Celým jménem se jmenoval Francesco Bartolomeo Rastrelli, a jak jméno naznačuje, pocházel z italského prostředí, stejně jako mnoho jiných slavných architektů vrcholného a pozdního baroka. Italští architekti byli tehdy „v kurzu“. Neznamenalo to však, že Evropou šířili radikální italský barok, jak bychom si jej přestavovali podle toho, co známe ze staveb papežského Říma – ostatně ani tam, v prostředí tlumeném antickými vzory, nebyly dynamické, neklidné tvary přijímány bez výhrad.
Příslovečnou „zelenou“ měla fantazie jen v zemích nezatížených klasickou tradicí (anebo zdevastovaných po třicetileté válce, jako tomu bylo u nás), ale jinak se představy architektů zpravidla řídily danými okolnostmi a zvyklostmi. V Anglii, kde přes celé 17. a 18. stol. platily pozdně renesanční poučky Andrey Palladia, o baroku ani nehovoříme, a pro Francii je charakteristický příběh Gianlorenza Berniniho a jeho radikálně dynamického návrhu hlavního průčelí Louvru, které sice bylo opěvováno a zdvořile oslavováno, ale sotva se Mistr vrátil do Říma, začaté zdi se strhly a průčelí se postavilo podle klasicistně klidného, uměřeného projektu Clauda Peraulta. A právě z francouzského prostředí Rastrelli přišel.
Narodil se roku 1706 v Paříži. Jeho otec, sochař a všestranný umělec Carlo Bartolomeo Rastrelli, pocházel z Florencie, ale patrně z nedostatku pracovních příležitostí se pokoušel uplatnit v Římě a pak v Paříži, kde pracoval na různých zakázkách u dvora Ludvíka XIV. Vedl si dobře a dokonce byl povýšen do šlechtického stavu; údajně za náhrobek jednoho z Ludvíkových ministrů (zničený za Francouzské revoluce), i když zlí jazykové tvrdili, že za tučný úplatek papežskému nunciovi…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 8/2018