Ostrov Corvo je se 17 km2 nejmenší z devíti obydlených azorských ostrovů a zároveň také nejodlehlejší. V jediné obci Vila do Corvo na jeho jižní špičce tam žijí sotva čtyři stovky stálých obyvatel. Když k tomu přidáme skutečnost, že ostrov nabízí jedny z nejkrásnějších přírodních scenerií na Azorách vůbec, výlet na něj se určitě vyplatí.
Je krátce před devátou a v malém přístavu ve městě Santa Cruz na ostrově Flores na nás čeká usměvavý kapitán Carlos s rychlolodí pro 25 pasažérů. Postupně si všichni oblečeme vesty, usadíme se a za chviličku už vyrážíme na cestu ke Corvu, jednomu z nejizolovanějších evropských ostrovů. Stejně jako Flores ho objevil portugalský mořeplavec Diogo de Teive v roce 1452, ale na rozdíl od Floresu se dlouho nedařilo Corvo trvale osídlit. V roce 1510 ztroskotal první pokus, při němž se na Corvu vylodil Antão Vaz de Azevedo, rodák z Terceiry, s třicetičlennou posádkou, neúspěšně skončil i druhý pokus dvou houževnatých bratrů Barcelových. Všichni osadníci po nějaké době ostrov opustili a vrátili se. Nikdo tam nechtěl žít, bylo to místo příliš vzdálené od civilizace. Nakonec byli v roce 1548 na Corvo přivezeni z příkazu guvernéra Gonçala de Sousa afričtí otroci ze Santo Antãa, druhého největšího ostrova v souostroví Kapverdy. Stali se tak prvními stálými zemědělci na ostrově a vybudovali tu i první trvalou osadu. V roce 1570 se na Corvo přestěhovali další osadníci z Floresu a postavili zde první kostel. Od té doby je Corvo trvale osídleno a jeho obyvatelé se po staletí zabývají především chovem dobytka, pěstováním některých zrnin, citrusů i brambor a rybolovem.
O cestě na Corvo jsem snil dlouho, ale podařilo se mi to až po čtyřech letech cestování po jiných azorských ostrovech. Kapitán nám říká, že během hodinové plavby poplujeme nejprve podél pobřeží Floresu až k Ponta Delgadě, kde zamíříme na volné moře směrem ke Corvu. Už plavba kolem Floresu nabídla úchvatnou podívanou na monumentální skalní útesy, místy až 150 m vysoké a s četnými vodopády řítícími se do oceánu. Když se pak blížíme ke Corvu a v dálce se už dají rozeznat domy s barevnými střechami, najednou před námi začne skákat z vody a zase se potápět asi 40 delfínů. Moment, který se nesmazatelně zapíše do vzpomínek.
V malém přístavu s rezavým jeřábem už na nás čekají dva starší pánové, řidiči Nuel a Carlos, první dva Corvinos, jak si zdejší obyvatelé říkají, s nimiž se setkáváme. Oba jsou menší postavy a jejich vrásčité, větrem ošlehané tváře zdobí jiskřičky přátelských očí. Corvo znamená v překladu „havran“ a leckoho možná překvapí, že při veškeré bohatosti zdejší ptačí fauny tady zrovna tyto ptáky nespatří. Dnešní jméno ostrova však zřejmě pochází z označení Insula Corvi Marini, obsaženém v tzv. medicejském atlasu u blíže nespecifikované skupiny atlantských ostrovů. A corvo marinho, doslova „mořský havran“, je portugalský název kormorána. V minulosti však měl ostrov i několik dalších jmen – Estátua („socha“), Farol („maják“), São Tomás a dokonce i Marco, protože na malém mysu Ponta do Marco byl vztyčen kamenný sloup padrão, jeden z těch, které portugalští námořníci v 15. a 16. stol. často zanechávali na významných místech v ústích řek a na mysech jako připomínku svého prvenství a symbol převzetí pevniny do vlastnictví portugalské koruny.
Vstoupit na nejmenší a nejvzdálenější z azorských ostrovů je unikátní zážitek. Vždyť Corvo měří od jihu k severu jen asi 6,3 km a…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Azorské ostrovy