Évora
Jižně od řeky Tejo se téměř bez přerušení až k obzoru táhnou lehce zvlněné, sluncem vyprahlé pláně Alenteja. Zlatou barvu rozlehlých pšeničných polí střídá stříbrný odstín olivovníků a zeleň korkových dubů či vinic.
Tento portugalský region zabírá téměř třetinu rozlohy země, ale jeho osídlení je řídké, žije zde pouhá dvanáctina obyvatelstva Portugalska. Pozornost turistů láká svým klidem, volnou krajinou i bohatou kulturní minulostí. Množství dochovaných dolmenů a kromlechů svědčí o osídlení již v pozdní době kamenné 5000–2500 let př. n. l. Když Římané ovládli v 1. stol. Lusitánii (oblast dnešního Portugalska obývanou keltiberským kmenem Lusitanů), uvědomili si, jakou hodnotu má úrodný kraj Alentejo, a proměnili ho v jedno obří pšeničné pole. Po zavedení zavlažování zde vybudovali rozsáhlé statky (latifundia), které zásobovaly celou říši obilím. Některé z nich existují v pozměněné podobě dodnes.

První správní středisko Římanů v samém srdci Alenteja dostalo příznačné jméno Ebora Cerealis (dnešní Évora) a je dokladem toho, jakou obrovskou hodnotu mělo pro tehdejší obyvatelstvo obilí. Évora vzkvétala i ve středověku, kdy se stala centrem vzdělanosti a umění. Město měli v oblibě panovníci a rozvíjelo se až do roku 1580, kdy nad Portugalskem získalo nadvládu Španělsko. Évora začala postupně ztrácet na důležitosti a její vliv zcela zeslábnul v 18. stol. po uzavření zdejší jezuitské koleje. Historický a kulturní význam města byl doceněn roku 1986, kdy bylo jeho historické centrum zapsáno na seznam Světového dědictví UNESCO. Dnes se v jeho uličkách hemží mládež, studující na místní univerzitě, a turisté, kteří přijíždějí obdivovat bohatství dochovaných památek z různých historických období.

Évoru po staletí chrání opevnění, jež z ptačí perspektivy tvoří dvě neúplné soustředné kružnice. V 1. stol. začali s jeho stavbou Římané, některé další části přistavěli Maurové a následně ve 14. stol. bylo město obehnáno novými hradbami zahrnujícími 40 věží a 10 bran, včetně Porty de Alconchel obrácené směrem k hlavnímu městu Lisabonu. V polovině 17. stol., za vlády Joãa IV., byl kvůli obavám z útoku Španělů vybudován ještě jeden silnější okruh opevnění, jenž se z velké části dochoval dodnes.
Přijíždíme-li do Évory od severozápadu, můžeme obdivovat dochovaný devítikilometrový úsek akvaduktu, který v 16. stol. navrhl slavný architekt Francisco de Arruda. Tento „akvadukt stříbrné vody“ vedl až na hlavní náměstí Praça do Giraldo. Na dílo se v té době pohlíželo jako na zázrak. Zmínil se o něm ve svém eposu Lusovci i slavný portugalský básník Luís de Camões.

Náměstí Praça do Giraldo s nádhernou renesanční kašnou uprostřed, běloskvoucím kostelem sv. Antonína a domy okrášlenými podloubím v maurském stylu je ideálním výchozím bodem pro procházku městem. Po třídě Rua 5 de Outubro, kde naši pozornost poutají četné kavárny a obchůdky s řemeslnými a jinými výrobky, dojdeme před katedrálu Panny Marie vystavěnou z šedých žulových kvádrů, jež připomíná spíše nějakou pevnost a na první pohled působí trochu strašidelně. Po stranách hlavního portálu se tyčí dvě věže, jež jsou snadno rozpoznatelné díky své asymetrii a zvláštnímu tvaru. Jedna je opatřena malými věžičkami, druhá zakončena kuželovitou špicí, architektonickým prvkem, který se v Portugalsku vyskytuje dost vzácně. Katedrála se stavěla téměř 50 let a vysvěcení se dočkala v roce 1204. Údajně právě na tomto místě byly požehnány vlajky lodi Vasca da Gamy před tím, než poprvé vyplul do zámoří. Románský sloh se zde snoubí s gotikou, hlavní oltář a kněžiště jsou ale barokní, od J. F. Lud…
Úplné znění článku naleznete zde
