Malý, nahý chlapec sedí na kouli a rukama k sobě tiskne velkou rybu. Je z bronzu a celá spodní polovina jeho těla se zářivě leskne od pohlazení tisíců ženských rukou. Frantík je symbolem Františkových Lázní, i když vedle Františkova pramene stojí už třetí replika jeho sochy. Ač se zde léčí i nemoci srdce, krevního oběhu a pohybového aparátu, Františkovy Lázně prosluly především léčbou ženských nemocí včetně neplodnosti.
Lázeňské město uzavřené zeleným věncem parků příjemně překvapí už při prvním setkání svým žluto-bílým šatem, převážně císařskou empírovou módou na fasádách domů a antickými ohlasy v architektuře lázeňských pavilonů a kolonád. Od doby svého vzniku v polovině 19. století si lázně uchovaly kouzlo zašlých časů a vznešené sebevědomí. Vládne tu pohoda a klid. Loudavou procházkou je možné projít celou hlavní třídou, dnes Národní, kdysi Císařskou, která je osou malé městské šachovnice z několika pravoúhle se křížících ulic. Na jejím horním konci stojí od roku 1962 Parobkova velká mísovitá kašna, od níž lze dohlédnout až na dolní konec ulice, kde na rozhraní městské zástavby a parku bublá lázeňské srdce města. Na malém prostranství kolem náměstí stojí pavilon Františkova pramene, dále krásná budova lázeňské polikliniky, kdysi stáčírna minerální vody, a už zmiňovaná soška Frantíka. Začíná tady i Nová kolonáda s budovou Plynových lázní, kterou nechalo postavit město v roce 1912. Toto místo je pupkem Františkových Lázní a jejich počátkem. Tady, uprostřed slatin, kdysi vyvěral po staletí jediný známý minerální pramen. Dnes se jmenuje Františkův, ale míval i jiná jména.
V širokém okolí středověkého Chebu prýštilo ze země mnoho pramenů, ale nejoblíbenější byla slatinná kyselka vyvěrající asi šest kilometrů od města. Po vyšlapané kyselkové pěšině, zmiňované už roku 1406, chodily především chudé chebské ženy, které si donáškou pitné vody tradičně přivydělávaly. Po staletí byla tato práce také jejich nepsaným privilegiem.
Počátkem 17. století označilo několik chebských lékařů tuto vodu za léčivou a nadějná informace o jejích blahodárných účincích se prostřednictvím lékařů vysoké aristokracie rychle donesla na panovnické dvory. Vznešení pacienti se začali do Chebu sjíždět z celé Evropy, a tak se toto město bez vlastních zřídel stalo záhy proslulými lázněmi. Chebští radní však o pramen příliš nedbali a jen pod tlakem bohaté klientely u něj nechali postavit provizorní dřevěný hostinec s několika vanami. Tento neutěšený stav trval až do roku 1789, kdy byl částečně zásluhou mladého lékaře B. Adlera nad pramenem postaven dřevěný pavilon. Adler chtěl zabránit nehygienickému nabírání vody přímo z pramene, a proto jej dal uzavřít mřížemi. A tak vypukla památná vzpoura chebských žen. Jejich rozvášněný dav vyzbrojený vším, co domácnosti mohly poskytnout, vyrazil k prameni za spílání Adlerovi – zloději jejich chleba. Ženy pavilon úplně zdemolovaly, a protože radní proti nim nezasáhli, dál provozovaly své odvěké řemeslo nosič…