Dvě události ve spojení s Gdaňskem poznamenaly dějiny Evropy ve 20. stol.: začátek druhé světové války a zhroucení komunistického režimu.
Gdaňsk sám o sobě, dnes půlmilionová metropole Pomořanského vojvodství s centrem pulzujícím ruchem turisty oblíbeného města a plná historických památek, neznamenal mezi přístavními městy na Baltu nic výjimečného. Téměř se zdráháme opakovat vždy tatáž, vzájemně si jak vejce vejci podobná fakta o cestě těchto měst dějinami – od nuzné osady mezi písečnými dunami přes nejisté počátky v mocenských tahanicích raného středověku až k sebevědomé patricijské republice pod formální svrchovaností panovníků v západoevropském stylu.
Už před přelomem letopočtu obývali oblast při deltě Visly a říčky Motlavy Gótové a nebyla neznámá ani pozdějším vikingským dobyvatelům. V místech dnešního města existovala podle všeho již v 7. stol. zemědělská a rybářská osada, snad opevněná, kterou obývali Slované, konkrétně Kašubové, a možná i pobaltští Prusové a Skandinávci. Rovněž sem pronikalo křesťanství podporované mocenskými zájmy sousedních zemí. Ostatně první písemná zmínka o budoucím Gdaňsku pochází z legendy sv. Vojtěcha, který sem jako misionář přišel v roce 997.
Zhruba od počátku druhého tisíciletí Gdaňsk náležel k Polsku, ať už přímo v držení polských panovníků, nebo dočasně pod vládou pomořanských knížat jako v letech 1227–1294. Už od 11. stol. zde stál hrad, zmiňovaný roku 1148 jako Castrum Kdancz, kolem roku 1200 byl založen kostel sv. Mikuláše a o dvacet let později kostel sv. Kateřiny. Městu se očividně dařilo a v roce 1263 mu byla udělena městská práva po vzoru Lübecku.
Významně, bohužel tragicky, se do jeho dějin vepsal rok 1308. Nezávislé město na přístupové vodní cestě do Baltského moře bylo trnem v oku řádu německých rytířů, a tak se s ním docela nerytířsky vypořádali. Když onoho roku vyvrcholily neustálé spory mezi dotírajícími braniborskými markrabaty a legitimním polským králem, povolali si měšťané spolu s malou královskou posádkou na hradě na pomoc řádové rytíře. Ti, jak už to bývá, rádi pomohli. Ale situace se zkomplikovala a pozvaní spojenci nakonec zdejší obyvatele (převážně křesťanské Kašuby) bez milosti vyhnali nebo pobili. Podle dobových svědectví povraždili na deset tisíc obětí a na jejich místo přivedli kolonisty z německy hovořících zemí. Patrně ti byli pak hlavní oporou zdejších obchodních aktivit, zejména poté, co se Gdaňsk v roce 1361 připojil k hanze, k níž pak, přes všechny historické události, patřil až do jejího zániku v roce 1669.
Po porážce u Grunwaldu roku 1410 se však řádovým rytířům už moc nedařilo. Přímo v Gdaňsku jejich moc ohrozilo tažení Vladislava II. Jagella v roce 1433, když si polský král přizval na pomoc osvědčené válečníky – husity. Ti tehdy vítězně protáhli Horní i Dolní Lužicí a Novou markou až k Baltu a zřejmě by ambicím řádu učinili rychlý konec, jenže pod dojmem z hrůz, které sirotčí soldateska už cestou páchala na bezbranném obyvatelstvu, se němečtí rytíři raději s Vladislavem II. rychle dohodli a husity vypoklonkovali s bohatou kořistí i tučným výkupným. Ti si ostatně hned nato našli jiné povyražení, obléhání Plzně. Nakonec však nadvláda rytířů nad Gdaňskem skončila roku 1466 porážkou řádu v tzv. třináctileté válce.
Poté, co roku 1453 padla Konstantinopol do rukou osmanských Turků, staly se přístavy na Baltu významným aktérem obchodu mezi Ruskem a západní Evropou, k nemalé radosti hanzovních měst. Z té doby pochází základní dispozice gdaňského přístavu, složitý půdorys ramen přístavišť a kotvišť při Motlavě protékající podél někdejších hradeb středověkého centra i památky s nimi spojené. Patří k nim pozůstatky přístavních skladišť, slavný gotický jeřáb z roku 1444 s nosností dvě tuny, který je jedním ze symbolů města, městské brány jako třeba Zlatá a Zelená brána na protilehlých koncích Dlouhé třídy a mnoho dalších. Historicky cenná je i sama ulice Długa, kdysi tržiště, tvořící hlavní osu města, při níž stojí významné budovy jako radnice a bohaté cechovní a měšťanské domy.
Z cihel postavená radnice je napohled gotickou stavbou, ale zdání klame: ze 14. stol. pochází jenom koncepce a půdorys štíhlé budovy na místě někdejšího hanzovního zastoupení. Pozdně gotická novostavba z roku 1488 byla po požáru v roce 1566 upravena renesančně, včetně extrémně vysoké a štíhlé věže, opatřené mohutným hodinovým ciferníkem a pozlacenou sochou krále Zikmunda II. s praporem sloužícím jako korouhvička. Dílem pozdní renesance byl i hodinový stroj v horní části věže a zvonkohra z let 1559–1562 od holandského hodináře Johanna Moora.
Nedaleko radnice stojící Artušův dvůr byl jakýmsi „společenským střediskem“ cechů a vysoce postaveného měšťanstva. Pozdně gotická podoba velkolepé síně se síťovými klenbami, která vyplňuje celý prostor domu, vznikla v roce 1478 po požáru předchozí stavby, roku 1617 byla stavba opatřena okázalým pozdně renesančním průčelím. Změny v duchu pozdní renesance a přicházejícího baroka poznamenaly vlastně tvář celého města – měšťanské domy, ale i účelové stavby jako mlýny a skladiště, a samozřejmě i veřejná prostranství včetně Dlouhé ulice, kde se velké pozornosti těší hlavně Neptunova kašna před Artušovým dvorem, dílo Abrahama van den Blocke a jeho dílny z roku 1634.
Při procházce gdaňskými ulicemi nás možná udiví jedna zvláštnost: předsunutá otevřená schodiště holandského typu, která vedou z ulice přímo do zvýšeného přízemí měšťanských domů, nad vchody do suterénů, k nimž je nutno naopak pár schodů sestoupit. Jako v americkém filmu, řekneme si. A nebudeme daleko od pravdy. Jestliže vliv holandské architektury sahal v 16. a 17. stol. až do Nového světa (vzpomeňme si na Nieuw Amsterdam, pozdější New York), není divu, že tomu tak bylo i v Gdaňsku s jeho početnou komunitou holandských obchodníků.
V nábožensky silně zaměřeném městě nelze samozřejmě pominout ani sakrální památky. Především je to gdaňská konkatedrála, mohutná trojlodní bazilika Nanebevzetí Panny Marie s mnoha bočními kaplemi a bohatými pozdně gotickými klenbami, založený v roce 1343 a dokončený teprve v roce 1502. Ohromí i množstvím památek uvnitř. Je zde Deska deseti přikázání z konce 15. stol., připisovaná blíže neznámému mistru Michaelovi z Augsburgu, detailně líčící v deseti malovaných polích různé lidské prohřešky, nesmírně cenný je triptych Posledního soudu od antverpského Hanse Memlinga z let 1467–1471 (dnes kopie, originál je vystaven v Gdaňském národním muzeu), velkému obdivu se zde těší i orloj, který vytvořil v letech 1464–1470 hodinář Hans Düringer z Toruně. České turisty asi nejvíce zaujmou dvě sochařská díla tzv. krásného slohu z okolí pražské parléřovské dílny: dojemná Pieta z doby kolem roku 1400 a o málo mladší Madona s Ježíškem, která za války přestála zkázu chrámu zazděná ve sklepení pod kostelem.
Kromě konkatedrály musíme připomenout ještě alespoň kostely sv. Bartoloměje, sv. Brigity, sv. Jana a další, většinou gotické, ale mnohokrát přestavované a obnovené po 2. sv. válce. Obecně lze konstatovat, že množství památek, které v Gdaňsku zanechala doba jeho rozkvětu coby hanzovního města, je skoro neuvěřitelné. Město bylo na vrcholu prosperity a oplývalo bohatstvím, vedle obvyklých komodit obchodovalo také s jantarem, oblíbeným na královských dvorech i v kruzích měšťanstva, a bylo i potravinovou zásobárnou severní Evropy. Například kapacita zdejšího Velkého mlýna z roku 1350, poháněného 18 mlýnskými koly (a činného až do roku 1945, byť s moderními turbínami), činila v roce 1618 neuvěřitelných 200 tun mouky denně.
Pak ale přišla třicetiletá válka, v roce 1669 se sešel poslední sněm hanzy v Lübecku a zlatým časům hanzovního města byl konec. I nadále žil Gdaňsk aktivním životem spjatým s obchodem a mořeplavbou, ale byl hříčkou v rukou velmocí – nejprve coby součást polského státu, od roku 1793 pak součást Pruska a v napoleonském období nakrátko svobodná republika, pak opět pod pruským panstvím (po roce 1871 už v rámci vilémovského Německa), než přišla 1. sv. válka a po ní statut svobodného města. Vzácné poštovní známky s hrdým označením Freie Stadt Danzig bývaly chloubou každé klukovské sbírky.
Postavení převážně německého města v úzkém prostoru mezi Německem a tehdy německým Východním Pruskem bylo poněkud labilní, a tak se stalo, co se celá léta dalo čekat. Na úsvitu 1. září 1939, přesně ve 4 hodiny 47 minut, padly první výstřely 2. sv. války, když nevinně se tvářící bitevní loď Schlesswig-Holstein, plující údajně na docela běžnou přátelskou návštěvu gdaňského přístavu, vypálila první salvu ostrých granátů proti polské pevnůstce na Westerplatte při vjezdu do ústí Motlavy. A vzápětí německá armáda zaútočila po celé délce na hranice Polska. Statečný odpor dvou set obránců Westerplatte, kteří své pozice drželi sedm dní, vešel do dějin, stejně jako marný boj polského osazenstva gdaňské pošty, kteří padli do posledního muže nebo byli na místě povražděni.
A druhá významná událost spojená s Gdaňskem? Tu jsme, jak kdo, prožívali společně s Poláky, když jsme jim alespoň drželi palce. V roce 1980 se za nepokojů v místních loděnicích pod vedením charismatického elektrikáře Lecha Wałęsy zrodila Solidarność, kterou se nedařilo umlčet ani pozdější perzekucí a jež nakonec v roce 1989 iniciovala pád komunistického režimu. Slavné události let 1980–1989 a tehdy postřílené dělníky dnes připomínají tři velké kříže před bývalou Loděnicí V. I. Lenina, ale lidé se chodí klanět i k památníku mnohem skromnějšímu a docela nenápadnému: do kostela sv. Brigity, který byl v oněch pohnutých letech neoficiálním chrámem Solidarity. V boční lodi kostela je památník kněze Jerzyho PopieƗuszka, zavražděného komunistickou tajnou policií v roce 1984.