Flamenco je hned po býčích zápasech nejtypičtějším projevem španělské lidové kultury. Obchody se suvenýry i starožitnostmi nabízejí po celém Španělsku množství vějířů, kastanět, pestrých šálů a šatů s volány a noční podniky zvou na zaručeně autentická flamenco show.
Nejprve pouze andaluská specialita se díky své podmanivé kráse rozšířila po celé zemi a nakonec přesáhla i hranice Španělska. Mnozí lidoví zpěváci, kytaristé i tanečníci se změnili v mistry mezinárodního věhlasu a předvádějí své umění na světových koncertních scénách. Přesto se flamenco nikde na světě masově poslouchá, dokonce ani ve Španělsku ne, protože je projevem velice intimním. Diváky a posluchače flamenco vzrušuje a přitahuje svou neobvyklostí a spontánností. Jen málokdo z cizinců však může porozumět jeho struktuře a obsahu. Flamenco je totiž víc než hudba a tanec. Je to působivé umělecké vyjádření smutků a radostí života.
Vývoj flamenca byl dlouhý a ovlivněný několika kulturami. Už staří Řekové, kteří toto území ovládali od 5. století před Kristem, zobrazovali tanečníky s pozicemi těla a paží ne nepodobnými těm, jaké používají současní tanečníci. Je pravděpodobné, že právě Řekové zavedli do Španělska tzv. frygický styl, který je základním hudebním elementem flamenca. Má typickou španělskou stupnici, jejímž příkladem může být stupnice C dur hraná nikoliv od C do C, ale od E do E.
Pozdější Římané pak do Hispanie přinesli kitheru (varianta citery), z níž se později vyvinula guitarra latina, malý nástroj podobný dnešní kytaře, ale se čtyřmi dvojicemi strun.
Arabové po roce 711 přispěli k lyričnosti a emocionalitě španělské lidové hudby tím, že přinesli do Andalusie poezii, písně i nové hudební nástroje: bubínky, flétny a třístrunný nástroj ve tvaru loutny, později nazývaný guitarra morisca. Dodnes se také pro mnohé hudební vzory, které později ovlivnily španělské flamenco, používají arabské názvy: zambra, zorongo, zarabanda, fandango.
V polovině 15. století se ve Španělsku objevili první Cikáni – Gitanos. Přišli ze severní Indie a tradičně to byli dobří zpěváci a tanečníci. Podobné pohyby rukou a nohou dodnes zůstávají jak ve španělském tanci flamenco, tak v indickém tanci kathak. Cikáni původní lidovou hudbu přetvořili do specifické formy, ale také v ní uchovali řadu hudebních prvků, které by s nástupem křesťanství zcela jistě vymizely. Je to například používání mikrotónů, tedy tónů nižších než půltón, tendence k opakování jednoho tónu, používání sestupné kadence, a při zpěvu zastřený, drsný hlas s důrazem na emocionalitu. Zachovali také staré slovní povzbuzování umělců, tzv. jaleo (španělské olé pochází z arabského Alláh).
Andaluská lidová hudba se nejprve uplatňovala při venkovských oslavách, kdy byli zpěváci a tanečníci doprovázeni strunnými nástroji, kastanětami, bubny a tamburínami.
Na začátku 18. století se na kytaře objevila šestá struna a hra na ní postupoval dvěma směry: jednak to byl směr klasický, který prošel obdobím na aristokratických dvorech, jednak směr lidový, kdy kytara zůstala jen nástrojem doprovodným při rychlém brnkání přes všechny struny (tzv. rasqueados).
V romantismu v 18. století se o lidovou hudbu začalo zajímat i intelektuální publikum. V odborných pojednáních se pak poprvé objevuje termín flamenco, a to jako označení pro Cikány a jejich svébytnou kulturu na jihu Španělska. Původ tohoto slova není dodnes přesně známý. Nejčastěji se spekuluje o odvození od slova flamenco (vlámský, flanderský), protože mnozí ze zpěváků na dvoře Carlose I. byli Vlámové a snad proto se toto označení vžilo i pro všechny cizince ve Španělsku, tedy i pro Cikány.
Až v polovině 19. století opouští cikánské flamenco uzavřený rodinný kruh a začíná se předvádět v řadě andaluských taberen. Hudebníci postupem času začali více používat kytaru a svoje vystoupení neustále kultivovali.
Zlomovým rokem v historii flamenca je rok 1860, kdy si zpěvák Silverio Franconetti otevřel v Seville kavárnu – Café cantante – s veřejnou hudební produkcí. Její nebývalý úspěch podnítil otevírání podobných hospod nejen po celé Andalusii, ale i v Barceloně a v Madridu. Lidoví umělci se rychle profesionalizovali a každý se snažil na sebe upozornit osobitým stylem. Tak se začaly vytvářet nejrůznější formy flamenca, z nichž se mnohé zachovaly dodnes. Stále oblíbenější flamencové motivy se uplatnily i v dílech významných světových skladatelů, jako byli Bizet, Ravel, Debbussy, Glinka či Rimský-Korsakov.
Na počátku 20. století se však objevilo mnoho kritiků soudobého flamenca, které podle nich příliš podlehlo komercializaci. Flamenco přestalo být populární, oblíbenější v té době byly latinskoamerické rytmy. Přesto někteří tehdejší kytaroví sólisté jako např. Ramon Montoya, Nino Ricardo a Augustin Castellon ovlivnili celou další generaci kytaristů. Navíc občanská válka donutila i mnoho flamencových umělců k emigraci. Až po roce 1950 se opět otevřely noční podniky, tzv. tablao, s tanečními čísly určenými jako podívaná pro turisty. Kočovné taneční společnosti se rozjely po celé zemi a pak i po celém světě. Po pádu diktatury generála Franca se svoboda objevila i v hudbě, a to jak v textech, tak i ve způsobu provedení.
Současné flamenco má tři základní složky, z nichž každá může existovat samostatně jako svébytné umění. Je to zpěv neboli cante, tanec neboli baile a hra na kytaru neboli toque. Někdy se jako samostatná část uvádí i rytmický doprovod neboli jaleo.
Za nejstarší a nejčistší formu flamenca je považováno andaluské flamenco jondo (jondo – hluboký). Je také nejnáročnější na poslech i interpretaci Tyto pomalé a smutné písně vyjadřují hluboké emocionální prožitky. Mezi další nejznámější styly patří např. tientos, tangos, bulerías, alegrías atd.
Zpěváci flamenca, jimž se říká cantaores, požívají mezi umělci asi největší úctu. Tradiční texty většinou vznikaly v neutěšeném prostředí cikánských rodin, a tak v nich najdeme zejména smutná až tragická témata jako jsou smrt, šílenství, nešťastná láska, chudoba, těžká práce apod. To je i důvodem onoho zvláštního, afektovaného, chraplavého zpěvu.
Kytara sloužila především jako doprovodný nástroj ke zpěvu a tanci. Sólovým nástrojem se stala až v poslední době. Flamecová kytara se na první pohled neliší od klasické šestistrunné španělské kytary, má však některé zvláštnosti v konstrukci: nižší posazení strun nad hmatníkem a ozvučnou deskou, na které je obvykle přilepena umělohmotná folie, aby se kytara nepoškodila údery prstů pravé ruky na vrchní desku. Flamencová kytara má kratší tón a při hraní přes všechny struny břinkavější zvuk než klasická kytara. Kromě původní techniky zvané rasgueado, spočívající v úderech pravé ruky přes více strun, se používá i technika alzapúa, kdy palec hraje přes více strun, a to oběma směry. Obecně se dá říci, že rasgueado se používá hlavně při doprovodu zpěvu a tance, zatímco ostatní techniky, např. tremolo, picado, arpegio, hlavně v tzv. falsetách, tj. melodických vyhrávkách, kterými kytarista vyplňuje přestávky ve zpěvu.
Tancem se vyjadřuje obsah i nálada písně, a to pomocí typických figur a ustálených choreografických prvků. Pomalejší tance jako např. soleá a seguiriya vyjadřují melancholii, smutek, bolest nenaplněnou lásku nebo smrt. Hloubka osobního prožitku je zdůrazňována vážnými pohyby ramen, paží a rukou. Tanec se provádí většinou na místě, téměř bez podupů a napětí pomalých pohybů se střídá s ostrými zastaveními, což je ovšem typické pro všechny typy flamenca. Veselejší tance jsou dynamičtější s častějším podupáváním, které se většinou stupňuje a končí opět nečekaným zastavením. Typickým doplňkem regionálních tanců jako jsou sevillanas a fandangos jsou dřevěné kastaněty (castañuelas). Kromě jejich klapotu a pokřiků bývá tanečník doprovázen také luskáním prstů (pitos). Rozdíl mezi ženským a mužským tancem se v současnosti téměř stírá. Podupávání a luskání prsty bylo původně jen doménou mužů, krouživé pohyby rukou zase používaly jen ženy.
Poslední, čtvrtou složkou flamenca je rytmický doprovod, který se nazývá jaleo. Má podobu tleskání a výkřiků, jimiž se interpreti povzbuzují.
Jak v ženském tak mužském projevu se hodnotí tři schopnosti interpretů: duende, gracia a compás. Duende je těžko přeložitelný termín označující hloubku a čistotu projevu a schopnost vzbudit u diváků silný emoční zážitek. Gracia označuje eleganci a compás hodnotí schopnost interpreta udržet rytmus.
Flamenco je však živý a proměnlivý osobní projev jednotlivých interpretů, a proto záleží jen na jejich schopnostech a jejich citu, jak bude flamenco provedeno a jaké emoce budou přenášet na své posluchače a diváky.