Galicie
Komu se nelení, tomu se zelení. A to doslova. Poslední kraj, kterým musí každý poutník projít, než dojde do Santiaga de Compostela, je věčně zelená, ale také značně deštivá Galicie. Někdo jde Francouzskou cestu a začíná už ve své rodné vlasti, někdo jde jen posledních sto kilometrů, aby splnil podmínku a také dostal Compostelu, potvrzení o tom, že cestu absolvoval.
Je to kraj eukalyptů, břidlice a mlhy. A věčného chirimiri, kdy neprší, ale stále jen mží. Jako by se toto neustálé mžení po kapkách přimíchávalo do melancholického charakteru krajiny i povahy tohoto národa, jenž svoji nostalgii vyjadřuje hraním na dudy nebo čarováním při slavnosti zvané queimada. Při ní se nad hořící pálenkou s cukrem a citronovou kůrou pronášejí různá zaříkávadla. Na rozdíl od předešlých oblastí je Galicie skrz naskrz keltská a její zvyky a tradice v sobě nesou prazvláštní primitivnost.
První vesnicí na území Galicie je Ò Cebreiro. Už při stoupání k této vesničce uvidíte typické sýpky hórreos, stojící na čtyřech kónických nohách, aby se k zásobám nedostali hlodavci. Když vystoupáte do výšky 1298 m n. m. i s batohem na zádech (jsou tací, kteří si ho nechají vyvézt), o to více si vychutnáte pocit radosti, že patříte mezi ty, kteří sem od roku 835, kdy zde byl zřízen hospic, zavítali opravdu jako praví poutníci. V Ò Cebreiru byste měli vstoupit do předrománského kostelíka Panny Marie Královské, který vyniká svojí krásnou jednoduchostí. Už proto, že zde mají bibli také v češtině. Jen sem nechoďte 8. září, kdy se sem vypraví místní z celého okolí uctít sošku Panny Marie z 12. stol. Okolo kostela je řada staveb zvaných pallozas, které dokládají keltské tradice. Jen kámen a došková střecha. Některé fungují jako horské restaurace. Řeknete si, žádná výška, ale kromě letních měsíců tu bývá větrno, deštivo i mrazivo.
Dobré caldo gallego z kapusty či zelí, bílých fazolí, brambor, choriza a s trochou sádla vám určitě přijde vhod, tak jako horký grog na českých horách. Následující cesta pokračuje totiž na Alto de Poio, a pokud je větrno a zima, budete závidět dlouhou pelerínu, kterou má na sobě socha středověkého poutníka, jež se tyčí na vrcholku. Blízko vrcholu se můžete posilnit dalším typickým galicijským jídlem. Lacón con grelos je vařená vepřová nožička s mladými listy brukve řepkové, která se servíruje s uzenkou a bramborem…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Poutní cesty do Santiaga de Compostela