýt i do vody, kdy jí koukají pouze nozdry. Stát Florida vyplácí od roku 2017 odměny profesionálním lovcům, kteří se vyhledáváním krajt zabývají. Za tu dobu bylo v oblasti Everglades uloveno přes 5 000 vzrostlých jedinců. Vzhledem k vysoké reprodukci – samice krajty snáší ročně několik desítek vajec, která střeží až do vylíhnutí – se střízlivý vědecký odhad počtu těchto hadů v bažinách pohybuje řádově ve vyšších desítkách tisíc, podle některých i ve stovkách tisíc.

Stejně jako u rostlin je také živočišných invazivních druhů více. Uvádí se, že 25 % všech živočichů a rostlin v Everglades je dnes nepůvodních. Některé možná zatím ještě neškodí, ale může být otázkou času, kdy se stanou další hrozbou. Pro citlivý ekosystém, který se vytvářel po tisíciletí, mohou nezodpovědné zásahy člověka znamenat další pohromu. Proto se teď musí investovat obrovské prostředky, aby rozsáhlá a unikátní oblast řeky Trávy nezmizela z povrchu planety navždy.

Everglades