Na hladině se třpytí slunce, ale nad jezerem se vznáší řiďoučký mlhavý opar, který mění protilehlý břeh v nezřetelnou konturu, z níž vystupuje oblina hory Tábor. Při pohledu z Vyhlídky míru na Golanských výšinách je docela snadné představit si rybáře na dřevěných člunech při jejich každodenní práci a přenést se v tom zvláštním světle dva tisíce let zpátky, do doby, kdy na mnoha místech v okolí učil, kázal a konal zázraky Ježíš.
Jezero mnoha jmen, nejčastěji zvané Galilejské, Genezaretské či Kineretské, bylo pro svou velikost a význam označované již od starověku často také jako moře, i když je jeho voda sladká. Pro Palestinu bylo vždy hlavním vodním zdrojem a na tom nic nezměnila ani moderní doba. Také rybáři tu stále pracují, i když většina ryb, které se dnes v Izraeli prodávají, pochází z faremních chovů. Galilejské jezero přispívá asi jednou desetinou, ročně se tu vyloví kolem 1800 tun ryb, ale čísla meziročně dost kolísají – stejně jako hladina jezera. Běžně se pro jezero udává nadmořská výška -209 m, avšak v extrémních obdobích jeho hladina ještě klesá na 211, 213 nebo dokonce i 215 metrů pod hladinou moře.
Jezerem protéká od severu k jihu řeka Jordán. U jejího výtoku leží Jardenit, lokalita, jež v moderní době ještě zvýšila přitažlivost tohoto kraje pro křesťanské poutníky. Ve svatých vodách Jordánu zde podstupují symbolický křest jako připomínku toho, že vodou Jordánu křtil Jan Křtitel a právě tímto způsobem byl pokřtěn Ježíš. Skutečné místo, kde působil Jan Křtitel, ona „Betanie“ z Janova evangelia, bylo jinde. Neví se přesně kde, určitě daleko jižněji, tradičně se klade kamsi za Jericho, tedy do míst, která jsou nepříliš vzdálena od ústí Jordánu do Mrtvého moře a kde řeka zároveň tvoří hranici mezi Izraelem a Jordánskem. V moderní historii Svaté země to nebyla právě klidná a snadno přístupná oblast, a tak přišel ke slovu Jardenit. Hovoří pro něj nejen jedna verze legendy o Ježíšově křtu, ale také skutečnost, že úsek od Galilejského jezera po soutok s Jarmukem je poslední, v němž je Jordán opravdu řekou s takovým množstvím vody, v němž se dokáže dospělý člověk alespoň ponořit.
V kraji kolem Galilejského jezera prožil Ježíš většinu doby, po kterou šířil své učení mezi lid. Podle některých badatelů šlo zhruba o tři roky, podle jiných o pouhý rok. Za tu dobu se tady odehrálo mnoho nejrůznějších událostí, jejichž popisy jsou naplněna novozákonní evangelia – povolání učedníků, utišení bouře, chůze po vodě, nasycení pěti a pak ještě jednou čtyř tisíců, vzkříšení Jairovy dcery, všemožná uzdravení, od ochrnutého, přes slepce, posedlé a malomocné až po němého, kázání na hoře a nakonec zjevení učedníkům v Galileji po zmrtvýchvstání.
Míst spojených s těmito příběhy je hodně, navíc jejich lokalizace je často nejistá, založená více na víře než historických a archeologických důkazech, neboť evangelisté si s faktografií příliš hlavu nelámali. Příkladem může být Tabgha a její okolí. Arabské jméno místa, které se hebrejsky jmenuje En Ševa, vzniklo z řeckého heptapegon, „sedm pramenů“, a česky se mu také někdy říká Sedmistudní. Jezdí se sem za kostelem Rozmnožení chlebů – vlastní stavba z roku 1982 příliš zajímavá není, ale uvnitř uchovává nádherné podlahové mozaiky z kostelů, které tu stály před ní. Nejslavnější – koš s chleby a dvěma rybami – je před oltářem, ale uměleckým provedením uchvátí především zobrazení nejrůznějších ptáků v postranních lodích. Zázrak nasycení pěti tisíců se přitom podle evangelií odehrál zřejmě úplně jinde, na východním břehu jezera. Jenže už pro první poutníky ještě ve starověku byla cesta do opuštěných oblastí Zajordánska příliš nebezpečná – a tak se místo zázraku přesunulo na „civilizovaný“ západní břeh, kde navíc dobře doplnilo další uctívané lokality. „Tam u moře Galilejského je rovina se spoustou trávy a palmami a blízko sedm pramenů, které dávají bohatství vody. Na této rovině nasytil Pán lid pěti chleby a dvěma rybami.“ To napsala žena, pravděpodobně jeptiška, která se jmenovala snad Egeria či Aetheria a možná byla příbuznou císaře Theodosia I. Někd…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Izrael