Teprve o něco později, na slavnostním obědě, oslnil pozvané hosty znalostmi o konstrukci nového mostu. „Několik údajů by mohlo zaujmout vaši pozornost,“ řekl tehdy syn královny Viktorie a prozradil, že délka mostu včetně přístupového viaduktu je 2765 yardů (2528 m), samotný most měří jednu míli a 20 yardů (1627 m) a jeho nejvyšší bod leží 370 stop (112,5 m) nad vodní hladinou. Na konstrukci mostu, který váží téměř 51 tisíc tun, se spotřebovalo osm milionů matek. Celá stavba přišla na tři miliony liber.
V době svého otevření byl Forth Bridge, první ocelový konzolový most, největší stavbou svého druhu na světě a dodnes patří k nejkrásnějším. Estetická měřítka se však zřejmě mění, protože jinak by nemohl anglický básník William Morris koncem 19. století označit most za „prvotřídní ukázku škarednosti“. Když o něm mluví Skotové nyní, nenazvou jej jinak než prostě ‘most’, natolik se stal nedílnou součástí krajiny v okolí jejich metropole. Z edinburského hradu je ostatně jeho červená konstrukce za příznivého počasí dobře viditelná.
První návrh na přemostění řeky Forth vypracoval počátkem druhé poloviny 19. století Thomas Bouch, a to v podobě závěsného železničního mostu. Jeho plány však byly odmítnuty. V roce 1879, za bouřlivé prosincové noci, se pod edinburským rychlíkem zřítil most přes zátoku Tay, jehož konstrukci navrhl právě Bouch. Při neštěstí zahynulo 75 lidí. Ještě před katastrofou marně kritizoval konstrukci tohoto mostu jiný britský mostní inženýr, sir John Fowler, který také přísně zakázal členům své rodiny přes Tay Bridge cestovat.
Roku 1881 dostal sir Fowler spolu s Benjaminem Bakerem od společnosti Forth Bridge Company zakázku na vybudování nového železničního mostu. Jeho stavba začala v dubnu roku 1883 a trvala sedm let. Během té doby zahynulo na mostě 57 dělníků a dalších 461 utrpělo různá zranění.
Forth Bridge také proslul svou údržbou. Časté větry z nedalekého Severního moře přinášejí na ocel škodlivou sůl, a proto musí být pravidelně natírána. Když natěrači skončí práci na jedné straně mostu, mohou na druhé začít znovu. V roce 1890 dostala zakázku na údržbu firma Craig and Rose. Používaný odstín červené barvy se stal natolik proslulým, že pro něj společnost používala obchodní název ‘Forth Bridge Red’. V současnosti se most natírá stejnou barvou jako pro ropné plošiny v Severním moři.
Most byl projektován v době rozkvětu parní železnice, s níž jeho nádherná konstrukce také nejlépe koresponduje. Nic však nebrání tomu, aby přes něj v současnosti nepřejelo na dvě stě vlaků denně, včetně nejmodernějších rychlíků Intercity. Ty ale jezdí příliš rychle na to, aby jejich cestující mohli vychutnat unikátní mostní konstrukci. Je proto lepší vypravit se autobusem do vísky North Queensferry, ležící přímo pod Forth Bridge, na severním břehu řeky. Přivítají nás úzké křivolaké uličky, připomínající spíš malé město. Aby North Queensferry přilákalo ještě více turistů, chlubí se rovněž velkým mořským akváriem. Každý, kdo má rád starou průmyslovou architekturu, může strávit celý den třeba jen pozorováním mostu, který se zdánlivě mění podle toho, jak putuje po obloze sluneční kotouč. I po jeho západu je však most viditelný. Na konci druhého tisíciletí totiž dostal nové slavnostní osvětlení. A kdo netrpí závratí, může si celý Forth Bridge prohlédnout také z nedalekého, mnohem mladšího závěsného silničního mostu, který je přístupný i pro pěší.
Majestátní Forth Gridge oslavil v roce 1990 stoleté narozeniny, a i když je letitým pamětníkem dávných viktoriánských časů, sloužit bude patrně ještě velmi dlouho. Zatím jen poklidně čeká, až bude zapsán na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Určitě se dočká.
Další informace o Velké Británii naleznet zde: http://www.sopka.cz
Text a foto JAROSLAV BERÁNEK