Ostrov květů, ráj divoké přírody nebo evropská Havaj – to vše jsou přezdívky unikátního ostrova Flores, trvale osídleného až od druhé poloviny 16. stol. Nebyl tam dobrý přístav, ostrov ležel mimo hlavní obchodní trasy a navíc ho často sužovalo špatné počasí. Spadne tu nejvíce srážek z celých Azor, až 4000 mm ročně. Nad všemi zápory ale převažuje jedinečná příroda, kterou si zde trvale užívá pouze 3500 obyvatel.
Už jméno ostrova naznačuje mnohé – Flores znamená „květ“. Krásné poetické jméno mu dal jeho objevitel, portugalský mořeplavec Diogo de Teive, který při své výpravě v roce 1452 prozkoumával ve službách portugalské koruny západní část souostroví. Zdejší příroda ho okouzlila natolik, že ostrov pojmenoval Ilha Floreira. Za svůj objev byl pak náležitě odměněn lukrativní plantáží cukrové třtiny na Madeiře. A i když množství zeleně charakterizuje všechny azorské ostrovy, Flores je mezi nimi přesto výjimečný. Kombinuje v sobě kousek Afriky, divokost Havaje, monumentalitu Nového Zélandu i architekturu evropského Portugalska.
V hlavním městě
Na Flores přilétám s více než dvouhodinovým zpožděním, což je u přeletů mezi jednotlivými ostrovy běžné a s tím třeba počítat. Dám si věci do hotelu a hned vyrážím do ulic hlavního města Santa Cruz das Flores, kde žije více než polovina všech obyvatel ostrova. Nejprve míjím dva přírodní bazénky v Poça das Salemas obklopené sopečnými skalisky. Nahoře je malý snack-bar a hned vedle kamenné schody vedoucí až k bazénkům. Příjemné místo na koupání si bezstarostně užívá několik místních, jsem v pokušení přidat se k nim, ale nakonec se rozhodnu, že budu pokračovat v objevování města.
Je všední den, ale na ulicích skoro nikdo není. Kde jsou všichni? Marně hledám nějaké obrázky místního života. Všechno se tu zdá být prostoupené tichem a jakousi provinční ospalostí. Rychle zjišťuji, že město tvoří malé letiště, několik kostelů, dva rybářské přístavy, pár restaurací s kavárnami a několik ulic s rodinnými domky. Když procházím kolem bývalého františkánského kláštera, připomínám si, že po více než 200 let šlo o jedinou vzdělávací instituci na ostrově. Později byl klášter přeměněn na malou nemocnici, která sloužila až do roku 1945, kdy byla pro nedostatek materiálu uzavřena a část kláštera byla zbořena.
Po druhé světové válce Portugalci na základě mezinárodní dohody pronajali správu ostrova Francouzům, kteří na Floresu vybudovali jednu ze svých komunikačních základen v Atlantiku. S jejich příchodem se začal ostrov značně měnit. Když po skončení studené války Francouzi v roce 1990 svou základnu uzavřeli a vrátili kontrolu nad ostrovem Portugalsku, zůstalo tu po nich letiště, malá čtvrť s řadovými domky, nemocnice, asfaltové silnice, elektrické vedení a dokonce i malá přehrada s vodní elektrárnou.
Podobně jako další azorské ostrovy, také Flores má svou velrybářskou minulost, kterou tu připomíná muzeum umístěné v někdejší továrně na zpracování velryb – Fábrica da Baleia do Boqueirão. Před vchodem mne vítá model příčně rozříznutého vorvaně. Vlevo u skály pořád stojí staré stoly s malými pecemi, kde se vorvani porcovali a vařil se jejich tuk. V muzeu je spousta zajímavých exponátů přibližujících dvě století, po která velrybářství významně ovlivňovalo život ostrovanů. Prohlížím si staré generátory a obrovské vysoké pece, ve kterých se vařil rybí tuk na olej. Jsou tu i stroje na mletí kostí, jater a výrobu rybí moučky, která se prodávala jako krmivo pro zvířata. Z kostí se kromě toho vyráběly i šachové figurky, knoflíky, želatina nebo umělá hnojiva. Ve vitríně je vystavený i kousek vzácné ambry, pevné voskovité hmoty vznikající v trávicí soustavě vorvaně, která získává časem specifickou vůni a dodnes se používá ve voňavkářství.
Velrybářství se na Azory rozšířilo ze Severní Ameriky, z města New Bedford, které bylo významným velrybářským centrem. Americké lodě připlouvaly na Azory nejen lovit velryby, ale také doplňovat zásoby. Prvními ostrovy, kam po dlouhé plavbě z New Bedfordu lodě dorazily, byly právě Flores a Corvo. Pro zdejší chudé obyvatelstvo představoval příjezd velrybářské lodě vítané přilepšení, protože velrybáři tu nakupovali čerstvé potraviny a různý materiál, doplňovali zásoby pitné vody a také najímali nové členy posádek. Pro místní mladíky bez práce to znamenalo nejen vstupenku do nového života mimo ostrovní rutinu, ale také možnost, jak se vyhnout povinné vojenské službě. Na velrybářských lodích pak pracovali za minimální výplatu nebo úplně zadarmo, protože odměnou jim měla být už samotná plavba do USA.
Velrybářské námořní cesty spojovaly Azory s velkou částí světa – s Kapverdami, Karibikem, Jižní Amerikou, Havají, Japonskem a dokonce i Beringovým průlivem. Během jednoho století Azořané pochopili ekonomický význam velrybářství a snažili se napodobit americkou strategii lovu velryb ve volném oceánu. Po mnoha neúspěšných pokusech se jim nakonec podařilo zavést fungující model velrybářského byznysu i přímo na Azorách. Významnou roli v tom sehrál John Bass Dabney, americký velvyslanec, který se v roce 1806 usadil v Hortě na ostrově Faial. Jeho rodina více než sto let budovala firmu, která zajišťovala dovoz a vývoz…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Azorské ostrovy